Mikulka: Přípravy na všechno (Masopust), Čas srdce (Husa na provázku)

V pasti „ozvláštňování“

Viděl jsem v uplynulých dnech dvě představení, která toho měla po formální stránce docela dost společného. Adaptace prózy respektive korespondence, dvě postavy, které spolu komunikují spíš nepřímo: v jednom případě na střídačku odříkávají pasáže z románu (psaného v ich formě), ve druhém dopisy dvou vzdálených dávných milenců. Dramaturgyní byla v obou případech Tereza Marečková, vizuální stránku určily kostýmy Petry Vlachynské. Konkrétně mám na myslí Přípravy na všechno v režii Jana Mikuláška (premiéra Spolku Masopust se konala v Eliadově knihovně) a Čas srdce v režii Anny Davidové (s tím hostovala Husa na provázku v Arše). A ještě jedna podobnost: jednalo se o zážitky značně rozpačité, i když v nestejné míře, a to z docela podobných důvodů.

Mikulka: Zítra swing bude zníti všude (Městská divadla pražská - ABC)

Tenhle titul jsem si nechal doporučit od Jakuba Škorpila (pak, že na kritiku nikdo nedá) a vypravil jsem se do ABC jen tak, ze zvědavosti, skoro dva roky po premiéře. Své sehrála i příjemná vzpomínka na zdejší adaptaci Saturnina, kterou Ondřej Havelka pojal dost podobným způsobem, i když už před pěknými pár lety. V každém případě: nelitoval jsem.

Škorpil: Pravomil (Divadlo v Dlouhé)

Náhoda, osud a zahraniční oddělení IDU tomu chtěly, že jsem dva večery po sobě viděl Dianiškových 294 statečných a Pravomila, Dianiškovu a Baďurovu adaptaci poslední „dospělé“ knihy Petra Stančíka. Rozdíl snad jen těžko může být větší. Na jedné straně sevřený, takřka komorní tragický příběh gradovaný do finále, jež ani napotřetí nebrání pohnutí. A na straně druhé epická story pokrývající bezmála celé 20. století, jež krouží kolem jednoho hrdiny a jeho protikladu a jež se pomalu ale bohužel jistě vytrácí v líčení, které je bez znalosti předlohy jen těžko přehledné.

Mikulka: Leni (Jihočeské divadlo České Budějovice)

O postavě bezpečně kontroverzní 

Před pár dny dostal cenu za nejlepší českou hru loňského roku Petr Zelenka za Fifty. Patřil jsem k těm, kteří pro něj hlasovali, s poukazem na to, že Zelenka je jediný český autor, který umí suverénně psát způsobem, jenž je možné s jistým zjednodušením označit za „anglosaský, a který reprezentuje přesně ten typ divadla, který velká část „normálních“ diváků dodnes dnes považuje za kýžený standard. Na čemž není nic špatného, stejně jako na tom, že divadla mají z obdobných důvodů pro tento typ her slabost, nejen kvůli publiku, ale také proto, že obvykle nabízejí velké herecké příležitosti. Zbývá jen drobnost: najít dobře napsanou hru a kvalitní herce, kteří dokážou příležitost využít. A taky silné téma.

Mikulka: Komedie Jack staví dům (MDP - Komedie)

Oč by svět bez vás přišel

Vlna divadelních verzí úspěšných filmů už sice poněkud opadla, v žádném případě však nezmizela. S oblíbenou severskou kinematografii se nyní rozhodli utkat v Komedii, kde režisér s Tomáš Loužný s dramaturgyní Lenkou Dombrovskou uvedli adaptaci Trierova opusu Jack staví dům, a to v docela divoké kombinaci s Dantovou Božskou komedií. (Za poznámku na okraj snad stojí, že do ještě divočejšího kontextu už před čtyřmi lety uvedl tentýž titul Jan Kačena, který Trierovu postavu „umělecky“ vraždícího psychopata prolnul do Jácíčka z dětské knihy Daisy Mrázkové - viz zde).

Mikulka: Bakchantky (Národní divadlo)

Toho boha přijmi, je mocný

Thébské ženy pobíhají po horách daleko od města, cítí se svobodně a jsou šťastné. Když se jim někdo nešikovně připlete do cesty, roztrhají ho na kusy. Thébský vládce, zaprděný macho‑diktátor, slibuje, že je nechá pochytat a násilím je vrátí „ke stavu“. Bůh Dionýsos, který proměnu žen v divé bakchantky způsobil, je vzdor své žovialitě (vpravdě bohorovné) figura odpudivě samolibá a surově mstivá. Na sympaťáky, kterým byste mohli fandit, zkrátka v téhle inscenaci nenarazíte - a právě v tom spočívá její síla.

Škorpil: Bakchantky (Národní divadlo)

…je možné pozorovat více soustředění na text, na jeho sdělování. Ubývá režijního «rozmachu». /…/ a větší důraz je kladen na dialog s předlohou.“ napsal jsem ve čtvrtém čísle loňského ročníku SADu o Janu Fričovi v souvislosti s inscenací Otec hlídá dceru. A o kus výše padla slova, že Frič „volí stále jemnější prostředky a zároveň zůstává režisérem s nezaměnitelným rukopisem.“ Což vše platí i v případě Bakchantek. Jsou sice odvázanější než Vassa či Otec, ale nebudí dojem vzdorovité provokace. Ano, je to spíše než cokoli jiného muzikál, je zde řada až zlomyslných žertů, ale alespoň pro mne to vše dává smysl.

Mikulka: Zvěřinec (Studio Hrdinů)

Siláctví místo síly

S inscenačním stylem Miroslava Bambuška jsem vždycky míval problém, a na jeho nové premiéře jsem si po několikaleté pauze potvrdil, že se na tom nic nezměnilo. Bambušek se snaží pracovat metodou intenzivních divadelní obrazů, jenomže, obávám se, dar vytvářet skutečně silné obrazy jednoduše nemá. Což kompenzuje přístupem, který by bylo možné označit jako „režijní siláctví“.

Mikulka: Nevinný (Jihočeské divadlo)

Divadelní adaptace literárních textů představují možnost lákavou, vždycky ale poněkud riskantní. Znovu se to potvrdilo v inscenaci Nevinný (podle stejnojmenného románu Iana McEwana z roku 1990), kterou uvádí Jihočeské divadlo v komorním prostoru zvaném „Na půdě“.

Mikulka: Ženy, držte huby! (Spolek JEDL)

Spolek JEDL má s divadelními portréty bohaté zkušenosti. V nedávné „covidové“ inscenaci Zahradníček/Vše mé je tvé dokonce Lucie Trmíková s Janem Nebeským (a také s výtvarnicí Petrou Vlachynskou) zachytili osud v lecčems blízký tomu, co prožila Růžena Vacková, o níž pojednává jejich nejnovější opus Ženy, držte huby! Vzdor dryáčnickému titulu se však i tentokrát jedná o tvar značně artistní, vzdálený všem naturalismům.