Mikulka: Jídelní vůz (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Lokálnost na kolejích

Celá řada divadel, především těch „regionálních“, se v posledních letech pokouší přicházet s inscenacemi na lokální témata. Má to své dobré důvody (které asi není nutné příliš rozvádět), jak s ohledem na samotné tvůrce, tak na publikum. Viděl jsem takových kusů už celou řadu, lepších i horších, nebezpečně často se ale opakoval pocit, že snaha přijít s něčím lokálním, jakkoli chvályhodná, působila trochu nuceně. Jako kdyby tu byl nejdříve záměr, ne-li přímo povinnost, a teprve druhotně se hledalo, o čem by se vlastně mohlo hrát.

Hankovcová: Plán B (A Studio Rubín)

Raději si nic neplánovat

Agi, Naty a Jiří. Tři herci, kteří dávno ztratili iluze o svém povolání. Pracují na projektech, v jejichž umělecké hodnoty nevěří, za málo peněz a pod vedením stejně frustrovaných a zakomplexovaných režisérů.

Škorpil: Jak se dělá divadlo (Divadlo MASO v NoD/Roxy)

 „Všechno vojet.“  - to jsou slova, kterými končí anotace nejnovější inscenace Adama Skaly a MASA, jinak též „Jediného divadla, které je jen o prcání.“ Střelba na všechny (i zdánlivě spřátelené či generační) strany, neúcta ke všem a k ničemu, humor všech kategorií i patřičná dávka bezohledné maskulinity patřila k MASU vždy. Nemůžou tedy chybět, ani když se na základě Čapkova spisku Jak se dělá divadlo obrátí do „vlastních řad“. Ušetřen není nikdo od samožerných pánůherců po věčně nervózní, nespokojené a zneužívané studenstvo, vyjevuje se řada (vlastě smutných) pravd z grantového i běžně divadelního provozu, jež mnohým nezasvěceným mohou připadat absurdní a kuriózní (ale divadelníkům jsou bohužel denním chlebem; v čemž mimochodem inscenace vzdáleně připomíná dokument Zkouška umění). 

Mikulka: Žena filmového kritika (Divadlo pod Palmovkou)

Pusťte Kalbu ze řetězu

Je sympatické, když někdo umí přijít s důsledně udělanou žánrovkou, která si nehraje na žádné hlubiny, ale zároveň spolehlivě svede naplnit očekávání s příslušným žánrem spojená. Tomáš Dianiška se poslední dobou věnoval (jako autor a režisér) sérii poněkud mechanicky opakovaných životopisných příběhů - a nyní se tedy vrátil ke svým rozverným kořenům, když pod trochu pozapomenutou hlavičkou F. X. Kalby přišel s titulem podle populárního blogu Žena filmového kritika. Režie je kolektivní, jako autor je spolu s Dianiškou uveden Petr Cífka, hraje se nahoře ve studiu a výsledkem je inscenace, která baví humorem sice dosti přímočarým, nikoli však hloupým.

Dubský: Festival Divadlo (neděle 17.9.)

Džípy (Divadlo Letí)
Vykouření (Divadlo Husa na provázku)
Fragment (Klaipédos dramos teatras, Klaipéda)

Dubský: Festival Divadlo (sobota 16.9.)

Proces (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)
Jídelní vůz (Činoherní studio Ústí nad Labem)
Děti (Slovenské národné divadlo Bratislava)

Dubský: Festival Divadlo (pátek 15.9.)

Máj (Boca Loca Lab)
Audience a Příjem (Divadlo F. X. Šaldy Liberec)

Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 14.9.)

Vzkříšení (Divadlo Na zábradlí)
Příliš drahý jed (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Jsme krajina (Divadlo Jozefa Gregora Tajovského Zvolen)
Návrat do Remeše (Teatr Łażnia Nowa, Krakov / Nowy Teatr, Varšava)

Dubský: Maryša (Východočeské divadlo Pardubice)

Realistickému dramatu bratří Mrštíků sice dala režisérka Kasha Jandáčková výraznou vizuální podobu, na své ale také přijde i konzervativnější část publika, jelikož původnímu textu zůstává inscenace z velké části věrná. Škrty se dotkly hlavně zalidněnosti dramatu, a tak si v Pardubicích vystačí jen s devíti postavami (nepočítáme-li nepojmenované vesničany).

Dubský: Hamlet aneb Hádala se duše s tělem (Městské divadlo Brno)

Letošní sezona bude, zdá se, zasvěcena Hamletům. Nejslavnější Shakespearovu tragédii se chystají uvést u Bezručů i v Národních divadlech v Praze a Brně. Jako první se ale se svou verzí vytasili v Městském divadle Brno.

Voska: 2:22 - duchařský příběh (Činoherní klub)

Blouznivci našich domácností

Omluvte, prosím, ten patos - přijde mi krásné, když divadlo umí zapůsobit na člověka takovým způsobem, že si zhruba na ty dvě hodiny podmaní jeho mysl i tělo. 2:22 - duchařský příběh, první premiéra Činoherního klubu v letošní sezóně, mne svým hororovým laděním střídavě mrazil v zátylku i poléval horkem, o naprostém udržení pozornosti nemluvě. A z reakcí publika se mi zdálo, že jsem rozhodně nebyl sám, koho si režisér Braňo Holiček takhle zkušeně povodil.

Voska: Vernisáž (Divadlo Kolowrat)

Jeden hot a druhý trochu čehý

Vernisáž je pro mne asi nejaktuálnější Havlovou hrou. Sociální síť Instagram, kterou používám rozhodně raději coby divák než aktivní výrobce obsahu, mne denně zásobuje nevyžádanými a většinou spíše úsměvnými radami, jak být správný sigma muž (ať už to znamená cokoli), co jíst (prakticky nic, když ty vzájemně protichůdné rady zkombinuji) a vůbec jak správně žít. Prostě takoví Michal a Věra pro jednadvacáté století.

Mikulka: A ciel ouvert (Cirque Aïtal - Letní Letná 2023)

A co jste viděli vy?

A ciel ouvert (neboli Pod širým nebem) je docela sympatická inscenace. Kdybych měl srovnávat, získala by mezi čtveřicí zahraničních hvězd letošní Letní Letné pomyslnou stříbrnou medaili, sice s výrazným odstupem za Bitbybit, ale zároveň o příslovečný parník před hitovkami v podání Cirque Alfonse a NoFit State Circus. 

Mikulka: Bitbybit (Collectif Malunés a Movedbymatter - Letní Letná 2023)

Nadchnout a pobavit

Dost bylo řečí o novocirkusovém popu. Úplně jinou polohu nového cirkusu předvedla bratrská dvojice Simon a Vincent Bruyninckxové, která vystoupila pod hlavičkou Collectif Malunés a Movedbymatter (Malunés už jednou v Praze hráli a bylo to vynikající: psal jsem o tom tady). Tentokrát předvedli úlet nazvaný Bitbybit. I když vlastně možná spíš než úlet skutečné naplnění toho, co o své vlastní inscenaci sebevědomě tvrdili NoFit State Circus: „nevšední prožitek, který vás nadchne a pobaví“.

Mikulka: Animal (Cirque Alfonse - Letní Letná 2023)

Alfons ví, jak na to

Včera jsem tu v souvislosti s inscenací Sabotage psal o „popu pro dospělé“, po dnešním představení Animal od kanadského Cirque Alfonse by to bylo možné úplně klidně zopakovat. S tím rozdílem, že tentokrát to je pop, který svou popovou podstatu otevřeně přiznává a nesnaží se ani v nejmenším předstírat, že chce sdělovat cosi zásadního nebo podvratného. Což téhle občas až nevybíravě chytlavé podívané vlastně docela slouží ke cti.

Mikulka: Sabotage (NoFit State Circus - Letní Letná 2023)

Sabotáž, která nic moc nesabotuje

Anotace jsou svérázný žánr. Jdete třeba na novocirkusové představení jménem Sabotage a v programu se dočtete, že „přidává temnější, drsnější a podvratnější prvky […] nabourává zajetá klišé a zcela se vymyká obvyklému diváckému zážitku […] odvážně se staví proti zaběhlým stereotypům a normám”. No a pak sledujete profesionálně sestavenou skládačku vcelku očekávatelných artistických čísel, doprovázených co do žánru eklektickou hudbou, profesionálně zahranou, leč nijak výjimečnou, a místo nabourávání klišé spíš setrvalou snahu dotlačit publikum (tradičně velmi vstřícné) ke skandovanému potlesku.

Mikulka: Aquanauti (Letní Letná 2023)

Začala Letní Letná

Zahajovací show k Letní Letné už neodmyslitelně patří. Je samozřejmě fajn, že festival odstartuje pořádně a se vší parádou, a nemá valný smysl od produkce tohoto typu očekávat nebo vyžadovat velké hlubiny nebo obecněji cokoli víc než právě onu show. Kterou letos pořadatelé hbitě spojili s letenskou novotou v podobě jezírka. Takže Aquanauti. A ještě malá technická poznámka: viděl jsem druhé představení, to čtvrteční, ve středu jsem pro silnou nedůvěru k počasí raději zůstal doma.

Dubský: Extáze (MeetFactory)

MeetFactory se po Psích dnech (ty měly premiéru v roce 2018) opět vrátila do prostor bývalého plaveckého bazénu pod Barrandovskými terasami. Inscenace Extáze sleduje osudy herečky Hedy Lamarr, kterou v začátcích kariéry proslavil právě stejnojmenný film Gustava Machatého.

Dubský: Malvína (Pomezí)

Divadelně rozžít architektonicky významný objekt není pro skupinu Pomezí nový úkol (detektivní Dům v jabloních úspěšně uvádí v pražské Winternitzově vile už několik let). Jejich nový imerzivní projekt se odehrává ve Volmanově vile v Čelákovicích, což je nádherně opravená funkcionalistická stavba umístěná v rozlehlé zahradě a z jedné strany ohraničená údolím Labe.

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (čtvrtek 29. 6)

Andrea Díaz Reboredo: M.A.R.
Transiteatret-Bergen: Stav ohrožení (15:20-16:20) - hodina, která formovala Norsko
Olivier de Sagazan: Transfiguration

Dubský: Festival Regiony (středa 28.6.)

Uhol_92 Bratislava: Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny

MeetFactory: Dech

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (středa 28.6)

Jakub Gottwald a kolektiv: K Prameni

Uhol_92 Bratislava: Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny

Meetfactory: Dech

Dubský: Festival Regiony (úterý 27.6.)

Divadlo P. O. Hviezdoslava Bratislava: Generácia Z – Krása nevídaná

Kazaliště Marina Držića Dubrovník: Hamlet – záznam zločinů jedné monarchie

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (úterý 27.6)

Alfa Plzeň: Odysseus

Kazalište Marina Držića Dubrovník: Hamlet - záznam zločinů jedné monarchie

Johan & Petr Vydarený: Kytice vol. 2

Voska: Amberville – Plyšoví gangsteři (Divadlo v Dlouhé)

Pro dítě je nejlepší, když to není pro dítě

Nebo tak nějak to bylo v knize pohádek Zdeňka Svěráka Radovanovy radovánky. Trochu se mi zdá, že se tímhle aforismem řídil i režisér Jan Jirků, když pro Divadlo v Dlouhé připravoval inscenaci Amberville – Plyšoví gangsteři. Není pochyb o tom, že Jan Jirků je výtečný režisér divadla nejen pro děti, zmiňme namátkou třeba skvělé předloňské Bratry naděje v Minoru. Žák Jana Borny, na jehož domovské scéně teď režíruje rodinnou hudební inscenaci – to je rovnice, která by měla krásně vycházet. A Plyšoví gangsteři opravdu nejsou špatní. Přiznám se nicméně, že moje očekávání byla ještě o kousek vyšší.

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (pondělí 26.6)

Raw
Divadlo Petra Bezruče: Sen čarovné noci
Buchty a loutky: Punch a Judy

Fekete Seretlek  

V pondělí v Hradci pokračovalo horko a docela se dařilo i divadlu. Jen je mi trochu líto, že jsem zatím ještě nenatrefil na žádné mimořádné dětské představení, což je přesně ten typ překvapivého setkání, na která se v Hradci vždycky těším. Nedělního Kašpárka a zbojníka nechávám stranou, ti byli primárně pro dospělé, a včerejší Zlatá rybka z plzeňské Alfy nabídla spíš slušný standard (děti vypadaly vcelku spokojeně, ponaučení zaznělo, jenže pro nás, necílovkáře, se nic zvlášť pamětihodného neudálo). Ale divadelňák se teprve láme do druhé poloviny, takže není důvod ztrácet naději, budu to zkoušet dál.

Dubský: Festival Regiony (neděle 25.6.)

Studio K Színház Budapešť: Katynka z Heilbronnu

Přiznám se, že jsem měl při sledování inscenace budapešťského Studia K pocit lehkého déjà vu. Podobně jako v pátek u Proměny v provedení souboru z německého Kasselu, i Katynka z Heilbronnu stojí na silném vizuálu a nosném nápadu, který však tvůrci ke škodě inscenace nedokáží posunout dál, nebo se ho zbavit. V tomto případě neobvyklá režijní koncepce spočívá ve využití běžeckých pásů. Na první pohled smysluplná vizuální metafora se ale velice rychle „ochodí“ a po pár minutách začíná být takřka nezaujaté odříkávání textu Kleistovy hry za chůze či běhu poněkud iritující.

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (neděle 25. 6.)

Studio K Budapešť: Katynka z Heilbronu

DRAK & Bratislavské bábkové divadlo: Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník

Horácké divadlo Jihlava: Šepoty a výkřiky

Juchů. Festivalová neděle se nesla ve znamení příjemných překvapení. I když tedy, označit smrťácko-depresivní Šepoty a výkřiky za cosi „příjemného“ není tak docela přesné, ale dobré divadlo to bylo, o tom žádná. Dopoledne stačilo přečkat roztomilé mrckování dánské dvojice z Theatre Madam Bach (jmenovalo se to Jsi tady, ale raději bych tam nebyl), a pak už se seřadily zážitky, které byly podstatně lepší, než jsem očekával.

Dubský: Festival Regiony (pátek 23.6.)

Staatstheater Kassel: Die Verwandlung (Proměna)

Povídka Franze Kafky Proměna láká k rozličným interpretacím, inscenace režiséra Stefa Lernouse z německého Kasselu se nese v duchu zombie hororu. Do přízračného prostoru jako první vstupuje postava připomínající deratizátora, která nalezne knihu, z níž začne číst příběh Řehoře Samsy, který se v předloze promění v nestvůrný obří hmyz. Jeho pokoj vypadá jako terárium, samotný Řehoř v podání Lisy Natalie Arnold se ovšem svým vzezřením nijak neliší od zbytku rodiny.

Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (pátek 23.6. + sobota 24.6)

Naivní divadlo Liberec: Teď!
Teatr Lalek Arlekin: Rutka
Staatstheater Kassel: Proměna
Klicperovo divadlo: Tělo tajné agentky
Jelení loje

Mikulka: Festival Arena (úterý 20. 6.)

Cirque Pardi! - Low Cost Paradise

Po zhlédnutí prvního - plenérového - představení skupiny Cirque Pardi! na letošním festivalu Aréna jsem byl hodně rozpačitý (postěžoval jsem si tady). Hlavní festivalové hvězdy se nicméně prezentují primárně prostřednictvím inscenace Low Cost Paradise, která se hraje v tradičním šapitó. A to je počin, nutno dodat, v porovnání s bezradným Rouge Nord výrazně povedenější. Jiná věc je, že pomyslná laťka byla nasazena dost nízko, a že ani Low Cot Paradise nepřichází s ničím mimořádně objevným nebo strhujícím.

Hankovcová: Edvard II. (Depresivní děti touží po penězích)

Zpytování svědomí

Drama Christophera Marlowa z konce šestnáctého století působí jako stvořené přímo pro Jakuba Čermáka a jeho Depresivní děti. Příběh plný mocenských intrik i spalující vášně se totiž točí hlavně kolem neskrývané homosexuální orientace nově nastupujícího krále. Edvardovi totiž po usednutí na trůn nic nebrání udržovat poměr s mladíkem Gavestonem a zahrnovat jej dary, což se nesetkává s pochopením u britských lordů. Ti samozřejmě předstírají, že jediným důvodem jejich rozčarování je rozmařilost a nehospodárnost nového panovníka, je však patrné, že opravdovou příčinou je na odiv stavěná, hlasitá homosexualita králova milence.

Mikulka: Festival Arena (pondělí 19. 6.)

My kluci, co spolu chodíme: Ponorka

My kluci, co spolu chodíme jsou především improvizátoři, pouštějí se však i do projektů, které se pohybují na pomezí čisté improvizace a nazkoušené inscenace (o Hostině jsem už na Nadivadle psal: k přečtení tady). Nová inscenace nazvaná Ponorka měla premiéru na lodi Tajemství v rámci festivalu Aréna a pokud tomu správně rozumím, stejně jako Hostina volně sledovala předem daný půdorys. Mezi nazkoušenými pasážemi se ovšem pravidelně otevíral prostor pro kompletně improvizované výstřednosti. Bohužel je to jen odhad, chtělo by to zajít na Smíchovskou náplavku ještě jednou - což bych učinil rád, jenže Kluci tam hrají pouze dvakrát a termínově mi to bohužel nevychází. Takže nezbývá, než podat letmou zprávu z premiéry zatíženou značnou dávkou nejistoty.

Voska: Danny Smiřický (Divadlo na Vinohradech)

Danny versus dějiny

Proč to nepřiznat: Divadlo na Vinohradech se nachází trochu mimo můj divácký perimetr. O to zvědavější jsem byl na novou inscenaci režiséra Radovana Lipuse Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší) – a odcházel jsem mile překvapen.

Voska: Sodoma komora (Divadlo v Dlouhé)

Dáme si do bytu

Inscenace hry Terezy Boučkové, nejnovější titul komorní řady Krátká Dlouhá, se odehrává v době Protektorátu Čechy a Morava. Proto překvapí, že vše začíná jako rozverný stand-up. Služebná Mařka (Eva Hacurová) se raduje z nově nabytého bohatství po židovských majitelích luxusního bytu, snaží se sžít s novou situací a působit jako nóbl panička - přičemž jí u toho vydatně trčí sláma z bot. Aby na to všechno štěstí nebyla sama, pozve si ze Šumperka sestru Jožku (Berenika Anna Mikeschová).

Mikulka: Festival Arena (neděle 18. 6.)

Motorky versus autojeřáb

Le Mur de la Mort: Mortel Jus de Mortel
Cirque Pardi!: Rouge Nord

První den novocirkusového festivalu Aréna, a hned dvě motorizované podívané. Nejdřív motorky ve velkém dřevěném sudu přímo na Smíchovské náplavce a pak autojeřáb se starým Mercedesem popojíždějící po trávníku fotbalového stadionu o kousek dál proti proudu Vltavy. Bylo to pozoruhodné setkání dvou úplně protikladných přístupů k novému cirkusu: klasická starocirkusová, ne-li snad dokonce pouťová atrakce versus ambiciózní plenérová inscenace.

Mikulka: Vzkříšení (Divadlo Na zábradlí)

O Něchljudovovi

Tolstého Vzkříšení je dílo hodně problematické. Kombinace realistických popisů carského vězeňského systému, socialistických ekonomických úvah o nutnosti pozemkové reformy (nejasně vycházející z georgistické teorie o pozemkové dani), autoritativních, ale dosti svévolně působících sociologických vývodů tvrdících, že všichni trestanci jsou nevinní a za všechno zlé v nich může utlačovatelský systém. A k tomu neochvějné přesvědčení, že všichni bohatí a vysoce postavení jsou prázdní, cyničtí a zlí, zatímco prostý lid je přirozeně dobrý a zdravý, kombinované se svérázně protisystémovým náboženským vznícením.

Mikulka: Cirk-UFF Trutnov (pátek 2.6.)

La Putyka: Senses
Highwire Entertaiment: The Defiant
Squadra Sua: Přecházení

Ve čtvrteční zprávě z trutnovského novocirkusového festivalu Cirk-UFF jsem srovnával české a australské inscenace – a nevyznělo to pro domácí zrovna pozitivně. V pátek už to bylo z českého pohledu podstatně lepší, především zásluhou nápadité klaunérie skupiny Squadra Sua. Kromě toho bylo v Trutnově možné porovnávat domácí hvězdnou La Putyku s australskou dámskou skupinou Highwire Entertaiment - přičemž v pomyslné kategorii novocirkusového popu dopadli o poznání lépe protinožci.

Mikulka: Cirk-UFF Trutnov (čtvrtek 1.6.)

Losers Cirque Company: Nespoutaní
Losers Cirque Company: Žena, růže, píseň, kost
Dylan Phillips & Jordan Hart: Sissy

Z hlediska srovnání českého nového cirkusu se světem byl čtvrteční program trutnovského festivalu Cirk-UFF proklatě nelichotivý. Tím spíš, že vedle respektované domácí Losers Cirque Company stálo australské duo Dylan Phillips & Jordan Hart, tedy reprezentanti končiny, kterou není v Česku zvykem považovat za novocirkusově obdivuhodnou, na rozdíl od frankofonních zemí nebo Skandinávie. (A to i navzdory tomu, že právě Cirk-UFF zve Australany pravidelně).

Voska: Pěna dní (D21)

Důstojné loučení Jakuba Šmída

Osmou a poslední inscenací, kterou ve svém domovském Divadle D21 vytvořil právě odcházející umělecký šéf Jakub Šmíd, se stala adaptace románu Borise Viana Pěna dní. A přestože nejnovější titul komorní vinohradské scény nepatří k tomu úplně nejzdařilejšímu, co zde pod Šmídovou taktovkou za šest let vzniklo, stále se jedná o slušnou inscenaci, jež do dramaturgické linie adaptací proslulých prozaických textů v D21 skvěle zapadá.

Mikulka: Divadelní svět Brno

Dvakrát radost

Bratři naděje (Divadlo Minor)
Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! (Naivní divadlo)

Dubský: Divadelní svět Brno

Špina (Slovenské národné divadlo)
Sexuální výchova (Teatr Współczesny, Štětín)
Očistec si zaslouží každý (Depresivní děti touží po penězích)

Mikulka: Celý život nestačí (Klicperovo divadlo Hradec Hrálové)

…a s kočičkami zatočíme

Před necelými čtrnácti dny měla v Dejvickém divadle premiéru „kruťácká“ inscenace Kde je ta ryba? (píšeme o ní tady a tady) Co do objemu vražedné legrace (a také co do počtu kočiček, které přijdou k úhoně) však nyní své pražské kolegy s přehledem trumfli v hradeckém Klicperově divadle, kde proběhla premiéra duchařské grotesky Celý život nestačí. Hru René Levínského režíroval Jan Frič (ti dva si spolupráci poprvé vyzkoušeli v Národním divadle v inscenaci Dotkni se Vesmíru a pokračuj).

Voska: Nebezpečné známosti (Národní divadlo)

A dáme si to ještě jednou

Lehké déjà vu, takový jsem měl pocit ze SKUTRovských Nebezpečných známostí ve Stavovském divadle. Nemyslím to nutně ve zlém. Oceňuji například, že stejně jako v případě Kytice dalo režijní duo prostor všem generacím účinkujících. Ovšem, pravda, bez obligátní svítící hvězdy a zrcadel bych se už asi obešel.

Voska: Kde je ta ryba? (Dejvické divadlo)

Jako ryba ve vodě

Po patnácti letech od premiéry 39 stupňů se do Dejvického divadla vrátil režisér David Ondříček, tentokrát s inscenací vlastního textu – Kde je ta ryba? První Ondříčkův dejvický počin jsem neviděl, leč z desetileté doby uvádění usuzuji, že to byl divácký hit. Věřím, že letošní novinka – jakkoli vedle oceňované Fifty působí nenápadně – má našlápnuto k podobnému úspěchu.

Dubský: Kde je ta ryba? (Dejvické divadlo)

Ohledně návratu režiséra Davida Ondříčka do Dejvického divadla byly před premiérou k dispozici jen velmi kusé informace, člověk tak do hlediště usedal bez konkrétnější představy, co může vlastně očekávat. Po inscenaci Fifty (viz tady a tady) se v Dejvicích už podruhé během pár měsíců pustili do životní bilance padesátníka. Rozdíl je ale už v žánru, tentokrát nejde o klasickou činohru, ale muzikálovou parodii, tedy žánr pro tuto scénu nepříliš obvyklý.

Škorpil: O Pavlovi (Divadlo Na zábradlí)

Deníky režiséra Pavla Juráčka byla už divadelně „vytěženy“ Janem Mikuláškem (viz Zlatá šedesátá) i Ivo Kristiánem Kubákem a Marií Novákovou (viz Deník 1959-1974 a Deník 1974-1989). V posledně jmenované inscenaci se už dokonce objevují úryvky ze vzpomínek Dani Horákové, který nyní naplno dává zaznít inscenace O Pavlovi uvedená v Divadle Na zábradlí Annou Klimešovou. Zahajuje ji monolog Anežky Kubátové, neboli Dani Horákové, před zataženou poloprůhlednou oponkou (či spíše závěsem). Kubátová sice navazuje na svou tradiční polohu lehce roztěkaných žen a v jejím projevu je i tentokrát patrná ironie i kontrola (až mě napadá jak moc je vlastně blízká – byť jaksi z „jiné strany“ – herectví Jiřího Ornesta, které si bylo vědomo nejen souvislostí postavy, ale i souvislostí momentální situace hraní divadla), nicméně daří se jí zprostředkovat i lítost a smutek Daňi Horákové, když vypočítává, čeho všeho se už „Pavel“ nedožil.

Voska: Bílá nemoc (Městská divadla pražská - ABC)

K Čapkovu praporu hleď!

Živě si vzpomínám, jak jsme ještě na gymnáziu za covidového bezčasí došli ke Karlu Čapkovi a jeho Bílé nemoci. Na hodině češtiny jsme žasli, jaké detaily korespondují s tehdejší pandemickou realitou, a předpovídali jsme, že jen co se divadla otevřou, skočí režiséři po tomto znenadání aktuálním dramatu. Nakonec jsme si počkali tři roky, ale teď se Bílé nemoci přeci jen chopil Michal Dočekal v Divadle ABC. Bohužel s rozporuplným výsledkem.

Hankovcová: Sen noci svatojánské (Divadlo pod Palmovkou)

Čeho je moc…

Přiznám se, že Shakespearův Sen noci svatojánské moc nemusím, ale na Palmovku jsem se díky tomu vlastně docela těšila. Šla jsem tam s očekáváním, že mi nové jevištní zpracování ukáže netušené kvality textu a možnosti jeho současné intepretace – jak to Michal Lang dokázal u předloňské inscenace Zkrocení zlé ženy. Ničeho takového jsem se však bohužel nedočkala.

Škorpil: Bílá nemoc (Městská divadla pražská - ABC)

Dočekalova inscenace Čapkovy Bílé nemoci nabízí jedno zásadní intelektuální cvičení: jak bychom dnes, v době kdy se ke slovu opět ve zvýšené míře dostávají míroví i váleční štváči, reagovali na dramatika s tak obecnou, vlastně naivní a v mnohém přehnaně simplifikovanou ideou pacifismu? Za sebe nemám odpověď. A nenabízí ji ani inscenace. Dokonce si myslím, že se po něčem takovém ani ptát nechce. Protože chce… Co vlastně?

Voska: Valčík náhody (Divadlo v Dlouhé)

Pechfógl mezi nebem a zemí

Michal Vajdička si po loňském veleúspěšném Konci rudého člověka odskočil ze svého nového působiště, Národního divadla, opět do Dlouhé. Velkou scénu vyměnil za miniaturní foyer – a časové i prostorové omezení se jemu i Divadlu v Dlouhé vyplatilo.

Voska: Kreutzerova sonáta / Čí vinou? (festival Nová Komedie, úterý 18.4.)

Sonáta pro tři

Namlsán obstojnou Dědinou a opravdu zdařilým Spartakem jsem vyrazil i na inscenaci Městského divadla Žilina Kreutzerova sonáta / Čí vina? – a nestačil jsem se divit, jakou dramaturgickou zpátečku festival Nová Komedie na závěr zařadil.

Hankovcová: Události (festival Nová Komedie, pondělí 17.4.)

Opravdový zločin

Jihočeské divadlo přivezlo na festival komorní inscenaci Události. Vznik textu irského dramatika Davida Greiga prý inspiroval masový vražedný útok nechvalně proslulého Andrease Breivika, avšak drama samotné k žádným konkrétním reálným osobám neodkazuje. V režii Kashi Jandáčkové se z něj stává mrazivě přesná výpověď o radikalizaci společnosti, všeobecné fascinaci násilím i marném hledání pochopení.

Hankovcová: Město v noci (festival Nová Komedie, neděle 16.4.)

Budiž světlo

Festivalová dramaturgie pamatovala i na tu nejmladší diváckou skupinu. Při nedělním odpoledním představení tak Divadlo Polárka dostalo příležitost představit svou loutkovou inscenaci Město v noci, jež na brněnské scéně vznikla v režii Štěpána Gajdoše a dramaturgii Lukáše Větévky.

Hankovcová: Nezlomní (festival Nová Komedie, sobota 15.4.)

Tahle pohádka zatím dobře nekončí

Součástí festivalu Nová komedie byla kromě hostujících titulů také derniéra domácí inscenace Nezlomní, kterou Divadlo Komedie poprvé uvedlo v letos v březnu v rámci Měsíce Ukrajiny, jímž připomnělo, že uplynul již celý rok od začátku ruské invaze.

Dubský: Dvakrát z jižní Moravy

Městské divadlo Zlín: Bouře

Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Cyrano z Bergeracu

Voska: Spartakus. Láska v době moru (festival Nová Komedie, pátek 14.4.)

Bolesti mladých duší

Inscenace dramaturgyně Weroniky Murek a režiséra Jakuba Skrzywanka Spartakus. Láska v době moru, kterou uvádí štětínský Teatr Współczesny, trochu mate tělem. Dle anotace by se měla věnovat situaci LGBTQ+ teenagerů v současném Polsku, ovšem po většinu představení je v hlavní roli zdravotnický systém dětské psychiatrie u našich severních sousedů.

Škorpil: Objal mě bůh a nic (Vzlet)

Inscenace, která obsadí hlavní mužskou roli tanečnicí, aniž by stavěla na čemkoli jiném než jejím lehce androgynním vzhledu. a hodinu a půl ji nechával pouze pocházet po scéně či zádumčivě sledovat ostatní dva herce a vyjadřovat se spíše pantomimicky. Inscenace, která vychází z deníkových záznamů, ale ve scénáři spoléhá jen na monology a promítané úryvky; situaci aby jeden pohledal. Inscenace, která destruktivní zamilovanost a hlubokou vnitřní nejistotu redukuje na banální historku milostného trojúhelníku.

Voska: Dědina (festival Nová Komedie, středa 12.4.)

Rok na dědině

Dědina bratislavského divadla Gaffa, druhá inscenace festivalu Nová Komedie, je temná od samého počátku. Diváci v přítmí spíše tuší elevaci hlediště, potom uzoulinké schody na scénu a nakonec sedačky na konstrukci přidružené k jevišti. Performerka Mária Ševčíková a režisér Martina Hodoň pojali monodrama jako průlet mladými lety ženy z vesnice kdesi na východním Slovensku. Nutno ovšem zdůraznit: ženy, která se od počátku svým chováním a uvažováním z venkovského průměru vymyká. 

Mikulka: Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku (festival Nová Komedie, úterý 11.4.)

Pořádat v Praze divadelní festival není snadné, schválně si zkuste vybavit nějaký, který by „držel pohromadě“ a měl opravdovou festivalovou atmosféru (kromě obligátní Letní Letné, samosebou). Nová Komedie, jejíž druhý „regulérní“ ročník pořádá Divadlo Komedie, měla navíc smůlu, že ji po prvním pokusu v roce 2019 postihly covidové lockdowny a letos tudíž začíná de facto od znova. Kurátorka Lenka Dombrovská k tomu opatrně (a myslím, že docela rozumně) dodává, že se vlastně ani nemá jednat o opravdický festival, spíš o „kontextové rozšíření programu divadla Komedie“. V každém případě, ať už se zvolí libovolné formální označení, pražskému publiku se v průběhu povelikonočního týdne představí šest nepražských inscenací (plus jedna domácí), a na Nadivadle o nich budeme, doufám, že pravidelně, podávat zprávy.

Mikulka: Benešův posel (D21)

Je to na vás

Inscenace sehraného tandemu Vašíček Jarkovský tak trochu klame tělem. Titul i některé doprovodné materiálny napovídají, že se bude hrát o jednom z podivných, nejasnostmi zahalených a nepříliš známých momentů českých dějin: misi Benešova ministra Nečase do Paříže z poloviny září 1938. Při té patrně  navrhoval (samosebou prezidentovým jménem), že by Československo bylo ochotné postoupit Německu některá pohraniční území osídlená většinově Němci. Postava Jaromíra Nečase, kterou hraje Ondřej Pavelka, se sice na úvod i v závěru představení na jevišti objeví, plní však spíš roli jakéhosi Benešova špatného svědomí. Tím víc, že diváci, kteří předem nevědí, o koho se jedná, nemají moc velkou šanci na základě samotné inscenace pochopit, koho že to má ta podivná figura povykující ze skříně vlastně představovat.

Mikulka: Vykouření + Pozdravuju a líbám vás všecki (Husa na provázku)

V pasti boje za dobrou věc

Předevčírem jsem po zhlédnutí představení Husy na provázku psal o „pasti ozvláštňování“, další dva tituly z trojice, kterou Brňáci představili v Arše, mě upomněly na jiný docela častý zádrhel. Pracovně by ho bylo možné označit třeba „past boje za dobrou věc“ - přičemž v tomto konkrétním případě v ní uvízlo nejprve Havelkovo Vykouření a o dva večery později Klimešové Pozdravuju a líbám vás všecki.

Mikulka: Přípravy na všechno (Masopust), Čas srdce (Husa na provázku)

V pasti „ozvláštňování“

Viděl jsem v uplynulých dnech dvě představení, která toho měla po formální stránce docela dost společného. Adaptace prózy respektive korespondence, dvě postavy, které spolu komunikují spíš nepřímo: v jednom případě na střídačku odříkávají pasáže z románu (psaného v ich formě), ve druhém dopisy dvou vzdálených dávných milenců. Dramaturgyní byla v obou případech Tereza Marečková, vizuální stránku určily kostýmy Petry Vlachynské. Konkrétně mám na myslí Přípravy na všechno v režii Jana Mikuláška (premiéra Spolku Masopust se konala v Eliadově knihovně) a Čas srdce v režii Anny Davidové (s tím hostovala Husa na provázku v Arše). A ještě jedna shoda: z docela podobných důvodů se jednalo o zážitky značně rozpačité, i když v nestejné míře.

Mikulka: Zítra swing bude zníti všude (Městská divadla pražská - ABC)

Tenhle titul jsem si nechal doporučit od Jakuba Škorpila (pak, že na kritiku nikdo nedá) a vypravil jsem se do ABC jen tak, ze zvědavosti, skoro dva roky po premiéře. Své sehrála i příjemná vzpomínka na zdejší adaptaci Saturnina, kterou Ondřej Havelka pojal dost podobným způsobem, i když už před pěknými pár lety. V každém případě: nelitoval jsem.

Škorpil: Pravomil (Divadlo v Dlouhé)

Náhoda, osud a zahraniční oddělení IDU tomu chtěly, že jsem dva večery po sobě viděl Dianiškových 294 statečných a Pravomila, Dianiškovu a Baďurovu adaptaci poslední „dospělé“ knihy Petra Stančíka. Rozdíl snad jen těžko může být větší. Na jedné straně sevřený, takřka komorní tragický příběh gradovaný do finále, jež ani napotřetí nebrání pohnutí. A na straně druhé epická story pokrývající bezmála celé 20. století, jež krouží kolem jednoho hrdiny a jeho protikladu a jež se pomalu ale bohužel jistě vytrácí v líčení, které je bez znalosti předlohy jen těžko přehledné.

Mikulka: Leni (Jihočeské divadlo České Budějovice)

O postavě bezpečně kontroverzní 

Před pár dny dostal cenu za nejlepší českou hru loňského roku Petr Zelenka za Fifty. Patřil jsem k těm, kteří pro něj hlasovali, s poukazem na to, že Zelenka je jediný český autor, který umí suverénně psát způsobem, jenž je možné s jistým zjednodušením označit za „anglosaský, a který reprezentuje přesně ten typ divadla, který velká část „normálních“ diváků dodnes dnes považuje za kýžený standard. Na čemž není nic špatného, stejně jako na tom, že divadla mají z obdobných důvodů pro tento typ her slabost, nejen kvůli publiku, ale také proto, že obvykle nabízejí velké herecké příležitosti. Zbývá jen drobnost: najít dobře napsanou hru a kvalitní herce, kteří dokážou příležitost využít. A taky silné téma.

Mikulka: Komedie Jack staví dům (MDP - Komedie)

Oč by svět bez vás přišel

Vlna divadelních verzí úspěšných filmů už sice poněkud opadla, v žádném případě však nezmizela. S oblíbenou severskou kinematografii se nyní rozhodli utkat v Komedii, kde režisér s Tomáš Loužný s dramaturgyní Lenkou Dombrovskou uvedli adaptaci Trierova opusu Jack staví dům, a to v docela divoké kombinaci s Dantovou Božskou komedií. (Za poznámku na okraj snad stojí, že do ještě divočejšího kontextu už před čtyřmi lety uvedl tentýž titul Jan Kačena, který Trierovu postavu „umělecky“ vraždícího psychopata prolnul do Jácíčka z dětské knihy Daisy Mrázkové - viz zde).

Mikulka: Bakchantky (Národní divadlo)

Toho boha přijmi, je mocný

Thébské ženy pobíhají po horách daleko od města, cítí se svobodně a jsou šťastné. Když se jim někdo nešikovně připlete do cesty, roztrhají ho na kusy. Thébský vládce, zaprděný macho‑diktátor, slibuje, že je nechá pochytat a násilím je vrátí „ke stavu“. Bůh Dionýsos, který proměnu žen v divé bakchantky způsobil, je vzdor své žovialitě (vpravdě bohorovné) figura odpudivě samolibá a surově mstivá. Na sympaťáky, kterým byste mohli fandit, zkrátka v téhle inscenaci nenarazíte - a právě v tom spočívá její síla.

Škorpil: Bakchantky (Národní divadlo)

…je možné pozorovat více soustředění na text, na jeho sdělování. Ubývá režijního «rozmachu». /…/ a větší důraz je kladen na dialog s předlohou.“ napsal jsem ve čtvrtém čísle loňského ročníku SADu o Janu Fričovi v souvislosti s inscenací Otec hlídá dceru. A o kus výše padla slova, že Frič „volí stále jemnější prostředky a zároveň zůstává režisérem s nezaměnitelným rukopisem.“ Což vše platí i v případě Bakchantek. Jsou sice odvázanější než Vassa či Otec, ale nebudí dojem vzdorovité provokace. Ano, je to spíše než cokoli jiného muzikál, je zde řada až zlomyslných žertů, ale alespoň pro mne to vše dává smysl.

Mikulka: Zvěřinec (Studio Hrdinů)

Siláctví místo síly

S inscenačním stylem Miroslava Bambuška jsem vždycky míval problém, a na jeho nové premiéře jsem si po několikaleté pauze potvrdil, že se na tom nic nezměnilo. Bambušek se snaží pracovat metodou intenzivních divadelní obrazů, jenomže, obávám se, dar vytvářet skutečně silné obrazy jednoduše nemá. Což kompenzuje přístupem, který by bylo možné označit jako „režijní siláctví“.

Mikulka: Nevinný (Jihočeské divadlo)

Divadelní adaptace literárních textů představují možnost lákavou, vždycky ale poněkud riskantní. Znovu se to potvrdilo v inscenaci Nevinný (podle stejnojmenného románu Iana McEwana z roku 1990), kterou uvádí Jihočeské divadlo v komorním prostoru zvaném „Na půdě“.

Mikulka: Ženy, držte huby! (Spolek JEDL)

Spolek JEDL má s divadelními portréty bohaté zkušenosti. V nedávné „covidové“ inscenaci Zahradníček/Vše mé je tvé dokonce Lucie Trmíková s Janem Nebeským (a také s výtvarnicí Petrou Vlachynskou) zachytili osud v lecčems blízký tomu, co prožila Růžena Vacková, o níž pojednává jejich nejnovější opus Ženy, držte huby! Vzdor dryáčnickému titulu se však i tentokrát jedná o tvar značně artistní, vzdálený všem naturalismům.

Mikulka: Žena na Měsíci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Tak tedy do třetice rychle za sebou o podivnosti z Alfreda. Anotace Ženy na Měsíci naznačovala, že to tentokrát bude divadlo trochu jiného ranku než inscenace, o kterých jsem psal minule: „Vystoupí tři heterosexuální bílí muži v nejlepším věku a jedna žena! […] Zábava pro tradiční rodinu s tradičními hodnotami! Šovinismus, machismus a netolerance všeho druhu v zábavném spektáklu pro veterány všech kulturních válek!“

Mikulka: Z popela (Alfred ve dvoře)

O popelech, krajinách a minimalismu

Nedávno jsem v Alfredovi viděl Mockovo představení Krajina s bažantem, zajícem a srnkou. Zhruba hodinku se toho tehdy dělo na jevišti dělo jen pramálo - a velmi se mi to líbilo. Ba co víc, měl jsem příjemný pocit, že docela dobře rozumím tomu, co onen podivný minimalistický útvar sděluje, i když se to dalo dost obtížně převést do slov. Po včerejším zážitku s performancí Z popela, kde se toho za nějakých čtyřicet minut také moc neudálo, jsem si byl ve všech ohledech jistý podstatně méně. A vzhledem k tomu, že se jednalo o kus záměrně abstraktní, nemá valný smysl konstruovat jakékoli racionálně uchopitelné sdělení.

Mikulka: Slávy dcery (La Fabrika)

Co by na to řek pan Mamet

Americký dramatik David Mamet napsal před pár lety knihu Divadlo, v níž s úderností poněkud sekernickou tvrdí třeba to (volně parafrázuji), že režisér je při přípravě inscenace pouze na obtíž a pokud herci dostanou volnou ruku, aby si autorův text rozehráli podle svého, dopadne to vždy nejlépe. O velmi sporné tvrzení se jedná i v případě anglosaské interpretační činohry založené na pravidelném textu, o níž Mamet psal; pro kohokoli se středoevropskou divadelní zkušeností se zdá být nesmyslnost takového pravidla evidentní. Jenže málo platné, v průběhu včerejší premiéry v La Fabrice jsem si na Mameta vzpomněl hned několikrát.

Dubský: Prašina (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Populární knihy pro mládež ze série Prašina od Vojtěcha Matochy jsem nečetl, ale soudě dle hradecké inscenace jde o novodobou variaci na foglarovky, snad jen s o něco mysterióznějším vyzněním. Fiktivní pražská čtvrť Prašina asi fanouškům Záhady hlavolamu nemůže nepřipomenout Stínadla, v díle se snoubí jistá starosvětskost se současností prezentovanou hlavně moderními technologiemi.