Etlíková čtenářům Nadivadla

Čas jít dál

Milí čtenáři Nadivadla, během posledních pěti let jsem považovala tento blog za jedno ze svých nejoblíbenějších míst, kam psát. I když jsem si dávala dlouhé pauzy, cítila jsem k Nadivadlu zodpovědnost, která se často projevovala především výčitkami svědomí, že nezvládám publikovat tak moc, jak bych chtěla. V posledních letech nastalo několik období, kdy jsem vyvěsila pár článků a věřila, že odteď budu psát stále častěji. A nikdy mi to bohužel nevyšlo. Taková situace nastala i před pár týdny, tentokrát mi však plány zkřížilo zamyšlení, k němuž mě přimělo udílení Poct na festivalu … přístí vlna / next wave … .

Etlíková: Lodžie Worldfest 2020

Víkendové hýčkání památky

Jičínský objekt Valdštejnská lodžie mě okouzlil ještě předtím, než jsem se sem vydala s kamarády na třídenní festival worldmusic a divadla. Atmosféra i historie této barokní budovy je totiž velmi dramatická. Letohrádek vznikl jako součást geometricko-duchovního plánu Albrechta z Vladštejna, který byl zavražděn dřív, než projekt dotáhl do konce. Současný návštěvník všemi smysly vnímá vodorovné linie cest, které z budovy vystřelují k významným bodům v krajině a mají jí dodávat vyšší smysl. Jak konstatoval festivalový průvodce, paradoxní pravdou je, že si tato monumentální stavba nikdy nezískala důstojné místo v žádném společenském uspořádání.

Etlíková: Vejšlap (Divadlo Ungelt)

Hloubka v mainstreamu

Už asi rok navštěvuji skoro každou premiéru divadla Ungelt. Když mě zval umělecký šéf Pavel Ondruch na tu první, upozornila jsem ho, že inscenace nejspíš nebudu stíhat reflektovat. Odpověděl, že to je v pořádku, a zval mě dál. Dnes přišel ten čas, kdy mám chvíli a chuť něco napsat.

Etlíková: PDFNJ 2019

Pohodlní a dětinští barbaři

Letos jsem se z programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka stihla zúčastnit pouhých čtyř představení a překvapilo mě, že i tak lze můj festivalový zážitek označit za komplexní. Proto jsem se o něm nakonec rozhodla napsat jako o celku, byť z perspektivy příležitostného návštěvníka. Téma „Moc a bezmoc“ pro mne nerezonovalo příliš hluboce, zato se ale vynořily jiné spojitosti. I přesto, že se všechna čtyři díla co do výrazových prostředků hodně lišila.

Etlíková: Naopak + Mein Kampf (Slovensko mladinsko gledališče + Teatr Powszechny, Palm Off Fest 2019)

Fašistický drag a zhroucení z Mein Kampfu

V závěrečných třech dnech se program Palm Off Festu zaměřoval na různé podoby evropského xenofobního radikalismu. Bezkonkurenčně nejsilnějším zážitkem se pro mne stal sobotní maraton dokumentárních filmů, bez kterého bych divadlu z hlavního programu porozuměla podstatně hůř. Režisérům se během natáčení pokaždé podařilo získat si důvěru antihrdinů svých filmů a vytvořit upřímný portrét lidí, kteří jsou nebo byli schopni páchat či schvalovat chladnokrevné surovosti a nestyděli se za to. Ve snímku Bernadett Tuza-Ritter V zajetí je to hrdá maďarská otrokářka, která režisérku dobrovolně nechá natočit dokument o své domácnosti, protože má jistotu, že jí policie nemůže nic udělat. V Exitu Karen Winter se o své příběhy dělí lidé, jež se v minulosti chovali krutě v rámci nějaké radikální skupiny. Třeba šťastný otec, který dřív dokázal kopnout těhotnou ženu do břicha a dívat se jí přitom do očí. Jan Gerbert natočil film Až přijde válka o vedení strany Slovenskí branci. Ti se přes své beránčí vystupování a tvrzení, že nemají s fašismem ani s jiným extremismem nic společného, stylizují do mussolinovských vojáků a nikdy se nedistancují od svých přátel se zálibou v nacistické symbolice.

Etlíková: Pozorovatelé (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Inscenovaný svět po maďarsku (Pozorovatelé)

Fiktivní příběh z inscenace Kristófa Kelemena Pozorovatelé se odehrává v Maďarsku šedesátých let v prostředí začínajících umělců, o jejichž chování si touží udělat přehled tajná policie. Při psaní scénáře se tvůrci inspirovali ve státních archivech, a tak i když zobrazené události působí poněkud neuvěřitelně, jejich vzorce prý mají skutečný a ověřitelný základ. Jedna z největších hodnot tohoto díla pro mne spočívá právě v tom, že autoři veřejně prohlašují špionské praktiky komunistické policie za cosi, co existovalo ve všech vrstvách společnosti. V běžných soukromých rozhovorech je příliš snadné se podobným tématům pro jejich subtilnost a složitost trvale vyhýbat a vytěsnit je.

Etlíková: Maďarský akát (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Inscenovaný svět po maďarsku (Maďarský akát)

Letošní ročník festivalu Palm Off zahájily dvě maďarské inscenace, jež vznikly pod záštitou budapešťské stagiony nezávislého divadla Trafó, kde často působí i umělci tvořící na mezinárodní úrovni jako je například švýcarský divadelní režisér a zakladatel Mezinárodního institutu politických vražd Milo Rau nebo maďarská taneční skupina Hodworks, která ve svých dílech odvážně kombinuje politično a intimitu. Inscenace Maďarský akát (režírovali Kristóf Kelemen a Bence György Pálinkás) a Pozorovatelé (režie Kristóf Kelemen), jež před pár dny uvedl pražský festival, dokumentují manipulativní strategie, které v Maďarsku uplatňují či dříve uplatňovaly zdejší politické strany. Pohledy na postavy v nedůstojných situacích či situace vyvolávající pocity nedůstojnosti byly během obou představení všudypřítomné.

Etlíková: Happy New Fear (Rima Najdi - Pražské křižovatky 2019)

Politický rozměr inscenace Happy New Fear libanonské umělkyně Rimy Najdi se rozhodně nevyčerpává pouhým faktem, že se inspiruje autorčinými osobními zkušenostmi z života v Bejrútu. Riziko, že se v tomto městě odehraje teroristický útok, je mnohonásobně vyšší než v jakémkoliv evropském městě. Pro Evropany však není snadné si tento nepoměr názorně představit, protože mívají jen velice zkreslenou představu o tom, co to obnáší žít pod intenzivní hrozbou smrti. Najdi s pomocí svého alter-ega Madame Bomba publiku přibližuje, co se za takových okolností děje v lidské psychice.

Etlíková: Fantasia (TR Warszawa - Pražské křižovatky 2019)

Psaní o prvních dvou inscenacích Pražských křižovatek jsem odkládala až na dobu poté, co mě do pořadu Reflexe: Divadlo! vyzpovídá Ondřej Škrabal. Během rozhovoru padla i otázka, jestli tituly uvedené na festivalu vnímám jako politické a případně v čem. Ráda bych se na ni pokusila odpovědět ještě jednou, v souvislosti s polským titulem Fantasia. Inscenaci Anny Karasińské totiž považuji v tomto ohledu za charakteristickou.

Etlíková: Zem pamätá (Slovenské komorné divadlo Martin - Pražské křižovatky 2019)

Když se koncept vzpříčí v hrdle

Ústřední metaforou inscenace Zem pamätá je výjev, kde hlavní (anti)hrdina zpěvák Karol Duchoň dlouho bez přestání kráčí po běžeckém pásu. Trvá devadesát minut a je obdivuhodné, že herec Tomáš Grega během tohoto pochodování skoro neustále zpívá. Rytmu a stylu jeho hry se přizpůsobují i ostatní herci a vše tak působí velmi soustředěným a sevřeným dojmem. Jakkoliv lze oceňovat dobré technické začlenění "pásové" metafory do struktury díla, je obtížné se vyrovnat se skutečností, že tvoří takřka jediný výkladový pilíř. Dvouhodinové dění se neustále točí kolem jednoduché představy zpěváka jako štvance pozvolného a nenápadného tlaku okolí. Může se jednat o všudypřítomné povzbuzování ke společenskému alkoholismu, které se mu stane osudným, lákání ke spolupráci s komunisty nebo o zneužívání jeho niterné posedlosti zpěvem. Raději, než bych se nekonečně dlouho a stále stejným způsobem dojímala nad bezbranností postavy vůči těmto vlivům, jsem se usilovně snažila zaposlouchat do úryvků z Duchoňova repertoáru a představení si sice povrchně, ale alespoň trochu užít.

Etlíková: 99 slov pro prázdnotu + Spravedlnost (Palm Off Fest 2018)

K pravdě skrz zatraceně silnou krustu

- mé best of Palm Off

Ze zahraničního programu letošního třetího festivalového ročníku se v myšlenkách vracím především ke dvěma titulům: k 99 slovům pro prázdnotu (uváděným v malém estonském divadle Kanuti Gildi SAAL) a ke Spravedlnosti varšavského Teatr Powszechny. Vedle toho, že každé z děl po svém odpovídalo na otázku, proč je tak obtížné přimět společnost, aby se zaobírala nepříjemnými pravdami, obě díla také originálně naplnila žánr dokumentárního divadla. Tedy pokud za jeho definici postačí, že zde mimořádně mnoho záleží na tom, jestli dílo podává věcně pravdivé informace.

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (sobota 15.9. a neděle 16.9.)

Sobota, neděle s konvencemi a přetvářkou

Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Linie krásy

Zdání života

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (pátek 14.9.)

Pátek ve znamení intimity

Nachlass

Lidé, místa a věci

Miss Amerika

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (čtvrtek 13.9.)

Čtvrtek mezi šelmou a člověkem

Bílý tesák

Tajný život Friedmanových

Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (středa 12.9.)

Cestující v čase
Žluté-modrá-zelený
Ilias

Tak se rodí soucit, tak přežívá válka

Již tradičně se Plzeňanům během festivalu Divadlo stává, že je pouliční umělci (převážně) z jižní Evropy zatáhnou do nečekané situace. Předloni touto dobou jsem chvíli posedávala u Smetanových sadů s dvěma přerostlými batolaty z inscenace skupiny FADUNITO nazvané CECI.3 a s náhodnými kolemjdoucími. Kolovala mezi námi lahev s vodou a bylo pozoruhodné, jak hygienicky motivované zábrany nakonec ustoupily starosti o to, abychom neuvedli druhé do rozpaků, jelikož jsme soudě podle způsobu oblečení každý pocházel z jiné sociální vrstvy. V roce 2015 převrátil pořádky v ulicích Zelený Muž – Adrian Schwarzstein, který se sem letos vrátil s litevskou kolegyní Jüratė Širvytė-Rukštelė a s mnohem jemnější inscenací Cestující v čase.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla V.

Módní přehlídka na útěku

Na začátku května se ve studovně Live Art Development Agency odehrál křest publikace Critical Interruptions vol. 1 / Steakhouse Live. Skupina autorek zkušených v psaní o různých druzích scénických umění zde zveřejnila texty, které vznikly v rámci experimentálního projektu vedeného dvojicí východoevropských divadelních kritiček působících ve Velké Británii: Srbky Bojany Janković a Rumunky Diany Damian-Martin. Když se v roce 2016 konal festival Steakhouse Live, vytvořil si tento tým pracovnu u jednoho ze stolů ve festivalově rušné kavárně v Toynbee Studios a pokusil se ke kritickému psaní přistoupit jako k činnosti, jež se odehrává v rychlém pohybu, jen ve velmi těsné následnosti po vlastních uměleckých událostech. Vznikly tak komentáře, v nichž se zřetelně zrcadlí předměty jejich pozornosti: zdůrazňují nedokončenost, koncepční rámec, vyhraněnou politickou angažovanost a tendenci ke zobecňování.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla IV.

Musí se to uskutečnit

V prvním dílu jsem psala, že je londýnské „podzemí“ natolik levicové, že se o tom ani nemusí diskutovat. Teď je namístě se nad tím tvrzením pozastavit. Nejsem si totiž jistá, jestli se jedná doopravdy o tak extrémně levicový projekt, jak se často říká. Live art částečně navazuje na atmosféru revolučních 60. let minulého století, a jeho kořeny sahají i do období, kdy bylo v módě heslo „épatez les bourgeois!“, ale jako samostatná kategorie vzniklo teprve v osmdesátých letech a na jeho způsob radikality nelze plně vztahovat stereotypní představy umělců-ničitelů a nadšených objevitelů multikulturality z dob hippies.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla III.

Trpká ideologie vs. jemná cenzura

V poslední době často vzpomínám na glosu Martina J. Švejdy o inscenaci Mila Rau Soucit. Příběh kulometu (zde), v níž se pro mne soustředí bytostná neochota nechat se divadlem strhnout k empatii, pokud vedle emoční naléhavosti nenabízí také dobré racionální důvody, proč se tomuto citu otevřít. Právě návštěvy londýnského „podzemí“ ve mně totiž vyvolávají potřebu si tento zdráhavý a opatrný přístup k divadlu víc osvojit. Často mívám pocit, že ještě krůček, a také já bych oproti vlastním zvyklostem psala v mnohých případech o citovém vydírání a manipulaci.

Etlíková: Londýn 2018: Pochybná divadla II.

Soustředění na tvorbu je luxus

Slíbila jsem, že přiblížím činnost Live Art Development Agency, kde se odehrává má stáž. Předmět zájmu této organizace, live art, je ale velmi křehký, a definice formulované anglojazyčnými umělci a kritiky jsou v kontextu zkušeností a divadelního vzdělání z českého prostředí velmi náchylné k nepochopení nebo dokonce k odmítnutí. Vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala pod pojmem live art představit cokoliv doopravdy smysluplného, hraničilo by s machrováním pustit se hned v druhém dílu seriálu do pokusu o definici. Proto se zatím raději na chvíli zastavím v oblasti, která ještě neposkytuje dostatečně velký nadhled na to, aby bylo možné zaujmout vlastní kritický postoj, lze se tu ale probírat myšlenkami a situacemi, které se zrodily v odlišném kulturním prostředí. Kontext, z něhož se live art rodí, bývá nicméně vnímán jako o něco důležitější část uměleckého díla než jeho hmatatelné provedení, takže se pohybujeme v rámci konceptu.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla I.

Poslední dva měsíce jsem strávila na stáži v londýnské agentuře Live Art Development Agency[1] (jejíž činnost teprve představím), přičemž jsem popsala tři sešity a kousek různými poznámkami. Pocit, že mám jisté právo se o těchto zkušenostech vyjadřovat veřejně, jsem získala teprve před pár dny. Rozhodla jsem se, že by bylo hezké z oněch chuchvalců myšlenek vydestilovat seriál na NaDivadlo. Tohle je jeho první díl. Pravou tvářnost sov a odpovědi na všechny otázky odhalí následující díly …