Šotkovský: Jiráskův Hronov 2021 /závěrečná bilance/

TOP 5 (abecedně)

Cvičme v rytme (Brambůrky Most)

Natálčin Andulák (HOP-HOP Ostrov)

Přesýpání (Hana Voříšková)

Úl (V. A. D. Kladno)

Všechny báječný věci (Divadlo Navenek Kadaň)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Pátek 6. 8. - Soví zpěv, Všechny báječný věci)

 Předposlední hronovský den počasí ukázalo opět svou laskavější tvář, v Jiráskově divadle sklidil snad nejbouřlivější ovace tohoto ročníku Bílý tesák z DRAKu (viděl jsem napodruhé a drží obdivuhodně), mezi představeními okouzlovaly hronovské náměstí šlágry Kočovného divadla Ad Hoc (doporučuji ke zhlédnutí zde, i když s publikem zdaleka ne tak euforickým, jako bylo to hronovské) a do Meditační zahrady u hronovského kostela zavítalo Divadlo Kámen, druhdy stabilní součást JH. Já však šel neochvějně po stopách hlavního programu.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Čtvrtek 5. 8. - Natálčin Andulák, PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem, Řeči)

Čtvrtek na Hronově by byl žánrově pestrobarevný, i kdyby se od něj odpočetly Vítězné svině Buchet a loutek coby profesionální inspirace - ZUŠková inscenace dětské literatury, insitní kramářská píseň a klasická bulvární komedie.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 3. 8. + středa 4. 8. - Cvičme v rytme, Její pastorkyňa, Na troskách civilizace, Přesýpání)

Jelikož hronovský hlavní program je méně zahuštěný než v letech minulých - což se kompenzuje kvalitním programem inspirativním a doprovodným, včetně zábradláckých Hamletů, jimž poskytlo divadelnické publikum takřka ideální rezonanci - lze shrnout dva dny hlavního programu do jednoho textu. Opoždění mého zpravodajství budiž navíc nezáměrným svědectvím o tom, jak náročné jsou hronovské dny (a noci).

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 2. 8. - Úl, Adéla ještě nevečeřela)

Počasí je na letošním Hronově sice kolísavé, ale divadelní kvalita v zásadě velmi slušná. Potvrdily to přes výhrady i dvě inscenace souborů, které se hronovské žatvy účastní pravidelně - kladenského V.A.D. a Hrobesa, jedné z divizí holešovického Divadla Radar.

Úl Kazimíra Lupince a kolektivu V. A. D. bývá přirovnáván k Havelkovu Společenství vlastníků, ale to je - zdá se mi - paralela spíš povrchní, způsobená schůzovním rámcem obou kusů. Úl ale nemá ambici být podobenstvím mocenských bojů ve společnosti a jeho stavba je podstatně volnější, než u předchozích Upokojenkyň kladenského souboru. 

Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 1. 8. - Strategie růže)

Neděle byl na JH den relaxační - kromě inspirativního hosta, jazzové klauniády Pingls aneb Hot Café Revue (soubor Lindo, hop! a orchestr OPSO), o kterém postačí říct, že tuto povedenou taškařici přijalo hronovské publikum takřka freneticky, mi festivalový rozpis nabídl už jen jedno představení.

Navíc šlo vlastně o "ne-představení", neboť takto se produkce Strategie růže souboru Teď, nádech a leť deklaruje. Není úplně jasné proč, neboť nic obzvlášť hraničního na Strategii růže není. Formálně vzato jde o storytelling v nepravidelném prostoru - mezi židlemi rozmístěnými do neuspořádaného kruhu se pohybuje šestice performerů, kteří si vždy přisednou k části publika a začnou jim vyprávět svůj příběh. 

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Sobota 31.7 - Slaměný klobouk, Vyhnání z ráje už proběhlo, Hra o duši)

 Zahájení 91. Jiráskova Hronova proběhlo, jak mělo – slunce svítilo (v dalších festivalových dnech se tato situace zdá se nebude často opakovat), místo playbackového Noida Bárty, který zde otevíral festival před pár lety, zahrál velmi kompetentně Mladý týnišťský big band a české amatérské divadlo představilo v jediném dni hned tři své kontrastní polohy.

Šotkovský: Cyrano z Bergeracu (Jamie Lloyd Company)

Co máte všichni s těmi slovy?

A přihlédnete-li blíže, uvědomíte si brzo, že to všechno je pokaždé zavěšeno na jedné a téže věci, hodně nápadné sice, ale přece jen trochu vnější, aby vytvářela charakter: na Cyranově nosu!, napsal ve své studii Rostandův Cyrano z Bergeracu roku 1958 Václav Černý. Inscenace pana Jamie Lloyda, předního avantgardisty londýnského činoherního mainstreamu, která byla na přelomu loňska a letoška k vidění v londýnském Playhouse Theatre (a prostřednictvím cyklu NT Live pak i v tuzemských kinech), se v tomhle předloze i její inscenační tradici značně vymyká. Cyranův nos v ní není žádné nevzhledné monstrum uprostřed obličeje, ale pohledný civilní nos jeho představitele Jamese McAvoye, muže, v němž má zmíněná produkce svou hvězdu i oporu.

Šotkovský: Eva Stehlíková (1. 2. 1941 – 12. 8. 2019) v sedmi pádech

Povolanějších k tomuto nekrologu je jistě spousta – nejsem klasický filolog ani teatrolog, s lady Evou (jak jsme jí mezi přáteli říkali) jsem se znal jen v posledních desíti letech jejího života. Ovšem slib je slib a ten se musí splnit. Takže se nezlobte, paní profesorko, sama jste si o to řekla. Budiž tato vzpomínka brána jen jako skromná částečka toho, co po lady Evě zůstává v kolektivní paměti.

Tynan: Černá a bílá (Richard Burton jako Jago)

Pro kalibrování měřítek i nahlédnutí do jiné doby i jiné kritické kultury nebude myslím na škodu na tomto blogu nabídnout text jednoho z klasiků – Kennetha Tynana, snad nejuznávanějšího anglického kritika 20. století. Recenze na inscenaci Othella v londýnském Old Vicu pochází z roku 1956 (to bylo Tynanovi mimochodem necelých devětadvacet).
JŠ

Šotkovský: Jiráskův Hronov (závěrečná bilance)

TOP 5+4 (dělím na věci vynikající + dost dobré, jinak je pořadí abecední)
Dopis poslaný poštou (Divadlo Kámen Praha)
Kachničky ošidori (Geld und Money Theatre Plzeň)
Pokojíček Hanky Voříškové
S úsměvem nepilota (Kočovné divadlo Ad Hoc)
Upokojenkyně (V.A.D. Kladno)
+ 
Milej pane, umřel soused (NS Kohoutek Chrudim)
Osamelý západ (Divadlo Gasparego Liptovský Mikuláš)
O šmolíčkovi (Malé dvě ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř)
Vyskočit z kůže (OLDstars Praha)

Šotkovský: Jiráskův Hronov (čtvrtek 6.8. a pátek 7.8.)

Vladimír Mikulka kdysi ve svých hlášeních z hradeckého festivalu psal, že na festivalu jsou důležité tři věci - nepřepálit začátek, nepřepálit prostředek a nepřepálit konec. Autorovi těchto zpráv se ta druhá věc úplně nepovedla a proto přináší souhrn hronovského čtvrtku a pátku v jediném článku.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (středa 5. 8.)

Hronovská kulinární  středa - v Jiráskově divadle šťovík s pečenými brambory, v Sokolovně květákový mozeček a v Sále Josefa Čapka si dokonce Jezinky chtěly pochutnat na Šmolíčkovi...

Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 4. 8.)

Hronovské úterý patřilo studentskému divadlu a zahraničním hostům. Teploty stoupají, na náměstí se v kropicích sprchách osvěžují polonahé děti a seminaristé po sobě stříkají vodními pistolkami.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 3. 8.)

Jsou dny, kdy člověk zkrátka přes všechnu snahu nemá potřebu ani chuť se o viděném příliš rozepisovat. Letošní hronovské pondělí mezi ně patřilo.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 2. 8.)

Neděli v hronovském programu tvořila trojice představení, které jsme na JH s kolegy poslali z volyňského Pikniku, tak mi skoro přijde netaktní se o nich příliš rozepisovat (když jsem to ostatně už učinil tady). Místo je tudíž na zprávy ze společnosti. Není internát, není restaurace Radnice, není kavárna Blanka. V Tritonu je ovšem stále plno a vzhledem k teplým nocem, které se blíží, bude asi ještě více. Jiráskův rodný domek má novou střechu, na náměstí se prodávají motýlky a profesor Císař je stále stálým recenzentem festivalového Zpravodaje.

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 1. 8.)

Včera začal hlavní program 85. ročníku Jiráskova Hronova, dnes je čas na první hlášení. Zprávy ze společnosti, pojednání o festivalové atmosféře či zprávy o počasí (vedro bude, otázka zní jen jak velké) si necháme na později, dnes se budeme věnovat pouze divadlu. První den začal komedií o plánovaném těhotenství a skončil tragédií o nechtěném těhotenství, dramaturgický oblouk byl tudíž dostatečný.

Šotkovský: Polnočná omša (SND)

Půlnoční mše Petera Karvaše byla na přelomu 50 a 60. let považována všeobecně za jeden z vrcholů československého poválečného dramatu, kterou během několika let hrála většina tuzemských scén, aby se pak vcelku vytratila z obecného povědomí. V Čechách ještě zaznamenala nečekaný boom v roce 1970 (čtyři uvedení, motivy této „vlny“ by byly zajímavým tématem pro divadelní historiky), v roce 1989 ji uvedlo olomoucké divadlo – a to je vše. Na Slovensku se pak všechna dosavadní uvedení zkoncentrovala ve dvouletce 1959-60, následovala filmová verze Jiřího Krejčíka (1962) a pak dvaapadesát let do inscenace Lukáše Brutovského ve Štúdiu SND (která zahájila "slovenskou sezónu" Slovenského národného divadla). Pauza, kterou nelze vysvětlit jen Karvašovým normalizačním „distancem“, ale asi i porevolučním pocitem, že jde o dobově podmíněnou „hru o SNP“.

Šotkovský: Ježková - Obležen národem dramatiků (o jednom nepochopitelném mlčení)

Začátkem nového roku se sluší vyrovnat resty roku starého – a tenhle není zdaleka jen můj. Nicméně pro jistotu začnu omluvou – že tam, kde by byla na místě podrobná analytická recenze, nabízím jen propagačně/udivenou glosu.

Začátkem loňských prázdnin vyšla kniha Petry Ježkové Obležen národem dramatiků, monografie věnovaná výrazné, leč pozapomenuté postavě české kultury přelomu 19. a 20. století – fejetonistovi, kritikovi a prozaikovi Janu Lierovi (1852-1917), s důrazem na jeho působení coby dramaturga a lektora Národního divadla. Kniha snad očekávaná – vycházela ostatně z disertace, za níž Ježková loni získala Cenu Václava Königsmarka. Kniha, která nevyšla péčí některého fakultního nakladatelství coby typický „sami sobě si“ produkt, ale objevila se v rámci poměrně prestižní edice Historie nakladatelství Academia. Kniha – událost, završení detailního výzkumu poutavou, čtivou a tematicky originální monografií, kniha, která pro mě představuje spolu s Drábkovými Českými pokusy o Shakespeara vrcholný výkon české teatrologie posledních řekněme patnácti let. A…a nic.

Šotkovský: Michal Čunderle - Dialogy řeči

Při prvním prohlížení "tuctu studií o hercích a řeči" Michala Čunderleho se nabízí dva pocity - za prvé je Čunderle (nemýlím-li se) prvním ze své generace, kdo vydává knižně počet ze svých kritických textů, tudíž v jistém podezření ze sebestředné potřeby knižně fixovat časopisecké. Za druhé sice takřka kapesní formát útlého svazku napovídá o autorské skromnosti a přísné probírce již napsaného, ale nebylo by v tom případě lepší počkat, až se toho do sebraných či vybraných spisů nashromáždí víc?