Voska: Fuenteovejuna (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Hořkost lásky z musu

Adaptací klasického dramatu Lope de Vegy zakončilo ústecké Činoherní studio minulou sezónu, v níž se věnovalo inscenacím kanonických titulů. Celkem se ztotožňuji s výhradami směřujícími ke splývání jednotlivých počinů nového uměleckého vedení a ve Fuenteovejuně hostujícího režiséra Martina Modrého se najde dost momentů, které těmto hlasům dávají za pravdu, ovšem přesto jsem z pražského hostování v prostoru ARCHA+ odcházel vlastně docela spokojený. Čím to?

Škorpil: Anatomie sebevraždy (Městská divadla pražská - Rokoko)

Anatomie sebevraždy Alice Birch je formálně náročný text střídající časové i místní roviny a vyžadující prolínání či unisono promluv postav pohybujících se každá ve svém příběhu. Mariánu Amslerovi se v Rokoku podařilo všem těmto nárokům dostát.

Škorpil: Uber a Hrajs (Divadlo Minor)

 Kdo nikdy nezkoušel bubnovat na hrnce, kýble, mísy nebo barely? Kdo si nikdy nehrál s baterkou a nesledoval hru stínů či paprsku světla na zdi? Kdo nikdy nezkoušel jaký zvuk co dělá, když se to kutálí. Asi každý. Každý si někdy jen tak, třeba i bezmyšlenkovitě, hrál. Samozřejmě že když se do výše zmíněných činností (a nejen do nich) pustí Petr Nikl s Janem Slovákem, Matějem Šímou a Jing Lu, dotahují je tu k dokonalosti a jindy třeba i k nedokonalosti, ale vždy s velkou pečlivostí, důsledností a imaginací.

Voska: Popel (MeetFactory)

Od nápadu k realizaci

Dosavadní premiéry letošní sezóny MeetFactory se vyznačují zvláštním společným znakem. Dramaturgie smíchovské scény dokáže nacházet pozoruhodné, ojedinělé texty, ovšem jejich divadelní zpracování lze snad nejpřiléhavěji označit slovem rozpačitá. V obou případech – Infračervené v režii Martiny Frejové Krátké a Popel, který nastudovala Katharina Schmitt – je na začátku slibný záměr, avšak inscenační výsledek je přinejlepším sporný. U druhého titulu je tento jev ještě patrnější.

Voska: Tutti Frutti (Divadlo LETÍ)

Politické smoothie

Divadlo LETÍ používá pro své jednotlivé inscenace podobné značení, jaké známe z asijských restaurací – jedna paprička jsou jednoduše stravitelné kusy, dvě už chtějí jistou zkušenost, tři symbolizují divácky náročný zážitek. Nejnovější premiéře, Tutti Frutti v režii Ctibora Němce, byla přiřazena jedna. Sedí to přesně, a to v pozitivním slova smyslu.

Voska: Olmerka (Testis)

Olmerčina černá kára

Inscenace režisérky Natálie Deákové a autorského tandemu Kristýna Nebeská-Maxim Bitto, zabývající se životními osudy zpěvačky Evy Olmerové, vznikla původně pro Divadlo Viola. Na repertoáru ovšem v důsledku změny uměleckého vedení vydržela pouhé dva měsíce. Nyní je pod hlavičkou spolku Testis uváděna v pražském Činoherním klubu i na zájezdech – a je dobře, že provozně-organizační nesnáze překonala.

Voska: Obsluhoval jsem anglického krále (Divadlo MANA)

Dítě krát dvě

Nevím, čím to je: ačkoli jsem nikdy neměl v oblibě prózy Bohumila Hrabala, k jejich divadelním zpracováním si často dovedu najít cestu. Platilo to u Bornových a Hanušových 407 gramů z Bohumila Hrabala v Divadle v Dlouhé (na Nadivadle o nich psal Martin Švejda, zde), stejně tak u Šiktancových Pábitelů v ústeckém Činoherním studiu a nejnověji jsem byl schopen vzít slavného spisovatele na milost ve zpracování režiséra Petra Svojtky ve Vršovickém divadle MANA.

Mikulka: Mapa ticha (Pomezí)

Vinohradská knižní detektivka

O imerzivních inscenacích toho typu, jaké vytváří spolek Pomezí, se píše špatně. Vlastně je v tomto případě pochybné i samo použití termínu „inscenace“: z nepřehledného dění se dá zachytit jen část a každý z diváků je na tom trochu jinak (respektive o dost víc než trochu). Tohle nikterak objevné konstatování plně platí i případě nového titulu Mapa ticha, jenž je umístěn do Laichterova domu na pražských Vinohradech. Takže to pro tentokrát zkusím bez ambice zachytit celek, hokynářským výčtem plusů a minusů, tak jak mě napadají po absolvování reprízy 29. září.

Voska: Válka s mloky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

S kým se vlastně válčí

Po představení pražské hostovačky inscenace Válka s mloky jsem se o ní krátce bavil se spolužáky, kteří mají tvorbu Michala Háby opravdu rádi a cíleně ji vyhledávají. Byli nezvykle zklamaní, zatímco já po dlouhé době našel s režisérem společnou řeč. Bylo by příliš jednoduché říct, že je to prostě jen díky tomu, že se Hába tentokrát více drží původního inspiračního zdroje, protože celá věc je o něco složitější.

Dubský: Tartuffe (Divadlo Šumperk)

V době, kdy se tak daří politickému populismu, je klasická komedie o přetvářce a manipulaci dramaturgicky logicky volbou. Na inscenaci režiséra Mikoláše Tyce v šumperském divadle celkem sedí možná trochu otřepaná fráze, že zůstala někde na půli cesty.