Dubský: Vegetariánka (Divadlo v Dlouhé)

Pro svou první spolupráci s Divadlem v Dlouhé si režisérka Kamila Polívková vybrala adaptaci románu jihokorejské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Han Kang Vegetariánka. Zásadním krokem dramatizace, jejímž autorem je Matěj Samec, bylo, že románovou hrdinku Jonghje na jeviště vůbec nepřivádí. Nepřítomnost hlavní postavy dobře tematizuje její objektifikaci ze strany ostatních.

Škorpil: Kingdom Cum (DISK) a Jolene (Divadlo Na zábradlí)

O slavnosti a hostech čili Ztraceno v překladu
Dva dny po sobě zavedl mne osud na premiéry, v nichž jsem mohl být pouhým „hostem na slavnosti“, tím kdo sice rozumí a chápe co že se to děje, nemá však z důvodů věkových či genderových, možnost opravdově souznít s děním. 

Voska: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Ibsen na návštěvě v Tesmanovic bejváku

Razantní interpretace klasiky mám moc rád. Pamatuji si, jakým zážitkem pro mě bylo setkání s tvorbou polského režiséra Jana Klaty, když v Divadle pod Palmovkou uvedl svou úpravu Shakespearovy „komedie“ Něco za něco, nebo jak mě zaujala třeba Čermákova téměř bezeslovná Maryša (mlčí), kterou nastudoval s Depresivními dětmi toužícími po penězích. Inscenace tohoto typu se někdy setkávají s výtkou, že jejich aktualizace tradiční látky jsou samoúčelně vnějškové. Tenhle argument obecně nemám rád a prakticky ho nepoužívám, protože vždycky hrozí sklouznutím do univerzálního konzervativního láteření, že si někdo dovolil sáhnout na kanonické dílo. V případě Hedy Gablerové v režii Viktora Bodó se mu ale asi nevyhnu. (O inscenaci psal na Nadivadlo i Jakub Škorpil, zde)

Škorpil: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Kdo by od Bodóovy Hedy Gablerové v Národním divadle čekal podobný „nářez“ jakým se prezentoval v roce 2022 v Plzni prostřednictvím razantní úpravy Romea a Julie, či legendárního – již více jak dvacet let starého - kafkovského Semeloumězmizelsem, bude bezpochyby zklamán. Tato Heda je „obyčejná velká činohra“ zasazená do moderních reálií. Nic víc, ale ani nic míň. Možná o něco více hraná s důrazem na peklo nenaplněných vztahů, tužeb a ideálů než k ibsenovské hře maloměšťácké malosti a deprese. Možná (v Brackovi a tetě Julianě) i s trochu ozvuků současného fideszovského a katolicky konzervativního Maďarska. 

Voska: Hermína (Činoherní klub)

Ty omamný člověče Jeníku!

Těžko libovolný text o nejnovější inscenaci Ladislava Smočka v Činoherním klubu nezačít tím, co refrénovitě zaznívá v ostatních recenzích: je bezesporu nesmírně obdivuhodné, že třiadevadesátiletý autor a režisér dokázal vytvořit inscenaci, kterou lze bez větších problémů uvádět. Návštěva představení Hermíny je zvláštním, možná dokonce unikátním zážitkem – v dobrém i špatném.

Mikulka: Divoká kachna (Národní divadlo Brno

Kachna à la thèse

Už dlouho se v českém divadle neobjevila inscenace tak silně - jak se říkává - vyhajpovaná jako Fričova Divoká kachna v Národním divadle Brno. Stalo se tak ovšem z velmi dobrých důvodů: Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková za sebou mají úctyhodnou sérii titulů, ve kterých prokázali, že dovedou ze zastaralého nebo dokonce domněle nehratelného textu vyloupnout živé jádro a neprvoplánově, ale účinně se dotknout aktuálních témat (viz Vassa Železnovová, Krkavci, a také Bakchantky, na kterých se Ljubková nepodílela).

Dubský: Oidipus Utopia (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Jako první inscenaci v pozici nového uměleckého šéfa ústeckého divadla si Michal Hába zvolil svéráznou adaptaci Sofoklovy nejslavnější tragédie. Výsledkem je kus, který obsahuje všechny obvyklé prvky Hábových režií – v tom dobrém i špatném.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (In difference)

Kolo, kolo

Ve středu se na Cirkopolisu dočkali příznivci „opravdického“ cirkusu. V Arše se představila dvojice francouzských artistů Jef Everaert & Marica Marinoni s akrobatickou show In difference. V jednom ohledu nicméně tahle jinak vcelku očekávatelná podívaná překvapivá byla: ještě nikdy jsem neviděl novocirkusovou inscenaci, která by byla založená výhradně na práci s Cyrovým kolem.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (Viktor Černický - Pneu)

Ztraceni mezi pneumatikami

Srovnávání může být někdy docela kruté. Inscenace Pneu renomovaného domácího tvůrce Viktora Černického se na programu festivalu Cirkopolis hrála v těsném závěsu za trochu podobně založenou pohybovou groteskou L’Homme Canon - a rozdíly byly do očí bijící.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (Toute Rien, L’Homme Canon)

Kdo zaváhá, prohloupí

O zimním novocirkusovém festivalu Cirkopolis jsem tady (i jinde) psal již mnohokrát, a skoro vždycky bylo součástí textu radostné mručení nad dramaturgií, která opakovaně nabízí relativně málo známé, na první pohled třeba nenápadné, přitom ale skvělé a originální tvůrce. Letos má Cirkopolis za sebou dvě první položky a v mručení lze pokračovat: dvojice představení Tout Rien (Cie Modo Grosso) a L’Homme Canon (Rémi Luchez) se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední roky v rámci nového cirkusu viděl.