Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 10.9.)

Na Větrné hůrce (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Elizabeth Costello (Nowy Teatr, Varšava)

Na Větrné hůrce
Jediný román Emily Brontëové se dočkal řady jevištních adaptací, v Plzni režisér Jakub Šmíd vsadil na dramatizaci Jana Mikuláška a Marty Ljubkové, která před lety vznikla pro inscenaci v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pokud mohu věřit vlastním vzpomínkám, byla tehdejší Mikuláškova inscenace hodně syrová a krutá. Šmídova verze není tak intenzivní, ale má mnoho jiných předností.
Režisér ve spolupráci se scénografem Petrem Vítkem opět prokazuje svůj cit pro výtvarné řešení svých prací. Prostředí, do něhož děj zasazuje, je silně atmosférické, spíše než nespoutanou přírodu ale evokuje omšelost a nevlídnost, což se propisuje i do mezilidských vztahů. Působivě vyznívají především větrné rukávy odkazující na název titulního panství.

Voska: Bratrstvo kočičí pracky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Dobře uleželá pracka

Zde i na jiných divadelněkritických platformách bývá zvykem referovat o inscenacích čerstvě po premiéře. Některé jsou ale s úspěchem dlouhá léta součástí repertoáru, aniž by o nich vyšel byť jen jediný kritický text – jednou z nich je rodinný titul ústeckého Činoherního studia Bratrstvo kočičí pracky, poprvé uvedený pod širým nebem za hlubokého covidu, v červnu 2020. A protože na sklonku letošního léta hostoval na pražské Kampě v rámci skautských oslav Vyplutí, a jedná se o dílo docela pozoruhodné, dovolím si zastavit se u něj i přes jeho archivnost.

Mikulka: Alkéstis (Antická Štvanice)

Sami si za to můžete!

Hned úvodem je dobré napsat, že inscenace Marie Novákové a Kristiána Kubáka (a samosebou autora textu Matěje Samce) má až na velmi hrubé dějové obrysy pramálo společného s Eurípidovou hrou téhož jména, potažmo s příslušným starořeckým mýtem. Což je pouhé konstatování, nikoli výtka, na Štvanici se hraje (nebo přinejmenším chce hrát) současným jazykem o současných tématech. (O Alkéstis psal na Nadivadlo také Vojtěch Voska, zde)

Voska: Alkéstis (Antická Štvanice)

Apollón, mého srdce šampión

Zasazení hracího prostoru Antické Štvanice o trochu blíže k Vltavě, než bylo zvykem v minulých letech, přineslo na premiéře letošního počinu Alkéstis nečekané ozvláštnění. Během monologu Jiřího N. Jelínka (Héraklés), líčícího události odehrávající se na děsivé řece Styx, se u Štvanice usídlila párty loď. A tak byl Jelínkův výstup podbarven osvědčenými vypalovačkami přehrávanými přímo z vltavských vln: Fireball od Pitbulla, Firework od Katy Perry – a nakonec přispěchala i Nicki Minaj se svými Starships. (o inscnaci píše na Nadivadle i Vladimír Mikulka, zde)

Mikulka: Pandax (Letní Letná 2026)

S urnou v náručí, s písní na rtech

Anotace jsou svébytný žánr. Brát vážně obligátní superlativy nemá valný smysl, zkušenost nicméně praví, že jakkoli se o inscenaci samotné lze obvykle dozvědět jen pramálo věcného, anotace leckdy docela dobře naznačí, jak moc vážně nebo přímo samožerně se ti kteří umělci vidí. V případě australské Circa jsem tady předevčírem citoval větičky poněkud nabubřelé; francouzská Cirque La Compagnie se prezentuje podstatně méně přepjatě: „Pět bratrů /…/ se sejde na pohřbu svého otce a společně pak odvážejí rozprášit jeho popel malým Fiatem Panda.“

Mikulka: Sawdust Symphony (Letní Letná 2026)

Šroubař, hřebíkář a lepič

Na Letní Letné to zatím vypadá na úplně tradiční průběh (bráno z mého zcela osobního hlediska). Z představení těch úplně nejhlavnějších hvězd zhusta odcházím s většími či menšími rozpaky (viz), skvělé mi naopak připadají produkce spíše okrajové, komorní a nějakým způsobem podivné. Není to nijak originální postřeh, přesně takto je festivalová dramaturgie koncipovaná už řadu let: zcela záměrně kombinuje bezproblémově přijatelné novocirkusové popaře s poněkud méně stravitelnými, ale o to pozoruhodnějšími podivíny a úletáři.

Mikulka: Wolf (Letní Letná 2026)

Vlci? Jací vlci?

Včera jsem si tu postěžoval na hodně obvyklou slabinu novocirkusových produkcí spočívající v chabém propojení divadla a artistických čísel, dnes nastal čas postěžovat si na inscenaci, která se divadlu vyhýbá bezpečným obloukem (i když anotace sugeruje cosi trochu jiného: „Ve dvou kontrastních dějstvích se vlci vyvíjejí z rušivých sil chaosu v divokou smečku, jejíž intenzivní choreografie mezi akrobacií a tancem přetéká syrovou energií“).

Mikulka: Hourvari (Letní Letná 2026)

Je libo loutky, akrobaty nebo roztomilého chlapečka?

Léto pomalu končí, Letní Letná zostra začíná. Novocirkusový cvrkot na vyprahlé Letenské pláni sice letos neotevřela tradiční úvodní openairová show, ale zas ji tak trochu nahradilo zatmění slunce. To jsme ovšem my, kteří jsme zamířili na první „velké“ festivalové představení ve středu 12. srpna v sedm, bohužel promeškali.

Voska: Jak je důležité míti... Oscara (Divadlo MA)

Rámce a výsledky

Po čase dám průchod své obsesi týkající se sledování stopáže inscenací: zatímco ve Studiu DVA trvá nastudování slavné Wildovy konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa dvě a půl hodiny, Divadlo MA ho na letní scéně v Havlíčkových sadech uvádí ve verzi asi o polovinu kratší. Toto zjištění společně s internetovou anotací předznamenává, že se tvůrčí tým pod vedením režisérky Marianny Arzumanové rozhodl pro sympaticky svéhlavou adaptaci, byť lákavý záměr zůstal stát trochu na půli cesty.

Dubský: Klan Baťa (Letní scéna Musea Kampa)

Na Letní scéně Musea Kampa už několik let Daniela Sodomová s režisérkou Adélou Laštovkovou Stodolovou uvádějí inscenace inspirované významnými českými osobnostmi. Po Medě Mládkové, Janu Werichovi, Martě Kubišové a Miloši Formanovi se letos pustily hned do celé rodiny Baťových, a to v čistě muzikálové formě. Klan Baťa je z dosud uvedených produkcí tou nejzdařilejší, byť i tady se objevují některé neduhy předchozích titulů.