Voska: Popel (MeetFactory)

Od nápadu k realizaci

Dosavadní premiéry letošní sezóny MeetFactory se vyznačují zvláštním společným znakem. Dramaturgie smíchovské scény dokáže nacházet pozoruhodné, ojedinělé texty, ovšem jejich divadelní zpracování lze snad nejpřiléhavěji označit slovem rozpačitá. V obou případech – Infračervené v režii Martiny Frejové Krátké a Popel, který nastudovala Katharina Schmitt – je na začátku slibný záměr, avšak inscenační výsledek je přinejlepším sporný. U druhého titulu je tento jev ještě patrnější.

Voska: Tutti Frutti (Divadlo LETÍ)

Politické smoothie

Divadlo LETÍ používá pro své jednotlivé inscenace podobné značení, jaké známe z asijských restaurací – jedna paprička jsou jednoduše stravitelné kusy, dvě už chtějí jistou zkušenost, tři symbolizují divácky náročný zážitek. Nejnovější premiéře, Tutti Frutti v režii Ctibora Němce, byla přiřazena jedna. Sedí to přesně, a to v pozitivním slova smyslu.

Voska: Olmerka (Testis)

Olmerčina černá kára

Inscenace režisérky Natálie Deákové a autorského tandemu Kristýna Nebeská-Maxim Bitto, zabývající se životními osudy zpěvačky Evy Olmerové, vznikla původně pro Divadlo Viola. Na repertoáru ovšem v důsledku změny uměleckého vedení vydržela pouhé dva měsíce. Nyní je pod hlavičkou spolku Testis uváděna v pražském Činoherním klubu i na zájezdech – a je dobře, že provozně-organizační nesnáze překonala.

Voska: Obsluhoval jsem anglického krále (Divadlo MANA)

Dítě krát dvě

Nevím, čím to je: ačkoli jsem nikdy neměl v oblibě prózy Bohumila Hrabala, k jejich divadelním zpracováním si často dovedu najít cestu. Platilo to u Bornových a Hanušových 407 gramů z Bohumila Hrabala v Divadle v Dlouhé (na Nadivadle o nich psal Martin Švejda, zde), stejně tak u Šiktancových Pábitelů v ústeckém Činoherním studiu a nejnověji jsem byl schopen vzít slavného spisovatele na milost ve zpracování režiséra Petra Svojtky ve Vršovickém divadle MANA.

Mikulka: Mapa ticha (Pomezí)

Vinohradská knižní detektivka

O imerzivních inscenacích toho typu, jaké vytváří spolek Pomezí, se píše špatně. Vlastně je v tomto případě pochybné i samo použití termínu „inscenace“: z nepřehledného dění se dá zachytit jen část a každý z diváků je na tom trochu jinak (respektive o dost víc než trochu). Tohle nikterak objevné konstatování plně platí i případě nového titulu Mapa ticha, jenž je umístěn do Laichterova domu na pražských Vinohradech. Takže to pro tentokrát zkusím bez ambice zachytit celek, hokynářským výčtem plusů a minusů, tak jak mě napadají po absolvování reprízy 29. září.

Voska: Válka s mloky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

S kým se vlastně válčí

Po představení pražské hostovačky inscenace Válka s mloky jsem se o ní krátce bavil se spolužáky, kteří mají tvorbu Michala Háby opravdu rádi a cíleně ji vyhledávají. Byli nezvykle zklamaní, zatímco já po dlouhé době našel s režisérem společnou řeč. Bylo by příliš jednoduché říct, že je to prostě jen díky tomu, že se Hába tentokrát více drží původního inspiračního zdroje, protože celá věc je o něco složitější.

Dubský: Tartuffe (Divadlo Šumperk)

V době, kdy se tak daří politickému populismu, je klasická komedie o přetvářce a manipulaci dramaturgicky logicky volbou. Na inscenaci režiséra Mikoláše Tyce v šumperském divadle celkem sedí možná trochu otřepaná fráze, že zůstala někde na půli cesty.

Dubský: Festival Divadlo (čtvrtek 10.9.)

Na Větrné hůrce (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Elizabeth Costello (Nowy Teatr, Varšava)

Na Větrné hůrce
Jediný román Emily Brontëové se dočkal řady jevištních adaptací, v Plzni režisér Jakub Šmíd vsadil na dramatizaci Jana Mikuláška a Marty Ljubkové, která před lety vznikla pro inscenaci v ostravském Divadle Petra Bezruče. Pokud mohu věřit vlastním vzpomínkám, byla tehdejší Mikuláškova inscenace hodně syrová a krutá. Šmídova verze není tak intenzivní, ale má mnoho jiných předností.
Režisér ve spolupráci se scénografem Petrem Vítkem opět prokazuje svůj cit pro výtvarné řešení svých prací. Prostředí, do něhož děj zasazuje, je silně atmosférické, spíše než nespoutanou přírodu ale evokuje omšelost a nevlídnost, což se propisuje i do mezilidských vztahů. Působivě vyznívají především větrné rukávy odkazující na název titulního panství.

Voska: Bratrstvo kočičí pracky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Dobře uleželá pracka

Zde i na jiných divadelněkritických platformách bývá zvykem referovat o inscenacích čerstvě po premiéře. Některé jsou ale s úspěchem dlouhá léta součástí repertoáru, aniž by o nich vyšel byť jen jediný kritický text – jednou z nich je rodinný titul ústeckého Činoherního studia Bratrstvo kočičí pracky, poprvé uvedený pod širým nebem za hlubokého covidu, v červnu 2020. A protože na sklonku letošního léta hostoval na pražské Kampě v rámci skautských oslav Vyplutí, a jedná se o dílo docela pozoruhodné, dovolím si zastavit se u něj i přes jeho archivnost.

Mikulka: Alkéstis (Antická Štvanice)

Sami si za to můžete!

Hned úvodem je dobré napsat, že inscenace Marie Novákové a Kristiána Kubáka (a samosebou autora textu Matěje Samce) má až na velmi hrubé dějové obrysy pramálo společného s Eurípidovou hrou téhož jména, potažmo s příslušným starořeckým mýtem. Což je pouhé konstatování, nikoli výtka, na Štvanici se hraje (nebo přinejmenším chce hrát) současným jazykem o současných tématech. (O Alkéstis psal na Nadivadlo také Vojtěch Voska, zde)