Mikulka: Noc tribádek (Divadlo pod Palmovkou)

Proč, proč, proč, proboha, proč?

Pokud se v průběhu představení objeví tzv. „divadlo na divadle“, ve kterém je zparodovaná herecká šmíra, je poněkud na pováženou, když tahle scéna silně připomíná to, co ti samí herci předvádějí v pasážích v nichž vyrábějí legraci jaksi „doopravdy“. Smysl ani úroveň celkově dosti truchlivé podívané přitom zcela jistě nezachrání, že se atmosféra v závěru ve dvou scénách bez valného odůvodnění změní - to když se režisér přestane snažit o přímočarou řachandu a pokusí se navodit poněkud melodramatické vážno.

Voska: Kluci (Teatr Śląski Katowice – Nová komedie)

Povídat si o Mungovi

Román skotského spisovatele Douglase Stuarta Mladej Mungo vyšel loni v českém překladu Ester Žantovské. Na rozsáhlé ploše a v depresivních kulisách zchudlého Skotska devadesátých let vypráví o lásce dvou kluků (Mungo a James) z glasgowského sídliště, kteří se do sebe zamilovali navzdory rozdílnému náboženskému zázemí i všeobecné společenské agresi a homofobii. Pro divadlo knihu adaptovala Eugenia Balakireva na katovické scéně Teatr Śląski im. Stanisława Wyspiańskiego a se znalostí výchozího inspiračního zdroje bylo pozoruhodné sledovat, jak odlišnými cestami se tvůrčí tým v čele s režisérem Krzysztofem Zyguckim rozhodl kráčet. (Představení se hrálo v Divadle Komedie v rámci festivalu Nová komedie).

Mikulka: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Několik postav trochu tápe

Dejvická inscenace Služebnictvo po většinu doby plus minus zachovává základní obrysy Marivauxovy rokokové vztahovky odehrávající se v prostředí blíže neurčeného knížecího paláce. Ve finále si však nečekaně vezme slovo připsaná postava cizí šlechtičny a spustí procítěný proslov o zničeném světě, oceánech v plamenech, příchodu nového světa atd., přičemž zdůrazní, že právě tohle je realita, před kterou se nelze ukrýt do bezpečí neustále opakované vztahové komedie. Pokud by snad někdo v hledišti nechápal, že jde opravdu do tuhého, režie ho důrazně trkne stále sílícím temným hučením, které nakonec celý prostor akusticky převálcuje.

Škorpil: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Je počátek, nebo možná brzká polovina šedesátých let minulého století. V malém divadélku sledujete novinku, tzv. modelovou (nebo absurdní – jak říkají čtenáři časopisu Divadlo) hru. V podivném „velkém domě“ žije „pan Procházka“ obklopen věrným služebnictvem. Za hranicemi panství panuje chudoba a zmar, způsobená válkami i přírodními katastrofami. Pán se zamiluje do chudé a prosté dívky ze stanového tábora u lesa, nechá si jí do domu přivést. Rozbíhá se kolotoč událostí inspirovaných Dvojí nestálostí, kde chvíli není jasné, kdo je vlastně pán a kdo sluha, co je opravdu a co je jen jako, zpochybňují se role společenské i divadelní a nakonec se dospěje k ironickému poselství ve stylu „kill the messenger“.

Dubský: Vegetariánka (Divadlo v Dlouhé)

Pro svou první spolupráci s Divadlem v Dlouhé si režisérka Kamila Polívková vybrala adaptaci románu jihokorejské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Han Kang Vegetariánka. Zásadním krokem dramatizace, jejímž autorem je Matěj Samec, bylo, že románovou hrdinku Jonghje na jeviště vůbec nepřivádí. Nepřítomnost hlavní postavy dobře tematizuje její objektifikaci ze strany ostatních.

Škorpil: Kingdom Cum (DISK) a Jolene (Divadlo Na zábradlí)

O slavnosti a hostech čili Ztraceno v překladu
Dva dny po sobě zavedl mne osud na premiéry, v nichž jsem mohl být pouhým „hostem na slavnosti“, tím kdo sice rozumí a chápe co že se to děje, nemá však z důvodů věkových či genderových, možnost opravdově souznít s děním. 

Voska: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Ibsen na návštěvě v Tesmanovic bejváku

Razantní interpretace klasiky mám moc rád. Pamatuji si, jakým zážitkem pro mě bylo setkání s tvorbou polského režiséra Jana Klaty, když v Divadle pod Palmovkou uvedl svou úpravu Shakespearovy „komedie“ Něco za něco, nebo jak mě zaujala třeba Čermákova téměř bezeslovná Maryša (mlčí), kterou nastudoval s Depresivními dětmi toužícími po penězích. Inscenace tohoto typu se někdy setkávají s výtkou, že jejich aktualizace tradiční látky jsou samoúčelně vnějškové. Tenhle argument obecně nemám rád a prakticky ho nepoužívám, protože vždycky hrozí sklouznutím do univerzálního konzervativního láteření, že si někdo dovolil sáhnout na kanonické dílo. V případě Hedy Gablerové v režii Viktora Bodó se mu ale asi nevyhnu. (O inscenaci psal na Nadivadlo i Jakub Škorpil, zde)

Škorpil: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Kdo by od Bodóovy Hedy Gablerové v Národním divadle čekal podobný „nářez“ jakým se prezentoval v roce 2022 v Plzni prostřednictvím razantní úpravy Romea a Julie, či legendárního – již více jak dvacet let starého - kafkovského Semeloumězmizelsem, bude bezpochyby zklamán. Tato Heda je „obyčejná velká činohra“ zasazená do moderních reálií. Nic víc, ale ani nic míň. Možná o něco více hraná s důrazem na peklo nenaplněných vztahů, tužeb a ideálů než k ibsenovské hře maloměšťácké malosti a deprese. Možná (v Brackovi a tetě Julianě) i s trochu ozvuků současného fideszovského a katolicky konzervativního Maďarska. 

Voska: Hermína (Činoherní klub)

Ty omamný člověče Jeníku!

Těžko libovolný text o nejnovější inscenaci Ladislava Smočka v Činoherním klubu nezačít tím, co refrénovitě zaznívá v ostatních recenzích: je bezesporu nesmírně obdivuhodné, že třiadevadesátiletý autor a režisér dokázal vytvořit inscenaci, kterou lze bez větších problémů uvádět. Návštěva představení Hermíny je zvláštním, možná dokonce unikátním zážitkem – v dobrém i špatném.

Mikulka: Divoká kachna (Národní divadlo Brno

Kachna à la thèse

Už dlouho se v českém divadle neobjevila inscenace tak silně - jak se říkává - vyhajpovaná jako Fričova Divoká kachna v Národním divadle Brno. Stalo se tak ovšem z velmi dobrých důvodů: Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková za sebou mají úctyhodnou sérii titulů, ve kterých prokázali, že dovedou ze zastaralého nebo dokonce domněle nehratelného textu vyloupnout živé jádro a neprvoplánově, ale účinně se dotknout aktuálních témat (viz Vassa Železnovová, Krkavci, a také Bakchantky, na kterých se Ljubková nepodílela).