Mikulka: Tohle se stalo! (spolek JEDL v divadle Rokoko)

Jak dlouho se peče štrůdl?

Inscenaci osvědčeného tria Nebeský-Trmíková-Prachař (doplněného Denisou Barešovou a Tomášem Havlínkem) lze brát především jako přesvědčivou ukázku umění divadelního vypravěčství. Všichni čtyři aktéři se pohybují ve starodávné venkovské kuchyni, přičemž po většinu doby reálně připravují štrůdl - výsledek po děkovačce nabídnou divákům k ochutnání - a přitom vyprávějí fantastické příběhy Henri Pourrota. Na scéně je ještě Jan Šikl, který dění pomocí kláves, trubky a looperu podmalovává nenápadně nervní hudbou, a také (trochu nadbytečně) Igor Korpaczewski, který na velké plátno v pozadí zvolna maluje vesnický výjev.

Mikulka: Časokryt (Divadlo Na zábradlí)

Minulost je moje vlast

Jan Mikulášek s Dorou Štědroňovou přišli s další adaptací docela komplikované prozaické předlohy. Politickou dystopii Georgi Gospodinova se rozhodli převyprávět přiznaně divadelně, s autorem-vypravěčem, který se postupně (a nechtěně) zamotává do svého vlastního příběhu - což v tomto případě znamená, že stejně jako celá Evropa ztrácí schopnost kontaktu s realitou a beznadějně se propadává do umrtvující pohody zacyklené minulosti.

Voska: Ona je živá (Divadlo v Dlouhé)

Dlouhá bitva o vlastní důstojnost

Po ambiciózním Zlatém městě Ivana Buraje pokračuje Divadlo v Dlouhé pod novým uměleckým vedením trochu zavedenější cestou – titulem pro řadu Krátká Dlouhá, tedy komorní inscenací uváděnou ve foyer. Útulné předsálí bývalo v této dramaturgické linii prostorem pro veselé počiny „slovenské sekce“ divadla, ale třeba i drásavější Valčík náhody v režii Michala Vajdičky. Nyní se v něm zabydlela inscenace Elišky Balog Ona je živá pojednávající o toxickém vztahu dvou žen, představovaných Evou Hacurovou a Kristýnou Jedličkovou. Podstatným rysem inscenace je skutečnost, že Hacurové postava má coby vypravěčka výrazně více prostoru, Jedličková je tu v téměř bezeslovné pozici.

Škorpil: Zničit (Městská divadla pražská - Komedie)

 Zážitek nečtenářův
Rálišova adaptace Houellebecqova Zničit mi přinesla dva dosti rozdílné zážitky kopírující dělení inscenace přestávkou. První je politická, druhá intimní. V té první sledujeme jakési ne zcela jasné spiknutí neznámé skupiny zahlcující v předvečer francouzských prezidentských voleb veřejný prostor deepfakeovými videi i reálnými teroristickými útoky. Vidíme figurky všeznalých politických matadorů, jejich oddaných „přátel po boku“, zástupců tajných služeb i poněkud primitivní karikaturu politické marketérky.

Mikulka: Prokletí domu Mannových (Spolek JEDL)

Dům, kde chtěli psát všichni

Juniorský tým spolku JEDL přišel (těsně před Vánocemi) s novým počinem. Je pod ním podepsané již osvědčené duo Kristýna Nebeská - Maxim Bitto, příběh pojednává o dětech slavného spisovatele Thomase Manna, hraje se v komorním sálku Peškovka a je to, možno předeslat hned v úvodu, kus energický a celkově dosti sympatický.

Voska: Ošklivec (Kolektiv Horizont Praha)

Krásný, nebo skutečný?

S Ošklivci se v posledních letech roztrhl pytel. Inscenaci hry německého dramatika Maria von Mayenburga má na repertoáru pražský Činoherní klub a ostravská Komorní scéna Aréna, jiná se donedávna hrála v uherskohradišťském Slováckém divadle a další už se pro únorovou premiéru připravuje v olomoucké Tramtarii. V Praze ji však uvádí ještě studentský Kolektiv Horizont, dříve působící pod názvem Divadlo Fénix (o jejich faustiádě jsem pro Nadivadlo referoval zde).

Dubský: Zaráz 2026 (čtvrtek 8.1.)

Gazdina roba (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Masaryk (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Dubský: Zaráz 2026 (středa 7.1.)

Dávno, dávno již tomu (Městské divadlo Zlín)
Starý bílý muž (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Zaráz 2026 (úterý 6.1.)

Nora - Městské divadlo Zlín
Sen noci svatojánské - Slovácké divadlo Uherské Hradiště

Dubský: Divoká kachna (Švandovo divadlo)

Divoká kachna vznikla v době, kdy Henrik Ibsen přecházel od společensky kritických her k symbolistním dramatům, jistou míru nejistoty a záhadnosti lze tedy od jejího nastudování očekávat. K interpretačnímu klíči, který pro svou inscenaci zvolil umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, jsem si ale cestu najít nedokázal.