Voska: Olmerka (Testis)

Olmerčina černá kára

Inscenace režisérky Natálie Deákové a autorského tandemu Kristýna Nebeská-Maxim Bitto, zabývající se životními osudy zpěvačky Evy Olmerové, vznikla původně pro Divadlo Viola. Na repertoáru ovšem v důsledku změny uměleckého vedení vydržela pouhé dva měsíce. Nyní je pod hlavičkou spolku Testis uváděna v pražském Činoherním klubu i na zájezdech – a je dobře, že provozně-organizační nesnáze překonala.

Voska: Obsluhoval jsem anglického krále (Divadlo MANA)

Dítě krát dvě

Nevím, čím to je: ačkoli jsem nikdy neměl v oblibě prózy Bohumila Hrabala, k jejich divadelním zpracováním si často dovedu najít cestu. Platilo to u Bornových a Hanušových 407 gramů z Bohumila Hrabala v Divadle v Dlouhé (na Nadivadle o nich psal Martin Švejda, zde), stejně tak u Šiktancových Pábitelů v ústeckém Činoherním studiu a nejnověji jsem byl schopen vzít slavného spisovatele na milost ve zpracování režiséra Petra Svojtky ve Vršovickém divadle MANA.

Mikulka: Mapa ticha (Pomezí)

Vinohradská knižní detektivka

O imerzivních inscenacích toho typu, jaké vytváří spolek Pomezí, se píše špatně. Vlastně je v tomto případě pochybné i samo použití termínu „inscenace“: z nepřehledného dění se dá zachytit jen část a každý z diváků je na tom trochu jinak (respektive o dost víc než trochu). Tohle nikterak objevné konstatování plně platí i případě nového titulu Mapa ticha, jenž je umístěn do Laichterova domu na pražských Vinohradech. Takže to pro tentokrát zkusím bez ambice zachytit celek, hokynářským výčtem plusů a minusů, tak jak mě napadají po absolvování reprízy 29. září.

Voska: Válka s mloky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

S kým se vlastně válčí

Po představení pražské hostovačky inscenace Válka s mloky jsem se o ní krátce bavil se spolužáky, kteří mají tvorbu Michala Háby opravdu rádi a cíleně ji vyhledávají. Byli nezvykle zklamaní, zatímco já po dlouhé době našel s režisérem společnou řeč. Bylo by příliš jednoduché říct, že je to prostě jen díky tomu, že se Hába tentokrát více drží původního inspiračního zdroje, protože celá věc je o něco složitější.

Dubský: Tartuffe (Divadlo Šumperk)

V době, kdy se tak daří politickému populismu, je klasická komedie o přetvářce a manipulaci dramaturgicky logicky volbou. Na inscenaci režiséra Mikoláše Tyce v šumperském divadle celkem sedí možná trochu otřepaná fráze, že zůstala někde na půli cesty.

Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 10.9.)

Na Větrné hůrce (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Elizabeth Costello (Nowy Teatr, Varšava)

Na Větrné hůrce
Jediný román Emily Brontëové se dočkal řady jevištních adaptací, v Plzni režisér Jakub Šmíd vsadil na dramatizaci Jana Mikuláška a Marty Ljubkové, která před lety vznikla pro inscenaci v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pokud mohu věřit vlastním vzpomínkám, byla tehdejší Mikuláškova inscenace hodně syrová a krutá. Šmídova verze není tak intenzivní, ale má mnoho jiných předností.
Režisér ve spolupráci se scénografem Petrem Vítkem opět prokazuje svůj cit pro výtvarné řešení svých prací. Prostředí, do něhož děj zasazuje, je silně atmosférické, spíše než nespoutanou přírodu ale evokuje omšelost a nevlídnost, což se propisuje i do mezilidských vztahů. Působivě vyznívají především větrné rukávy odkazující na název titulního panství.

Voska: Bratrstvo kočičí pracky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Dobře uleželá pracka

Zde i na jiných divadelněkritických platformách bývá zvykem referovat o inscenacích čerstvě po premiéře. Některé jsou ale s úspěchem dlouhá léta součástí repertoáru, aniž by o nich vyšel byť jen jediný kritický text – jednou z nich je rodinný titul ústeckého Činoherního studia Bratrstvo kočičí pracky, poprvé uvedený pod širým nebem za hlubokého covidu, v červnu 2020. A protože na sklonku letošního léta hostoval na pražské Kampě v rámci skautských oslav Vyplutí, a jedná se o dílo docela pozoruhodné, dovolím si zastavit se u něj i přes jeho archivnost.

Mikulka: Alkéstis (Antická Štvanice)

Sami si za to můžete!

Hned úvodem je dobré napsat, že inscenace Marie Novákové a Kristiána Kubáka (a samosebou autora textu Matěje Samce) má až na velmi hrubé dějové obrysy pramálo společného s Eurípidovou hrou téhož jména, potažmo s příslušným starořeckým mýtem. Což je pouhé konstatování, nikoli výtka, na Štvanici se hraje (nebo přinejmenším chce hrát) současným jazykem o současných tématech. (O Alkéstis psal na Nadivadlo také Vojtěch Voska, zde)

Voska: Alkéstis (Antická Štvanice)

Apollón, mého srdce šampión

Zasazení hracího prostoru Antické Štvanice o trochu blíže k Vltavě, než bylo zvykem v minulých letech, přineslo na premiéře letošního počinu Alkéstis nečekané ozvláštnění. Během monologu Jiřího N. Jelínka (Héraklés), líčícího události odehrávající se na děsivé řece Styx, se u Štvanice usídlila párty loď. A tak byl Jelínkův výstup podbarven osvědčenými vypalovačkami přehrávanými přímo z vltavských vln: Fireball od Pitbulla, Firework od Katy Perry – a nakonec přispěchala i Nicki Minaj se svými Starships. (o inscnaci píše na Nadivadle i Vladimír Mikulka, zde)

Mikulka: Pandax (Letní Letná 2026)

S urnou v náručí, s písní na rtech

Anotace jsou svébytný žánr. Brát vážně obligátní superlativy nemá valný smysl, zkušenost nicméně praví, že jakkoli se o inscenaci samotné lze obvykle dozvědět jen pramálo věcného, anotace leckdy docela dobře naznačí, jak moc vážně nebo přímo samožerně se ti kteří umělci vidí. V případě australské Circa jsem tady předevčírem citoval větičky poněkud nabubřelé; francouzská Cirque La Compagnie se prezentuje podstatně méně přepjatě: „Pět bratrů /…/ se sejde na pohřbu svého otce a společně pak odvážejí rozprášit jeho popel malým Fiatem Panda.“