Mikulka: Za rohem svět (Studio Hrdinů)

Pahýly bez pointy

Možná by se to dalo odbýt něčím na způsob „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Jenže moudro nemoudro, prakticky stejný tým - a s dost podobným přístupem jako před pár v inscenaci Oči v sloup - tentokrát moc neuspěl. Podobný je abstraktní tvar, divadelní poezie, za kterou lze tušit jakousi komplikovanější krajinu, která však pro vnějšího pozorovatele zůstává nepoznatelná.

Voska: Květy noci (JEDL - Rokoko)

Temná, mlžná noc

Asi ve dvou třetinách večera vystupuje Lucie Trmíkové z dosavadní stylizace a naprosto civilně se svěřuje s tím, že celá inscenace „nějak nefunguje“. Obrací se přitom na spoluúčinkující, hledá u nich podporu pro svůj názor, a nahlas zvažuje, jestli by nebylo lepší pustit publikum domů. Tento vzácně sebeironický okamžik mi docela mluvil z duše.

Škorpil: Neboj bejby, to je jazz! (Městská divadla pražská - ABC)

 Inscenací Zítra swing bude zníti všude, jsem byl nadšen (jak lze ostatně posoudit zde). Pamatuji si ji jako sice nenáročný, přesto však perfektně odvedený kus, v němž nic nepřečnívá, ani nechybí a jenž je tažen skvělou swingovou hudbou, zpěvem a tancem. Proto jsem se na Neboj bejby, to je jazz! stejného tvůrčího týmu, tedy Ondřeje Havelky, Martina Vačkáře a Melody Makers vysloveně těšil. Jenže... Jak to bývá...

Škorpil: Líbesbríf (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Dopis je ze své podstaty žánr monologický. Těžko tedy vyčítat Davidu Šiktancovi že takový je i jeho Líbesbríf na rozloučenou se Střekovem a ústeckým Činoherním studiem. Nad čím už se ale pozastavit lze, je skutečnost že nakonec nepřinese nic víc než řadu monologů některých herců ústeckého Činoheráku a dost možná skutečných „sociálních případů“ ze čtvrti, kde divadlo sídlí.

Voska: Příliš krátká telomera (Divadlo Pod Palmovkou)

"Promiňte, to má být komedie?"

Replika Barbory Kubátové z inscenace Jana Mikuláška Příliš krátká telomera vlastně docela dobře shrnuje můj převládající dojem z nejnovější premiéry Divadla pod Palmovkou. A to nikoli v negativním slova smyslu. Jen bych si chtěl lehce zapolemizovat s Vladimírem Mikulkou – a jinak trefným postřehům v jeho glose trochu obrátit znaménko.

Voska: Aparát (Studio Hrdinů)

Vskutku zvláštní aparát

Inscenace Kathariny Schmitt, která je adaptací povídky Franze Kafky V kárném táboře, stihne za sedmdesát minut projít docela nezvyklým vývojem. Nejprve pozornost upoutá bytelný scénický objekt coby dominantní prvek scénografie Pavla Svobody: rozměrný podstavec z dřevěných prken, na něm prosklená kabina s lehátkem a nad ním visícími řetízky. K tomu kladka s provazem, několik žárovek, žlutých trubic a vypínačů. V tomto technicky velmi atraktivním prostředí se ovšem přibližně první půlhodinu odehrává pramálo záživné převyprávění zmíněné Kafkovy povídky, kterou předčítá hlas ze záznamu a kvarteto účinkujících (Ivana Uhlířová, Jakub Gottwald, Pasi Mäkelä, Vojtěch Šembera) zvukovou stopu doprovází hodně pomalými akcemi.

Mikulka: Škůdci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Scény z rodinného života

Jakkoli mohou inscenace Wariot Ideal nabrat různé konkrétní podoby, jejich základ bývá podobný. Sebeironická hravost, chuť objevovat v situacích na první pohled docela normálních groteskní potenciál a schopnost rozvést tyto situace do drastických či absurdních důsledků. Jinými slovy: klaunérie sui generis. V podzimní premiéře Kámen nůžky papír byla onou základní situací jakási vlastivěda, na aktuální Škůdce se lze dívat třeba jako na výjevy z rodinného života.

Voska: Normální detektivní komedie (Husa na provázku)

Taková NORMÁLNÍ rodinka

Dvě hodiny bez přestávky a autorka (Tereza Volánková) zároveň v pozici režisérky. Přiznám se, že na další představení z hostovací série Husy na provázku v Arše+ jsem šel s jistou opatrností. Ovšem zbytečně. Normální detektivní komedie je totiž hodně příjemné překvapení.

Dubský: Město světla (Divadlo X10)

Nová inscenace Divadla X10 je adaptací románu španělského spisovatele Andrése Barby. Děj se odehrává na počátku devadesátých let minulého století v jihoamerickém městečku San Cristóbal, kde se náhle začnou objevovat členové dětské komunity, mluvící neznámým jazykem a vždy večer mizející v okolní džungli. Od drobných výtržností nakonec situace dospěje až k násilí a nepravděpodobné dětské společenství začne obyvatele města děsit.

Voska: Jednou nám za to děcka poděkujou (Husa na provázku)

Na kole i autem přes mrtvoly

Být městským cyklistou není úplně jednoduché. Kdokoli se o tom může přesvědčit ve kterýkoli (obzvlášť všední) den v pražských ulicích nebo třeba prostřednictvím inscenace Jednou nám za to děcka poděkujou, kterou v brněnské Huse na provázku nastudoval režisér Martin Modrý.