Mikulka: Prosím, zvoňte (Boca Loca Lab - Alfred ve dvoře)

Setkali jsme se v samoobsluze

Premiéra inscenace Jiřího Adámka Austerlitze Prosím, zvoňte se konala v opuštěném a betonově nevlídném prostoru bývalé holešovické večerky (pokud jsem to správně pochopil, jednalo se o vylepšenou verzi již dříve hraného kusu). Tři „hlavní“ performeři, režisér, zvukový designér a pár dalších účinkujících se pohybovali mezi zhruba dvacítkou diváků usazených na zemi, vytvářeli pospolitou atmosféru a prováděli celou řadu podivných akcí, občas poetických, jindy spíše groteskních (ale jen malinko), uvolněných a neuspěchaných. Nakonec vše vyústilo do společného posezení a povídání kolem kulatého stolu. Přes jistou apriorní podezíravost vůči takto pojatému divadlu mohu s potěšením napsat, že to vyšlo nad očekávání dobře.

Škorpil: 8 miliard lidí hoří (8lidí v NoD)

 Dokud 8lidí v inscenaci 8 miliard lidí hoří, zůstává u paradoxů ekologické angažovanosti (můj nejoblíbenější je: „Máš jen stovky otázek, nebo taky chceš slyšet nějaké odpovědi?“), potenciálního pokrytectví západní klimatické zodpovědnosti, či prostě jen u drobných (sebe)ironických postřehů a vtípků, je radost sledovat jak přirozeným a zároveň zcela kontrolovaným (ne)herectvím toto režijně-dramaturgicko-scénografické sdružení disponuje.

Mikulka: Tři mušketýři a já (Národní divadlo)

A teď už vážně...

Na „dětské představení“ jsem se do Stavovského divadla vydal s jistými obavami, ale bylo z toho příjemné překvapení. Tři mušketýři a já jsou kus sympaticky hravý, sebeironický a nenuceně vtipný. Na premiéře se sice bavili především dospělí, dovedu si ale velmi dobře představit, že reprízy neméně spolehlivě osloví i děti, tedy alespoň ty trochu otrlejší.

Dubský: Když roztaje sníh (Divadelní svět Brno 2025)

Teatr Rozmaitości Warszawa: Když roztaje sníh

Z letošního programu brněnského festivalu jsem měl možnost zhlédnout pouze jedno představení, kterým bylo varšavské rodinné drama Až roztaje sníh. Zápletka je jednoduchá – mladá patnáctiletá dívka spáchá sebevraždu skokem pod vlak a v jejím domě se schází široké příbuzenstvo, aby v těžké chvíli podpořilo truchlící rodiče.

Mikulka: Když roztaje sníh (Divadelní svět Brno 2025)

Teatr Rozmaitości Warszawa: Když roztaje sníh

Jedním ze zvučných festivalových jmen byl varšavský Teatr Rozmaitości, který se představil inscenací Když roztaje sníh, variací na téma „nerozumíme si, nejsme schopni spolu mluvit - a je to obraz stavu celé společnosti“. Demonstrováno je to na trapně groteskním setkání širší rodiny, které se koná poté, co patnáctiletá dívka spáchala zdánlivě bezdůvodnou sebevraždu.

Mikulka: Médea (Divadelní svět Brno 2025)

Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava: Médea

Inscenace antických her v posledních letech v Česku několikrát uspěly velmi výrazně, jednalo se však spíš o volné a svébytné adaptace (mám přitom na mysli především Fričova Krále Oidipa a Bakchantky). Otázkou je, co si mají s dva a půl tisíce let starým textem a jeho konvencemi počít ti, kteří chtějí předloze zůstat o poznání blíže. Jako třeba Jakub Šmíd v Národním divadle moravskoslezském.

Mikulka: Divadelní svět Brno 2025 (sobota 24. 5 + neděle 25. 5.)

Theater Bremen - Because the night: Patti Smith
D'epog - Hory, doly, epizody

Na Divadelní svět Brno jsem přijel až v polovině, a divadelní zážitky zatím byly, jemně řečeno, nevalné. O zoufale nijaké koprodukční inscenaci Am Fluss/Pri rieke vídeňského Schauspielhausu a Slovenského národného divadla se mi ani nechce psát, stejně jako o mimořádně úmorném pokusu o rozverné dětské (a zároveň tak trochu rodičovské) divadlo Táta už nemůže!, které předvedl Jiří Šimek pod hlavičkou souboru Ufftenživot. Takže zbývá brémský muzikál na téma Patti Smith, spíš jako odstrašující příklad toho, jak by se takovéto inscenace dělat neměly, a na závěr očekávatelně zběsilá performance domácích D´Epog, která v neděli pozdě večer alespoň trochu zahraňovala situaci.

Mikulka: Soudružky s kroužky (Alfred ve dvoře)

Vlastně je to docela roztomilé. Zvlášť pro pamětníky. Dominik Migač a spol. předvádějí miniaturní model z hloubi socialistických osmdesátek, se všemi možnými typickými artefakty, od panelákového sídliště, přes autobus Karosa, podivně pojmenované stanice metra až po obchod s nekonečnou frontou na banány. Lze si zavzpomínat a třeba se taky trochu dojmout nad časy, které se (chválabohu!) už nikdy nevrátí.

Škorpil: Quanta (Lithuanian National Drama Theatre na Divadelní svět Brno 2025)

 Łukasz Twarkowski má nejspíš rád sci-fi. Vloni prezentoval na festivalu Divadelní svět Brno adaptaci romány Olgy Ravn Zaměstnanci, letos přivezl festivalem koprodukovanou Quantu, fiktivní výjev ze zapadlého švýcarského penzionu Les Moires, kde se v roce 1938 potkávají Heissenberg, Pauli, Joliot-Curie a Majorana. Tématem je samozřejmě kvantová fyzika a princip neurčitosti v rovině fyzické, společenské i intimní.

Dubský: Podivuhodný případ Benjamina Buttona (Městská divadla pražská)

Měl jsem v posledních měsících možnost vidět dvě hodně rozdílné adaptace krátké povídky Francise Scotta Fitzgeralda Podivný případ Benjamina Buttona. Na West Endu z ní udělali folkový muzikál, v Rokoku ji hravou formou nastudoval režisér Petr Hašek. Obě adaptace mají společné to, že z původního díla ponechávají jen základní syžet, jinak jdou svou vlastní cestou.

Voska: Bytost (Divadlo X10)

Líp už bylo, ale bez lidí to nepůjde

Zatím jsem si netroufal začíst se do děl předloni zesnulého spisovatele Václava Kahudy. Pokusil jsem se však alespoň nahlédnout do divadelní interpretace jeho světa v podání Divadla X10, které uvádí adaptaci Kahudovy novely Bytost v režii Kamily Polívkové. Ale nejsem asi ten pravý, kdo by se do něčeho takového měl pouštět.

Škorpil: Volání rodu (Východočeské divadlo)

Volání rodu Elišky Říhové je zásvětním tripem inspirovaným Marquézovým Podzimem patriarchy a uměním taxidermie, čili vycpávání (velkých) zvířat. V jakýchsi třech kruzích pekla, oddělených pádem jedné z tylových opon zde putujeme intimní pamětí anonymního diktátora a de facto sledujeme jeho cestu k přiznání vlastní smrti. Významnou, ne-li určující, roli v inscenaci hrají scénografie Berty Doubkové a kostýmy Ellen Pávkové mazající rozdíly mezi živými a mrtvými a lidským a zvířecím. Dantovským průvodcem zásvětím je tak androgynní postava jezevce a v různých variacích se objevuje archetypní motiv šití a tkaní.

Voska: Upokojenkyně (Studio Ypsilon)

Zabijačka s lidskou tváří

Tentokrát mě do Ypsilonky nalákal text Kazimíra Lupince – a skutečně, dopadlo to tentokrát mnohem lépe než minule na Prázdninových iluzích. Lupincův text totiž sleduje příběh, který není vůbec marný. V centru jeho pozornosti je důchodkyně Anna Vrbičková, která už drahnou dobu dožívá v domově pro seniory. Když jí vnuk Jarda k devadesátinám neuváženě slíbí splnění jakéhokoli jejího přání, celkem bez váhání volí zajištění odchodu z tohoto světa. Již tak prekérní situace konfliktu morálky s výslovnou seniorčinou žádostí se ještě zkomplikuje mimořádnou nešikovností Jardy a jeho otce Vlastíka; mrtvoly přibývají, ale ne a ne trefit tu správnou osobu.

Voska: Za rohem svět (Studio Hrdinů)

No přesně!

Tvůrčí tým v internetové anotaci trochu varuje, že se bude zabývat tápáním, pocity dezorientace nebo gesty, jejichž smysl uniká. Ano, to by tematicky sedělo. Ovšem zhlédnuté představení inscenace Za rohem svět ve mně zanechalo dojem přesně opačný – nadšení z nesmírné hravosti, vynalézavosti a skvělé souhry účinkujících.

Škorpil: Don Quijote. Pustá země. (Národní divadlo)

 Sám T.S.Eliot opatřil svou Pustou zemi poznámkovým aparátem, v němž osvětluje použité citace a odkazuje k inspiračním zdrojům. Později toho prý litoval, neboť to vedlo k „nabubřelému učenectví“ (bogus scholarship). Také duo SKUTR s dramaturgem Róbertem Štefančíkem ve své inscenaci odehrávané na točně Státní opery („vidím zástupy lidí, kteří se točí v kruhu“, verš 56 v překladu Petra Onufera) Eliota doplňují a komentují. Nejviditelněji přidáním odkazu na Cervantesova Dona Quijota již v titulu, v inscenaci pak živým tlumočením citátů, jež básník použil v originále, nebo rozehráváním příběhu Filomény z Ovidiových Proměn a osobní historie věštce Teiresia.

Voska: Fušeři (Divadlo Na zábradlí)

Mikulášek light

Fušeři v režii Anny Davidové do repertoáru Divadla Na zábradlí vlastně skvěle sedí. Hned ve dvojím připomínají úspěšné inscenace zdejšího kmenového režiséra Jana Mikuláška, jakými jsou například Hamleti nebo Požitkáři. Jednak principem krátkých výstupů vzájemně volně provázaných širším tématem. A jednak kritickým pohledem na malost a sebestřednost lidského konání, byť v podání Davidové o poznání poťouchleji komičtějším. Přesto jsem se s nejnovější premiérou úplně nepotkal.

Dubský: Reality (Divadlo Husa na provázku)

Autorský tandem Petr Erbes a Boris Jedinák postupoval při svém hostování v brněnské Huse podobným způsobem jako třeba v případě Discolandu v jejich domovském Divadle Na zábradlí. Dokudrama Reality se zabývá pilotním projektem Rapid Re-Housing, který měl pomoci rodinám s dětmi, jež přebývaly v nevyhovujících podmínkách – ve starých plesnivých bytech, na ubytovnách či dokonce na ulici. Inscenace vznikla na základě přepisů rozhovorů s účastníky projektu, využívá ale i zápisy ze zasedání městského zastupitelstva, z nichž je patrná politizace problému bezdomovectví.

Mikulka: Za rohem svět (Studio Hrdinů)

Pahýly bez pointy

Možná by se to dalo odbýt něčím na způsob „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Jenže moudro nemoudro, prakticky stejný tým - a s dost podobným přístupem jako před pár v inscenaci Oči v sloup - tentokrát moc neuspěl. Podobný je abstraktní tvar, divadelní poezie, za kterou lze tušit jakousi komplikovanější krajinu, která však pro vnějšího pozorovatele zůstává nepoznatelná.

Voska: Květy noci (JEDL - Rokoko)

Temná, mlžná noc

Asi ve dvou třetinách večera vystupuje Lucie Trmíkové z dosavadní stylizace a naprosto civilně se svěřuje s tím, že celá inscenace „nějak nefunguje“. Obrací se přitom na spoluúčinkující, hledá u nich podporu pro svůj názor, a nahlas zvažuje, jestli by nebylo lepší pustit publikum domů. Tento vzácně sebeironický okamžik mi docela mluvil z duše.

Škorpil: Neboj bejby, to je jazz! (Městská divadla pražská - ABC)

 Inscenací Zítra swing bude zníti všude, jsem byl nadšen (jak lze ostatně posoudit zde). Pamatuji si ji jako sice nenáročný, přesto však perfektně odvedený kus, v němž nic nepřečnívá, ani nechybí a jenž je tažen skvělou swingovou hudbou, zpěvem a tancem. Proto jsem se na Neboj bejby, to je jazz! stejného tvůrčího týmu, tedy Ondřeje Havelky, Martina Vačkáře a Melody Makers vysloveně těšil. Jenže... Jak to bývá...

Škorpil: Líbesbríf (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Dopis je ze své podstaty žánr monologický. Těžko tedy vyčítat Davidu Šiktancovi že takový je i jeho Líbesbríf na rozloučenou se Střekovem a ústeckým Činoherním studiem. Nad čím už se ale pozastavit lze, je skutečnost že nakonec nepřinese nic víc než řadu monologů některých herců ústeckého Činoheráku a dost možná skutečných „sociálních případů“ ze čtvrti, kde divadlo sídlí.

Voska: Příliš krátká telomera (Divadlo Pod Palmovkou)

"Promiňte, to má být komedie?"

Replika Barbory Kubátové z inscenace Jana Mikuláška Příliš krátká telomera vlastně docela dobře shrnuje můj převládající dojem z nejnovější premiéry Divadla pod Palmovkou. A to nikoli v negativním slova smyslu. Jen bych si chtěl lehce zapolemizovat s Vladimírem Mikulkou – a jinak trefným postřehům v jeho glose trochu obrátit znaménko.

Voska: Aparát (Studio Hrdinů)

Vskutku zvláštní aparát

Inscenace Kathariny Schmitt, která je adaptací povídky Franze Kafky V kárném táboře, stihne za sedmdesát minut projít docela nezvyklým vývojem. Nejprve pozornost upoutá bytelný scénický objekt coby dominantní prvek scénografie Pavla Svobody: rozměrný podstavec z dřevěných prken, na něm prosklená kabina s lehátkem a nad ním visícími řetízky. K tomu kladka s provazem, několik žárovek, žlutých trubic a vypínačů. V tomto technicky velmi atraktivním prostředí se ovšem přibližně první půlhodinu odehrává pramálo záživné převyprávění zmíněné Kafkovy povídky, kterou předčítá hlas ze záznamu a kvarteto účinkujících (Ivana Uhlířová, Jakub Gottwald, Pasi Mäkelä, Vojtěch Šembera) zvukovou stopu doprovází hodně pomalými akcemi.

Mikulka: Škůdci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Scény z rodinného života

Jakkoli mohou inscenace Wariot Ideal nabrat různé konkrétní podoby, jejich základ bývá podobný. Sebeironická hravost, chuť objevovat v situacích na první pohled docela normálních groteskní potenciál a schopnost rozvést tyto situace do drastických či absurdních důsledků. Jinými slovy: klaunérie sui generis. V podzimní premiéře Kámen nůžky papír byla onou základní situací jakási vlastivěda, na aktuální Škůdce se lze dívat třeba jako na výjevy z rodinného života.

Voska: Normální detektivní komedie (Husa na provázku)

Taková NORMÁLNÍ rodinka

Dvě hodiny bez přestávky a autorka (Tereza Volánková) zároveň v pozici režisérky. Přiznám se, že na další představení z hostovací série Husy na provázku v Arše+ jsem šel s jistou opatrností. Ovšem zbytečně. Normální detektivní komedie je totiž hodně příjemné překvapení.

Dubský: Město světla (Divadlo X10)

Nová inscenace Divadla X10 je adaptací románu španělského spisovatele Andrése Barby. Děj se odehrává na počátku devadesátých let minulého století v jihoamerickém městečku San Cristóbal, kde se náhle začnou objevovat členové dětské komunity, mluvící neznámým jazykem a vždy večer mizející v okolní džungli. Od drobných výtržností nakonec situace dospěje až k násilí a nepravděpodobné dětské společenství začne obyvatele města děsit.

Voska: Jednou nám za to děcka poděkujou (Husa na provázku)

Na kole i autem přes mrtvoly

Být městským cyklistou není úplně jednoduché. Kdokoli se o tom může přesvědčit ve kterýkoli (obzvlášť všední) den v pražských ulicích nebo třeba prostřednictvím inscenace Jednou nám za to děcka poděkujou, kterou v brněnské Huse na provázku nastudoval režisér Martin Modrý.

Mikulka: Golem (Divadlo v Dlouhé)

Golem, Faust, Löw, Rudolf a tak

Hradecké režijně dramaturgické duo Jakub Vašíček - Tomáš Jarkovský se představilo v Divadle v Dlouhé inscenací určenou především mladším divákům. A jak je v případě těchto tvůrců (dobrým) zvykem, i tentokrát se snaží barvité a zábavné scénické třeštění doplnit druhým plánem - v tomto případě rázu spíše faustovského.

Mikulka: Příliš krátká telomera (Divadlo pod Palmovkou)

„Stáří je nemoc, která se dá léčit“

První inscenace „zábradláckého“ Jana Mikuláška Pod Palmovkou do značné míry navazuje na zdejší úspěšnou Ženu filmového kritika (psali jsme o ní tady). Hraje se v komorním podkrovním sále, stejné je obsazení (Barbora Kubátová a Jakub Albrecht), ironická atmosféra i občasné pomrkávání na diváky, kteří umí správně dešifrovat celou řadu popkulturních odkazů. Téma snahy o dosažení dlouhověkosti a hrozeb či bizarností s tím spojených je sice o poznání vážnější, tím si ale tvůrčí tým (spoluautorkou scénáře je vedle Mikuláška dramaturgyně Lenka Veverková) nenechává nijak zásadně svázat ruce.

Dubský: Vlastenci (Národní divadlo Brno)

Je potěšující vidět, že se hra populárního britského autora Petera Morgana objevuje na českých jevištích jen necelé tři roky po premiéře v Londýně. Zvlášť když jde o kus, který se věnuje palčivě aktuálnímu tématu – kde se vzal Vladimir Putin a jak došlo k tomu, že se z něj stal diktátor ohrožující celou Evropu.

Mikulka: Černý partyzán (Minor)

Patálie s oživlými pomníky

Loňská inscenace Husy na Provázku Sága rodu Marxů začíná scénou, ve které ožije pomník nejslavnějšího člena rodu. Dost podobný výjev tvoří úvod inscenace , kterou nastudoval nový šéf Divadla Minor Jan Jirků. Shoda je to samosebou spíš anekdotická, podstatnější je, že se obě inscenace pokoušejí se záměrnou mozaikovitostí a „nepomníkovitostí“ nahlédnout osudy výrazné osobnosti. A zároveň zachytit širší dobový kontext a přitom kombinovat divadlo, řekněme, „vzpomínkově-vyprávěcí“ i groteskně nadsazené. V obou případech se ukázalo, že může být docela problém všechny tyhle dobře vyhlížející cíle spojit do soudržného a divadelně přesvědčivého celku (tak jako se to před pár lety Jirků povedlo v Bratrech naděje).

Voska: Noc tribádek (HaDivadlo)

Noc Ivany Uhlířové

Chtěl jsem svou glosu začít drobným postěžováním si, že jinak povedená Burajova inscenace se zhruba od poloviny – ve shodě s Enquistovým textem – trochu tematicky cyklí. Webová anotace mne ale tentokrát předběhla, když sama inscenaci označuje souslovím "zacyklený patriarchát". No dobře, bylo možné vědět, do čeho člověk jde.

Dubský: Krkavci (Dejvické divadlo)

Pro svůj režijní comeback si Jan Frič vybral téměř zapomenutou francouzskou hru z konce 19. století, která se v Česku ještě nehrála. A dokázal ji společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou zbavit nánosů dobově podmíněného balastu a vykřesat z ní zcela současnou výpověď o světě, který ovládají peníze a spleť zákonů a nařízení, v nichž není snadná orientace.

Škorpil: Krkavci (Dejvické divadlo)

 Fričovi Krkavci v Dejvickém divadle jsou ozvěnou jeho oceňované Vassy Železnovové uvedené před čtyřmi lety v Národním divadle. Nejen použitím mikroportů přispívajících k chladné a odtažité náladě inscenace a nejen takovými detaily jako je chrlení černé „krve“ jednou z postav v závěru. Opakuje se – opět dokonale - i pocit bezútěšnosti a marnosti, světa, v němž je každý sen odsouzen k zániku a v němž je rodina zázemím i osudem.

Mikulka: Krkavci (Dejvické divadlo)

Nevěřte nikomu!

Skoro se tomu nechtělo věřit, ale stalo se: Janu Fričovi (a Martě Ljubkové) se v Dejvicích podařilo vstoupit do velmi podobné řeky jako před lety v Národním s Vassou Železnovovou. Sto padesát let stará, úmorně upovídaná a průhledně tezovitá hra Henry Becqua v jejich inscenaci ožila a proměnila se v silný nadčasový příběh o bezmoci obyčejných lidí, kteří se ocitli tváří v tvář nelítostnému světu financí, spekulací a nesrozumitelných zákonů.

Voska: My děti z druhé ruky (Eliadova knihovna)

Děcák na vlastní kůži

U tématu dětských domovů a sociální vyloučenosti těžko očekávat úplnou selanku, inscenace Róberta Štefančíka My děti z druhé ruky, která se uvádí v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, přesto umí překvapit otevřenou drsností.

Voska: Díla. Autoportrét. Sebevražda (MeetFactory)

Z Francie na Šumavu a zpět

Titulní trojici knih francouzského spisovatele Édouarda Levého adaptovala pro smíchovskou MeetFactory režisérka Viktorie Vášová. Subjektivně největší část její inscenace tvoří opravdu zábavné fragmenty z Děl, v jejichž rámci čtveřice účinkujících nabízí jakýsi stand-upový orloj spisovatelem navržených a nerealizovaných uměleckých děl - která herci s nadsázkou popisují či přímo představují.

Škorpil: Heda Gablerová - naostro (Činoherní klub)

Havelkovu režii Heda Gablerová – Naostro (v originále lépe dvojznačné Shooting Hedda Gabler) lze vnímat v pandánu k Rackovi uvedenému v Divadle Na zábradlí. I v Činoherním klubu jde o výraznou úpravu klasického textu. Tentokrát neautorskou, protože Ibsena do prostředí norských (ne)závislých filmařů přepsala britská scenáristka Nina Segal. Jinak je zde ale víc podobností, než by se dalo čekat: skupina vyhořelých postav maskujících své slabosti a prohry cynismem, převládající podehrávání a zcizování a zvláštním (pro Havelku ovšem typickým) způsobem odhalený mechanismus konstruované režie.

Dubský: Mešita + Ze života hmyzu (Národní divadlo Brno)

Mešita Téma kulturních válek je aktuální a může být i provokativní, navíc dochází i na střelbu takříkajíc "do vlastních řad“. Tvůrci totiž svou kritiku míří jak na homofobní, rasistickou či dezinformacemi zpracovanou část společnosti, tak na soudobé ochránce morálky a politické korektnosti, kteří přesně vědí, co a jak je možné ve veřejném prostoru říkat. (Předesílám, že nový titul Martina Glasera a Olgy Šubrtové jsem viděl na veřejné generálce.)

Dubský: Faust (Horácké divadlo Jihlava)

Po divácky úspěšném Utrpení mladého Werthera a kritikou oceňované adaptaci Bergmanova filmu Šepoty a výkřiky se režisér Jakub Čermák v Jihlavě vrátil ke Goethovu dílu. Jeho Faust je plný symbolických obrazů, zároveň ale působí srozumitelným dojmem.

Voska: Oresteia (Národní divadlo)

Zabouchnuti v umývárce

Předně je potřeba přiznat, že nová „národní“ Oresteia v režii Mariána Amslera disponuje hned několika opravdu dobrými momenty. Předně je to scénografie Petra Vítka, tvořící obří a zároveň tísnivě chladný kachlovaný prostor, který si navíc skvěle rozumí s propracovaným světelným designem Karla Šimka; docela nenásilně se tu používá i princip live cinema. Stejně tak hudba Ivana Achera dokáže sugestivně podbarvovat jednotlivé nepříjemné situace (příjemné aby tu člověk pohledal). A povedlo se současné rámování celku coby terapeutického sezení, které podstupuje čím dál neurotičtější Orestés (Zdeněk Piškula) s přísnou Doktorkou (Gabriela Mikulková).

Mikulka: (Ne)boj (tyhle - Divadlo X10)

Chvála podivnosti

Už dlouho jsem tu nešermoval termínem „divné divadlo“. Pro inscenaci (Ne)boj skupiny tYhle v každém případě sedí jako ulitý. Na webových stránkách se přitom lze dočíst, že Florent Golfier-Brechmann a Lukáš Karásek ve svém duetu „pohybově a tělesně prozkoumávají z různých perspektiv bytí v konfliktu (…) zvou k sobě rozličné kvality konfliktů, jichž jsme součástí a které se odehrávají na různých systémových úrovních“.[1] Jenže, upřímně řečeno, při sledování představení v poněkud nevlídném prostředí Divadla X10 divnost vše ostatní spolehlivě převálcovala. Což rozhodně není míněno jako výtka.

Mikulka: Paní Dallowayová (Divadlo Na zábradlí)

Co je to za ženskou?

Tahle inscenace ve mně zanechala hodně rozporuplné pocity. A nemyslím to jako eufemismus, opravdu si nejsem moc jistý dokonce ani v té úplně nejzákladnější kategorii, jestli se mi představní líbilo nebo ne. Nebo trochu jinak: docela často to byla podívaná poněkud nezáživná, stejně tak ale platí, že Anna Klimešová a spol. dokázali navodit skutečně silnou atmosféru. Ani nemluvě o svůdném kouzlu nepravidelného, značně nepředvídatelného prolínání depresivní tíživosti s ironickým žertováním.

Voska: Kartonový taťka (Divadlo v Dlouhé)

Taťka v nás

V Divadle v Dlouhé se režiséru Michalu Vajdičkovi očividně daří, Kartonový taťka je – obzvlášť ve srovnání s několika jeho posledními tituly – hodně příjemným překvapením, které dobře rozvíjí linii divácky přístupných inscenací postupně se proměňující pražské scény.

Škorpil: Privatizace (Národní divadlo)

 Na začátku představení kladou herci publiku sérii řečnických otázek, jež tematizují vztah k bohatství, jeho etice a morálce. Tyto otázky vymezují myšlenkový i ideový záměr Privatizace, jež se během zkoušení tematicky zúžila na osobu Petra Kellnera. Tiskovou zprávou o jeho tragické smrti emotivně diktovanou pozůstalou dcerou také sama inscenace začíná. Hned po ní následuje několik monologů – vzpomínek na Kellnera – za jejichž zdroji lze tušit bývalého mluvčího PPF či majitele Seznamu, ale objeví se i zpověď podnikatele přesvědčeného, že ho PPF zruinovala. Erbes s Jedinákem jako autoři je zřejmě použili, aby ukázali ambivalentnost vztahování se k enigmatické postavě snad nejslavnějšího českého miliardáře. Jako režiséři už ale neuhlídali, aby tyto zpovědi nevyzněly v hereckém podání ironicky, hloupě či trpitelsky.

Mikulka: Privatizace (Národní divadlo)

Někdy se to prostě nesejde

Někdy se to prostě nesejde. V případě téhle inscenace dokonce ani titul s obsahem: hraje se totiž primárně o Petru Kellnerovi a jeho rodině, zatímco na titulní privatizaci se dostane jen okrajově (v souvislosti s Kellnerovou účastí). Mnohem podstatnější však je jiný paradox: do pomyslné kellnerovské mlýnice tvůrci nasypali všechno možné i nemožné, a stejně to nakonec vyznívá spíš tak, že se na jevišti Nové scény hodinu a půl mlelo v podstatě naprázdno.

Voska: V závěji (Komorní divadlo Kalich)

Když je v závěji útulno

Tak zase jeden výlet do míst, kde se jeden zas tak často nevyskytne, ale tentokrát s výrazně lepším výsledkem než posledně v Ypsilonce. Duel Jiřího Langmajera coby samotářského Patricka a Petry Hřebíčkové jako trhle extrovertní Judith v Komorním divadle Kalich je milou, nenáročnou zábavou – bez jakékoli uštěpačnosti, která by snad z toho konstatování mohla čišet.

Škorpil: Kartonový taťka (Divadlo v Dlouhé)

István Tasnádi napsal černočernou grotesku plnou překvapivých zvratů, vykloubených situací i ironických odkazů k maďarské (konzervativní) realitě. To poslední v našem kontextu funguje nejméně (jakkoli Donald Trump a jeho domácí obdivovatelé nevědomky pomáhají, jak mohou) a tak je možná trochu škoda že dramaturgie zejména v závěru neškrtala. Druhá – podstatnější – škoda je, že (pomineme-li že prozrazení jednoho ze zvratů, neboli umrlého zastoupeného kartonovým panákem, se asi nejde vyhnout) Michal Vajdička se rozhodl rozehrávat Kartonového taťku již od samého začátku jako crazy komedii se situačními gagy.

Mikulka: Misky (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Miska sem, miska tam

Loňský divadelní rok (alespoň ten můj) skončil dobře s Wernischem, nový divadelní rok začal dobře s Miskami. Handa Gote přišla s novou inscenací, hraje tentokrát ve třech, s tím že k dvojici osvědčených harcovníků Procházka-Švábová přibyl o generaci mladší nováček Vavřinec Němec.

Voska: Zákon řady (Studio Hrdinů)

Koulelo se, koulelo

Teorie rakouského biologa Paula Kammerera o řadovosti, která všude kolem sebe vidí neustále se opakující události, nebyla příliš úspěšná ani ve své době, tedy na počátku 20. století. Program k inscenaci Apoleny Vanišové jakoby naznačoval, že tvůrčí tým se bude snažit Kammerera alespoň částečně rehabilitovat otázkou „co když na tom přece jenom něco je?“. Nová premiéra Studia Hrdinů samotná se však – nikoli ke škodě – pouští směrem vlastně úplně opačným.

Voska: Noční můry s čápem marabu (Meetfactory)

Klovnutí do citlivých míst

Noční můry s čápem marabu v jedné věci trochu připomínají jinou, veleúspěšnou inscenaci textů Irvina Welshe – Ucpanej systém Dejvického divadla. Začínají skoro jako takový drsnější sitcom, dění na jevišti je však čím dál temnější a končí se v nejhlubším násilném zmaru. V MeetFactory intenzivněji než tehdy v Dejvicích, a snad i proto dokáže Rálišova inscenace zapůsobit s ještě větší silou.

Dubský: Zaráz (čtvrtek 9. 1.)

Racek (Městské divadlo Zlín)
Garderobiér (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Zaráz (středa 8. 1.)

Ošklivec (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Dubský: Zaráz (úterý 7. 1.)

Zvuk slunečních hodin (Městské divadlo Zlín)
Farma zvířat (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Voska: Prázdninové iluze aneb Letní harašení (Studio Ypsilon)

Haharašení před roubenkou

Někdy to tak prostě vyjde a člověk se ocitne na představení inscenace, která by za normálních okolností pravděpodobně ležela stranou jeho diváckého zájmu. I když v tomhle případě to je tak napůl. O inscenaci Prázdninové iluze aneb Letní harašení, poslední premiéru Studia Ypsilon v loňském roce, jsem se přihlásil dobrovolně. Fascinoval mě ten název, vytuněný ještě podtitulem bláznivá letní komedie s eroticko – kriminální zápletkou, okořeněná o několik přednášek na téma fenoménu českého chatařství.