Škorpil: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Kdo by od Bodóovy Hedy Gablerové v Národním divadle čekal podobný „nářez“ jakým se prezentoval v roce 2022 v Plzni prostřednictvím razantní úpravy Romea a Julie, či legendárního – již více jak dvacet let starého - kafkovského Semeloumězmizelsem, bude bezpochyby zklamán. Tato Heda je „obyčejná velká činohra“ zasazená do moderních reálií. Nic víc, ale ani nic míň. Možná o něco více hraná s důrazem na peklo nenaplněných vztahů, tužeb a ideálů než k ibsenovské hře maloměšťácké malosti a deprese. Možná (v Brackovi a tetě Julianě) i s trochu ozvuků současného fideszovského a katolicky konzervativního Maďarska. 

Voska: Hermína (Činoherní klub)

Ty omamný člověče Jeníku!

Těžko libovolný text o nejnovější inscenaci Ladislava Smočka v Činoherním klubu nezačít tím, co refrénovitě zaznívá v ostatních recenzích: je bezesporu nesmírně obdivuhodné, že třiadevadesátiletý autor a režisér dokázal vytvořit inscenaci, kterou lze bez větších problémů uvádět. Návštěva představení Hermíny je zvláštním, možná dokonce unikátním zážitkem – v dobrém i špatném.

Mikulka: Divoká kachna (Národní divadlo Brno

Kachna à la thèse

Už dlouho se v českém divadle neobjevila inscenace tak silně - jak se říkává - vyhajpovaná jako Fričova Divoká kachna v Národním divadle Brno. Stalo se tak ovšem z velmi dobrých důvodů: Jan Frič a dramaturgyně Marta Ljubková za sebou mají úctyhodnou sérii titulů, ve kterých prokázali, že dovedou ze zastaralého nebo dokonce domněle nehratelného textu vyloupnout živé jádro a neprvoplánově, ale účinně se dotknout aktuálních témat (viz Vassa Železnovová, Krkavci, a také Bakchantky, na kterých se Ljubková nepodílela).

Dubský: Oidipus Utopia (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Jako první inscenaci v pozici nového uměleckého šéfa ústeckého divadla si Michal Hába zvolil svéráznou adaptaci Sofoklovy nejslavnější tragédie. Výsledkem je kus, který obsahuje všechny obvyklé prvky Hábových režií – v tom dobrém i špatném.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (In difference)

Kolo, kolo

Ve středu se na Cirkopolisu dočkali příznivci „opravdického“ cirkusu. V Arše se představila dvojice francouzských artistů Jef Everaert & Marica Marinoni s akrobatickou show In difference. V jednom ohledu nicméně tahle jinak vcelku očekávatelná podívaná překvapivá byla: ještě nikdy jsem neviděl novocirkusovou inscenaci, která by byla založená výhradně na práci s Cyrovým kolem.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (Viktor Černický - Pneu)

Ztraceni mezi pneumatikami

Srovnávání může být někdy docela kruté. Inscenace Pneu renomovaného domácího tvůrce Viktora Černického se na programu festivalu Cirkopolis hrála v těsném závěsu za trochu podobně založenou pohybovou groteskou L’Homme Canon - a rozdíly byly do očí bijící.

Mikulka: Cirkopolis 2026 (Toute Rien, L’Homme Canon)

Kdo zaváhá, prohloupí

O zimním novocirkusovém festivalu Cirkopolis jsem tady (i jinde) psal již mnohokrát, a skoro vždycky bylo součástí textu radostné mručení nad dramaturgií, která opakovaně nabízí relativně málo známé, na první pohled třeba nenápadné, přitom ale skvělé a originální tvůrce. Letos má Cirkopolis za sebou dvě první položky a v mručení lze pokračovat: dvojice představení Tout Rien (Cie Modo Grosso) a L’Homme Canon (Rémi Luchez) se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední roky v rámci nového cirkusu viděl.

Mikulka: Tohle se stalo! (spolek JEDL v divadle Rokoko)

Jak dlouho se peče štrůdl?

Inscenaci osvědčeného tria Nebeský-Trmíková-Prachař (doplněného Denisou Barešovou a Tomášem Havlínkem) lze brát především jako přesvědčivou ukázku umění divadelního vypravěčství. Všichni čtyři aktéři se pohybují ve starodávné venkovské kuchyni, přičemž po většinu doby reálně připravují štrůdl - výsledek po děkovačce nabídnou divákům k ochutnání - a přitom vyprávějí fantastické příběhy Henri Pourrota. Na scéně je ještě Jan Šikl, který dění pomocí kláves, trubky a looperu podmalovává nenápadně nervní hudbou, a také (trochu nadbytečně) Igor Korpaczewski, který na velké plátno v pozadí zvolna maluje vesnický výjev.

Mikulka: Časokryt (Divadlo Na zábradlí)

Minulost je moje vlast

Jan Mikulášek s Dorou Štědroňovou přišli s další adaptací docela komplikované prozaické předlohy. Politickou dystopii Georgi Gospodinova se rozhodli převyprávět přiznaně divadelně, s autorem-vypravěčem, který se postupně (a nechtěně) zamotává do svého vlastního příběhu - což v tomto případě znamená, že stejně jako celá Evropa ztrácí schopnost kontaktu s realitou a beznadějně se propadává do umrtvující pohody zacyklené minulosti.

Voska: Ona je živá (Divadlo v Dlouhé)

Dlouhá bitva o vlastní důstojnost

Po ambiciózním Zlatém městě Ivana Buraje pokračuje Divadlo v Dlouhé pod novým uměleckým vedením trochu zavedenější cestou – titulem pro řadu Krátká Dlouhá, tedy komorní inscenací uváděnou ve foyer. Útulné předsálí bývalo v této dramaturgické linii prostorem pro veselé počiny „slovenské sekce“ divadla, ale třeba i drásavější Valčík náhody v režii Michala Vajdičky. Nyní se v něm zabydlela inscenace Elišky Balog Ona je živá pojednávající o toxickém vztahu dvou žen, představovaných Evou Hacurovou a Kristýnou Jedličkovou. Podstatným rysem inscenace je skutečnost, že Hacurové postava má coby vypravěčka výrazně více prostoru, Jedličková je tu v téměř bezeslovné pozici.