Manual Cinema: Lula Del Ray
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom
Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.
Zklamání první: první setkání s chicagským Manual Cinema bylo vcelku sympatické (viz včerejší zpráva). Kdybych se nešel podívat na jejich další titul, odnesl bych si vzpomínku na docela vynalézavou poetiku přímo na místě vytvářeného animovaného filmu a schopnost šikovně se pohybovat na samé hranici kýče – ale nepřekročit ji. V inscenaci Lula Del Ray je poetika stejná (nic proti tomu, ale prvotní okouzlení z čarování s meotary se už nezopakuje), nese však příběh nesrovnatelně řidší a svou sladkobolností podstatně kýčovitější. Navíc se nepříjemně často doslova zopakovaly už známé efektní triky (chůze po schodech, pohledy na nohy „shora“, pohledy z výšky dolů a váhání, zda skočit). Hraje se o dívce, která uteče do města na koncert chlapecké kapely, pochopí, že je to jen podfuk a tak se vrátí zpátky k matce, která zas pochopí… a tak dál, nic překvapivého nebo hlubokého. Publikum v Divadle na Orlí bylo v porovnání s prvním představením o poznání nadšenější. Tak už to holt chodí.
Zklamání druhé a největší: o Havlově Vyrozumění v nastudování ostravské Arény šly skvělé zvěsti, inscenace bodovala v anketě SADu a měla výraznou zásluhu na tom, že se Aréna stala divadlem roku. Hrálo se v Redutě, která je v porovnání s Arénou podstatně větší a věci to jistě nepomohlo, ale stejně: viděl jsem přehlídku banálně „tlustého“ herectví, vtipných obličejů a všeprostupující úmorné názornosti. Samotná hra (respektive její nadčasovost) je z dnešního pohledu dosti diskutabilní, ale takovýto přístup ji dokáže pohřbít zcela spolehlivě. Že by to všechno mohlo nějakým způsobem „fungovat“ naznačoval pouze Šimon Krupa, jediný z herců, který se nepitvořil a nepřehrával - prostě důsledně držel neproniknutelně usměvavou nebezpečnou masku, a stačilo to. Pro pořádek: stěžují si pouze na základě první poloviny, o přestávce jsem raději prchnul do HaDivadla, kde hrál bělehradský Bitef. (mimochodem: to, jak se představení na Divadelním světě překrývala bylo poněkud nepochopitelné)
A na závěr hluboká nejistota: Maja Pelević a Olga Dimitrijević nazvaly svou inscenaci Freedom a doplnily ji sloganem „svoboda je nejdražší kapitalistické slovo“. Představení mělo ráz přednášky o jejich společné turistické cestě do Severní Koreje, se všemi vcelku očekávatelnými a vícekrát viděnými postupy: stručné info o historii a geografii země, ironický popis potěmkinovských vesnic, kterými jsou turisté voděni, zážitek z Kim Ir Senova mauzolea, pokusy alespoň trochu se vymknout nalinkovanému programu. Celé to doplňovaly docela rozsáhlé projekce, vedle fotek především dlouhé záběry z okénka autobusu na vcelku normálně vyhlížející asijské městské okolí. K tomu navíc byla nápadně častá moudra, pravidelně doprovázená sloganem „jak říkají Američané“, a především „nákupní vsuvky“, během kterých se herečky snažily divákům prodat nejrůznější podezřele vyhlížející severokorejské suvenýry. Až sem bylo vše vcelku jasné a přehledné. Jenže během poslední dlouhé projekce se obě účinkující převlékly z civilu do severokorejských vojenských uniforem a začaly – stále v lehce ironickém tónu – vysvětlovat, že kapitalistický svět si udělal z KLDR strašáka, že řada tamních věcí není zas tak marných (třeba kolektivismus nebo myšlenka soběstačnosti) a že vlastně obě po lecčems takovém tajně touží. Musím přiznat, že mě tohle finále zanechalo v hluboké nejistotě. Mám tendenci podobné řeči automaticky brát jako jedovatou ironii, čemuž by tady nasvědčovala celá první část představení. Faktem ale je, že v takovém případě by bylo dotyčné finále vlastně zbytečné. A taky uznávám, že jsem si v podobných případech už několikrát pěkně naběhnul, když jsem považoval za ironii něco, co bylo míněno vážně. Dohadovali jsme se o tom po představení s Martinou Černou, která se v náladách mezi srbskými intelektuály orientuje podstatně lépe než já, a odhadovala, že to nejspíš úplně ironicky míněno nebylo. Což by pak bylo snad ještě příšernější, než to, co předvedl o dva dny dříve Oliver Frjlić.
festivalové stránky: Divadelní svět Brno
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom
Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.
Zklamání první: první setkání s chicagským Manual Cinema bylo vcelku sympatické (viz včerejší zpráva). Kdybych se nešel podívat na jejich další titul, odnesl bych si vzpomínku na docela vynalézavou poetiku přímo na místě vytvářeného animovaného filmu a schopnost šikovně se pohybovat na samé hranici kýče – ale nepřekročit ji. V inscenaci Lula Del Ray je poetika stejná (nic proti tomu, ale prvotní okouzlení z čarování s meotary se už nezopakuje), nese však příběh nesrovnatelně řidší a svou sladkobolností podstatně kýčovitější. Navíc se nepříjemně často doslova zopakovaly už známé efektní triky (chůze po schodech, pohledy na nohy „shora“, pohledy z výšky dolů a váhání, zda skočit). Hraje se o dívce, která uteče do města na koncert chlapecké kapely, pochopí, že je to jen podfuk a tak se vrátí zpátky k matce, která zas pochopí… a tak dál, nic překvapivého nebo hlubokého. Publikum v Divadle na Orlí bylo v porovnání s prvním představením o poznání nadšenější. Tak už to holt chodí.
Zklamání druhé a největší: o Havlově Vyrozumění v nastudování ostravské Arény šly skvělé zvěsti, inscenace bodovala v anketě SADu a měla výraznou zásluhu na tom, že se Aréna stala divadlem roku. Hrálo se v Redutě, která je v porovnání s Arénou podstatně větší a věci to jistě nepomohlo, ale stejně: viděl jsem přehlídku banálně „tlustého“ herectví, vtipných obličejů a všeprostupující úmorné názornosti. Samotná hra (respektive její nadčasovost) je z dnešního pohledu dosti diskutabilní, ale takovýto přístup ji dokáže pohřbít zcela spolehlivě. Že by to všechno mohlo nějakým způsobem „fungovat“ naznačoval pouze Šimon Krupa, jediný z herců, který se nepitvořil a nepřehrával - prostě důsledně držel neproniknutelně usměvavou nebezpečnou masku, a stačilo to. Pro pořádek: stěžují si pouze na základě první poloviny, o přestávce jsem raději prchnul do HaDivadla, kde hrál bělehradský Bitef. (mimochodem: to, jak se představení na Divadelním světě překrývala bylo poněkud nepochopitelné)
A na závěr hluboká nejistota: Maja Pelević a Olga Dimitrijević nazvaly svou inscenaci Freedom a doplnily ji sloganem „svoboda je nejdražší kapitalistické slovo“. Představení mělo ráz přednášky o jejich společné turistické cestě do Severní Koreje, se všemi vcelku očekávatelnými a vícekrát viděnými postupy: stručné info o historii a geografii země, ironický popis potěmkinovských vesnic, kterými jsou turisté voděni, zážitek z Kim Ir Senova mauzolea, pokusy alespoň trochu se vymknout nalinkovanému programu. Celé to doplňovaly docela rozsáhlé projekce, vedle fotek především dlouhé záběry z okénka autobusu na vcelku normálně vyhlížející asijské městské okolí. K tomu navíc byla nápadně častá moudra, pravidelně doprovázená sloganem „jak říkají Američané“, a především „nákupní vsuvky“, během kterých se herečky snažily divákům prodat nejrůznější podezřele vyhlížející severokorejské suvenýry. Až sem bylo vše vcelku jasné a přehledné. Jenže během poslední dlouhé projekce se obě účinkující převlékly z civilu do severokorejských vojenských uniforem a začaly – stále v lehce ironickém tónu – vysvětlovat, že kapitalistický svět si udělal z KLDR strašáka, že řada tamních věcí není zas tak marných (třeba kolektivismus nebo myšlenka soběstačnosti) a že vlastně obě po lecčems takovém tajně touží. Musím přiznat, že mě tohle finále zanechalo v hluboké nejistotě. Mám tendenci podobné řeči automaticky brát jako jedovatou ironii, čemuž by tady nasvědčovala celá první část představení. Faktem ale je, že v takovém případě by bylo dotyčné finále vlastně zbytečné. A taky uznávám, že jsem si v podobných případech už několikrát pěkně naběhnul, když jsem považoval za ironii něco, co bylo míněno vážně. Dohadovali jsme se o tom po představení s Martinou Černou, která se v náladách mezi srbskými intelektuály orientuje podstatně lépe než já, a odhadovala, že to nejspíš úplně ironicky míněno nebylo. Což by pak bylo snad ještě příšernější, než to, co předvedl o dva dny dříve Oliver Frjlić.
festivalové stránky: Divadelní svět Brno
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme