Škorpil: Večer tříkrálový (Národní divadlo)

What You Will, neboli Cokoli chcete či Jak vám libo je podtitul Večera tříkrálového, který rozhodně nelze při vnímání Nebeského inscenace pominout. Pavel Drábek označuje Večer… v programu za quodlibet, či všehochuť plnou nejrůznějších dobových populárních senzací (ztroskotání, záměny, dvojčata…). A stejnou všehochutí je poslední premiéra Národního divadla.

Voska: JIRÁSEQ za 3600 sec (Divadlo D21)

Jirásek vesele, Jirásek vážně

Paměť je neúprosná: jakmile do podtitulu inscenace napíšete Souborné dílo Aloise Jiráska v 60 minutách, asi nejen mně se automaticky vybaví kultovní inscenace Jana Borny Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, který pod tímto názvem v Divadle v Dlouhé inscenoval text Jesse Borgesona, Adama Longa a Daniela Singera v kolektivní úpravě. Divadlo D21 teď pod názvem JIRÁSEQ za 3600 sec nabízí jakousi pomyslnou českou odpověď na americký kasaštyk a dokazuje, že zdánlivě přímočaré zadání komediálního přiblížení slavného jména není vždycky tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.

Dubský: Amadoka (Divadlo X10)

Dramatizací rozsáhlého románu Amadoka spisovatelky Sofije Andruchovyč zakončil režisér Dušan D. Pařízek svou ukrajinskou trilogii v Divadle X10. Jedná se o výsostně politické divadlo, které se nesnaží jen potvrzovat jednoduché premisy, ale naopak zachytit moderní dějiny východní Evropy v jejich nejednoznačnosti, krutosti i absurditě.

Dubský: Divadelní svět Brno (sobota 16.5.)

Nosorožec (Slovenské národní divadlo)
Domeček pro panenky (Plexus polaire)

Voska: Pohřeb velkého umělce (Divadlo Letí )

Ohebná páteř v rakvi

Jistě není třeba se tvářit, že inscenace textu Davida Košťáka Pohřeb velkého umělce v režii Martiny Schlegelové, kterou Divadlo Letí oslavuje své dvacetiny, říká k tématu „Bertolt Brecht“ něco převratně nového. Kombinace životopisného počinu o velkém jménu německé dramatiky s výkladní skříní brechtovských divadelních postupů však přesto vyznívá až nečekaně dobře.

Škorpil: Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce (Národní divadlo - Teatr im. Juliusza Słowackiego w Krakowie)

Měl jsem opravdu rád seriál Kosmo (ČT, 2016) a nedivil bych se, kdyby po scénáři Tomáše Baldýnského sáhla některá bulvárněji či lidověji orientovaná scéna. Co ale chápu dost těžko je, že Národní divadlo objedná u Marie Wojtyzsko (zvláště po zkušenosti s podle mého silně problematickým Ještě chvilku) a následně uvede text s předlouhým názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce, který zmíněný seriál v lecčem připomíná, ale jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje.

Mikulka: Nečekané vítězství polsko-české unie ve III. světové válce (Národní divadlo - Teatr im. Juliusza Słowackiego w Krakowie)

Nečekané vítězství českého divadla

V uzavřeném prostoru kdesi v Orlických horách se v roce 2033 sejde šest „skvělých mozků“, které mají za úkol vymyslet způsob, jak zachránit Evropu před ruským útokem. Tři Poláci a tři Češi. Plus jedna umělá inteligence.

Mikulka: Trpaslíci (Studio Hrdinů)

„Jsme karikaturou smysluplného bytí“

Nejsem si tak úplně jistý, čím to bylo, ale vlastně mě to představení bavilo. Čímž rozhodně nechci říci, že bych tomu, co zhruba hodina a půl předváděla na scéně Studia Hrdinů trojice Pavlína Štorková, Jan Bárta a Jan Jankovský rozuměl. Ostatně dost silně pochybuji, že na tom někdo jiný v hledišti mohl být o moc lépe.

Voska: Hon (Divadlo Na zábradlí)

Děti a jiní lidé

Racionálně to vlastně vůbec nedává smysl. Jan Mikulášek ve svých interpretačních inscenacích (Vzkříšení, Ztracené iluze, Farářův konec…) soustavně pracuje s velmi podobným schématem: jeden nehrdinský hrdina ve středu dění a kolem něj tu více, tu méně panoptikální společnost, s níž se dostává do čím dál vyostřenějšího souboje. Kromě toho tento režisér produkuje jednu inscenaci za druhou hned na několika tuzemských scénách. A stejně se mu jednou za čas podaří doručit mi naprosto strhující divadelní událost; mezi ně nejnověji počítám Hon v Divadle Na zábradlí.

Mikulka: Noc tribádek (Divadlo pod Palmovkou)

Proč, proč, proč, proboha, proč?

Pokud se v průběhu představení objeví tzv. „divadlo na divadle“, ve kterém je zparodovaná herecká šmíra, je poněkud na pováženou, když tahle scéna silně připomíná to, co ti samí herci předvádějí v pasážích v nichž vyrábějí legraci jaksi „doopravdy“. Smysl ani úroveň celkově dosti truchlivé podívané přitom zcela jistě nezachrání, že se atmosféra v závěru ve dvou scénách bez valného odůvodnění změní - to když se režisér přestane snažit o přímočarou řachandu a pokusí se navodit poněkud melodramatické vážno.