pondělí 19. listopadu 2018

Mikulka: Desatero přikázání (Volkstheater Wien, PDFNJ 2018)

Jednoduše a samozřejmě 


Zdaleka ne vše, co se představí na „německém festivalu,“ nutně musí být ryzí zlato, na jedno se lze spolehnout téměř s jistotou: alespoň jedna z inscenací dorovná uvolněná měřítka v oboru „herectví ve velkém divadla“. Letos se to přihodilo hned na úvod v divadelní adaptaci Kieslowského Dekalogu.

neděle 18. listopadu 2018

Mikulka: Dopisy Olze (Divadlo v Dlouhé)

Sen v normalizačním kriminále


Dopisy Olze jsou „výroční inscenací“ k 17. listopadu a zároveň jakýmsi divadelním dvojčetem nedávno uvedeného Snu v červeném domě (o tom jsme na Nadivadle psali tady a tady). Hraje se v těch samých kulisách, a velmi podobná je inscenační metoda, která k nedramatickému textu dodává divadelní obrazy a hudbu. Samozřejmě s jedním podstatným rozdílem: dětské vzpomínky jednotlivých herců nahradily dopisy Václava Havla z normalizačního kriminálu.

pátek 16. listopadu 2018

Švejda: Ad Drábkovy Kanibalky

Různé přístupy kritického referování


Vraťme se ještě k inscenaci Drábkových Kanibalek. Mohou totiž myslím dobře posloužit k tomu ukázat si, s jakými různými způsoby kritického referování se dnes mohou čtenáři setkat.

Mikulka: Čevengur (HaDivadlo)

Andrej Platonov + HaDivadlo + Jan Kačena


O inscenaci Jana Kačeny Stojím ve tmě abych viděl světlo v pražském Rubínu se tady psalo a tak trochu diskutovalo docela dost (tady), pozornosti by však určitě neměla uniknout ani premiéra, která se jen o pár týdnů dříve odehrála v brněnském HaDivadle. V něm Kačena uvedl vlastní adaptaci mimořádného románu Andreje Platonova Čevengur.

čtvrtek 15. listopadu 2018

Dubský: Konzervativec (Městská divadla pražská)

Inscenace režisérky Kamily Polívkové začíná velmi nadějně. Diváci přichází postranním vchodem přímo na jeviště, kde už je připraven slavnostní raut k oslavám stého výročí republiky, jež představení rámují. Chvilku se nezávazně konverzuje, poté začne konferenciér v podání Petra Vančury vychvalovat své schopnosti, ale hlavně bohatý program, který byl ke zvláštní příležitosti připraven. Je to celé nenásilně vtipné, Vančura působí spontánně, reaguje na „hemžení“ na jevišti, zároveň ale ironizuje obsesi v adorování dávno zaniklého státu.

neděle 11. listopadu 2018

Mikulka: #nejsemrasista_ale (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

#pravda_neexistuje
#ale_nemelo_by_se_to_rikat_tak_umornym_zpusobem


Několik aktuálních politických témat dneška se Divadlo Petra Bezruče a režisér Braňo Holiček rozhodli připomenout co nejpřímočařeji, bez příběhu, bez metafor a bez velké estetizace. Vyšla jim z toho inscenace, která si zaslouží respekt za „dobrou vůli“, z divadelního hlediska však bohužel nemá prakticky co nabídnout.

sobota 10. listopadu 2018

Mikulka: Netrpělivost srdce (Národní divadlo)

Možná je to jen náhoda, ale skoro to vypadá, že Daniel Špinar má zálibu v bestsellerech, které se pohybují kdesi na pomezí seriózního literárního díla a efektně rozjitřeného červenoknihovního čtiva. Po Manon Lescaut a Pýše a předsudku nyní došlo na Zweigův román Netrpělivost srdce.

neděle 4. listopadu 2018

Mikulka: Stojím ve tmě abych viděl světlo (A Studio Rubín, Jan Kačena)

Už mě z toho sakrálu bolí hlava


Jan Kačena se po necelém roce vrátil do A studia Rubín. Zatímco místy téměř kabaretní Traktát o stepním vlku mi připadal jako „Kačena light“, nová premiéra už jen svým demlovským základem a sáhodlouhým titulem Stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM naznačuje posun směrem k podívané typu „Kačena hardcore“.

sobota 3. listopadu 2018

Švejda: Držet prst na tepu doby - ale jakým způsobem?

Nelze si toho nevšimnout: českému divadlu se v poslední době stále více daří "držet prst na tepu doby". Exponovat - prostřednictvím původních domácích látek, aktuálních zahraničních titulů, klasiky i parafrází této klasiky - témata, která hýbou světem. Počínaje uprchlickou krizí, symptomy postfaktického světa a konče třeba obecným pocitem, že se světem se děje "něco nedobrého". Ve světle této chvályhodné tendence však, zdá se mi, o to víc vyniká, jakým způsobem se toto exponování v českém divadle uskutečňuje.

Mikulka: Zánik domu Usherů (Depresivní děti touží po penězích)

Hororová návštěva v Sudetech 


Kombinace filmu s divadlem, respektive různé podoby zdivadelněného filmu přicházejí, zdá se, poslední dobou do módy. Právě tímto způsobem se nyní Depresivní děti  po více než deseti letech vrátily ke klasické povídce E.A.Poea Zánik domu Usherů.[1] Jejich groteskně hororový příběh o návštěvě v podivném domě, obydleném dvojicí ještě podivnějších sourozenců, se ovšem literární předlohy drží jen velmi volně - a navíc je zasazen do prostředí současných Sudet.