pátek 13. května 2022

Škorpil: Mnoho povyku pro nic (Národní divadlo Praha)

Že je humor nejlépe vážit na lékařských vahách dokazuje Mnoho povyku pro nic, poslední inscenace Daniely Špinar ve funkci šéfky činohry Národního divadla. Nejde přitom zdaleka o celkový ráz „třeskuté komedie“, jak samo divadlo inscenaci propaguje, či celkové „crazy“ naladění. Nakonec prvky odkazující k travesty show, rozbíjení divadelní iluze i komunikace s publikem jsou vlastně zábavné a jediné co jim chybí je vážnější, smutnější (však Povyk je komedie i hodně krutá a smutná) protiklad.

čtvrtek 5. května 2022

Mikulka: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

„Hned bych se tam vrátil“


„(Devadesátky) byly v zajetí pruderie mocensky vychýlené heteronormativity, která se děsí hlavně představy čehokoli jiného, neovládnutelného, paralelního, jakéhokoli trans, nebinarity, něčeho kam nedosáhne /…/ po dekády patriarchát „canceloval“ vše, co jej zneklidňovalo.“ Když jsem si před představením přečetl v programu úvahu Evy Klíčové o devadesátých letech, ovanul mně spíš duch doby, která devadesátým létům předcházela: i tehdy stačilo mít připravených pár správných termínů a ideologických pouček, na které se dalo spolehlivě a bez velké námahy narazit naprosto cokoli. Akorát, že tehdy to byl spíš třídní boj, imperialismus a vykořisťování pracujících. No nic. Moc vstřícně mě tahle četba vůči právě začínajícímu představení nenaladila.

sobota 30. dubna 2022

Škorpil: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

 S klasikou žánru dokumentárního divadla, metodou verbatim, se již nesetkáváme tak často. Snad odtud pocházela moje počáteční nespokojenost s Discolandem Petra Erbese a Borise Jedináka. Na jazyk se mi dral můj starý argument, že sice byl shromážděn ultrazjímavý materiál, ale zda by nebylo pohodlnější přečíst si ho v časopise či knize. Zkrátka mi chvíli trvalo, než jsem se plně zasoustředil na reprodukované monologické výpovědi a přijal to, že obrazivostí se bude šetřit a že jen málokdy překročí tu více a tu méně povedenou ilustraci.

neděle 24. dubna 2022

Mikulka: Burgán (Handa Gote - Alfred ve dvoře)

Rockeři na cestě do zapomnění


V programu se lze dočíst, že nová inscenace Handa Gote pojednává o tom, jak se příslušníci generace X dožadují práva na svět, „který byl podle jejich mínění v pořádku.“ Zní to bojovně, jenže samotné představení vypadalo mnohem spíš jako do sebe zavinutá pomalá retro groteska, ve které se po jevišti mátožně pohybuje trojice napůl senilních přestárlých rockerů (nebo snad rockových fanoušků) klasického střihu. Na takové typy lze jistě občas narazit, ovšem odečítat nějaké obecnější nebo hlubší významy z toho, co se reálně odehrálo během představení, se mi zdá hodně přehnané. Nic nového pod sluncem: proklamace v programu jsou jedna věc, inscenace věc docela jiná.

úterý 19. dubna 2022

Mikulka: Romeo&Julie2022 (Divadlo pod Palmovkou)

Shakespeare v reality show


Vždycky jsem měl problémy s hrami (respektive inscenacemi), které se vyčerpaly tím, že více či méně přímočaře ilustrovaly nějakou tezi. Znovu se mi to potvrdilo na představení Romea&Julie2022, a to dokonce i navzdory tomu, že v tomto případě je ona teze poněkud mlhavá. Hraje se na žhavě aktuální (skeptik by řekl módní) téma on-line existence, která se stává důležitější než reálný život. Respektive o budování virtuálního obrazu sebe sama, který se snažíme podle svého ohýbat či přibarvovat, ale může se taky velmi snadno přihodit, že se virtuálně i reálně staneme bezmocnou hračkou v rukách zištných a ziskuchtivých manipulátorů.

úterý 12. dubna 2022

Mikulka: Opera Ibsen – Přízraky (spolek Jedl)

S touhle inscenací se to má tak trochu jako s propagační fotografií, která detailně ukazuje povadlé poprsí a břicho jakési starší dámy. V programu to je zdůvodněno tím, že dotyčná fotografie působí provokativně - stejně, jako ve své době působila provokativně Ibsenova hra. To je nepochybně pravda, ale nevím, nevím, zda se nejedná o logiku poněkud vnějškovou, respektive o spojení spíše chtěné, než o čemsi podstatném vypovídající.

neděle 10. dubna 2022

Dubský: Matka a Racek (Národní divadlo Brno)

Matka

Dramaturgické plány kamenných divadel vznikají s velkým předstihem, a tak obvykle nemohou reagovat na aktuální dění. V Redutě se ovšem brněnské Národní divadlo tentokrát skutečně trefilo, když naplánovalo uvedení protiválečné hry Matka od Karla Čapka. Hlavně na začátku druhé půle si člověk uvědomí, že z televize znějící zpráva o invazi cizích vojsk může být stejně dobře Čapkův text jako i pár dní stará reportáž z Ukrajiny.

sobota 26. března 2022

Mikulka: Náhradní existence (Divadlo 3+kk, A Studio Rubín)

S Janem Zábranou, tedy především s tou jeho podobou, jaká se až dlouho po jeho smrti vyloupla zásluhou skvělého deníku, je na divadle tak trochu potíž. Stejně jako s deníkem samotným. Sdělení je tu až příliš jednoznačné, příliš doslovené - a přijít s přímočarou antikomunistickou a antinormalizační obžalobou se dnes už zdá být tak trochu zbytečné. I když, pokud se bude „revizionistická“ skupina českých historiků snažit stejně usilovně jako dosud, třeba i na to ještě časem znovu dojde.

neděle 20. března 2022

Mikulka: Otevřený dopis ministrovi kultury

Myslet inovativně a radostně


„Chceme přivést pozornost k principům, které jsou součástí odborných diskursů již několik desítek let a které formuluje idea nerůstu. Alternativu vůči současnému stavu, který plošně uplatňuje ekonomické náhledy, vidíme v důrazu na životní prostředí, spokojený život, smysluplnou práci, vzájemnou péči a kvalitu vztahů /…/ Význam pokroku je potřeba nanovo definovat. Věříme, že otázky, které nerůst a nerůstová kultura předkládají, jsou především pozitivní příležitostí myslet inovativně a radostně v zájmu spravedlivé a demokratické budoucnosti pro nás všechny.“ Otevřený dopis ministrovi kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře vytrvale krouží kolem dobře znějícího, leč značně vágního výrazu „nerůst“. Zároveň neméně vytrvale sugeruje, že autorům vlastně nejde o něco tak přízemního, jako jsou peníze, ale o jakési vyšší, nově nahlédnuté dobro.

čtvrtek 17. března 2022

Mikulka: Obscura (Divadlo Na zábradlí)

Prokletí očekávatelnosti

Dlouho očekávaná inscenace tria Mikulášek-Viceníková-Cpin vzbudila spíš než co jiného rozpaky. Aplikace osvědčené „scénkové“ struktury na téma, které vypadá docela dobře (psychologické pokusy a obecněji nejistota lidské psychiky) vedla k výsledku, u kterého je zásadní otázkou, proč vlastně vůbec tohle všechno muselo vzniknout.

sobota 12. března 2022

Mikulka: Showcase Jana Mocka (Alfred ve dvoře, Archa)

Čas od času se stane, že si jeden pro sebe se zahanbujícím zpožděním „objeví“ divadlo nebo divadelníka, který mu takříkajíc sedí. Nemusí to nutně znamenat, že by jeden o existenci dotyčného souboru vůbec netušil a opožděné první setkání bylo jakýmsi bleskem z čistého nebe. Onen jeden (tedy já, samozřejmě) od dotyčných tvůrců třeba i něco viděl a líbilo se mu to, ale zas ne tak strašně moc, aby si je zařadil na privátní seznam těch, které je nezbytné a hlavně příjemné sledovat pravidelně a pečlivě. No a pak to prostě v nějaký šťastný okamžik secvakne. Pokud mě paměť neklame, přihodilo se mi to zatím pouze třikrát: s Krepskem, Buranteatrem a Janem Kačenou. Frekvence zhruba jedou za sedm let, pokaždé s úplně jiným typem divadla (což se mi zdá fajn). Teď to vypadá, že si na tento pomyslný seznam přidám Jana Mocka, tedy divadelníka, kterého „tak nějak“ znám už léta a jehož některé inscenace jsem viděl dokonce už v dobách, kdy ještě býval amatérem.

neděle 27. února 2022

Mikulka: Dinopera (KHWOSHCH group)

Hanďáci a buchťáci


Dinopera se původně měla hrát v Alfredovi ve Dvoře třikrát, ale byl o ní takový zájem, že kdyby na poslední chvíli nepřibyl ještě čtvrtý termín v sobotu odpoledne, vůbec bychom se nedostali dovnitř. Hrálo se sice v malém sále s kapacitou zhruba třicet diváků, ale stejně: kdo to má. A přímo na místě se pak potvrdilo, že si tamtamy nevymýšlely, kousek je to opravdu povedený.

Švejda: Dinopera (KHWOSHCH group)

Karel Zeman, Handa Gote, a ovšem - Monty Python; ti všichni jako by stáli za "tragickou loutkovou operou" Dinopera mezinárodního projektu KHWOSHCH group, propojujícího studenty KALD DAMU a hudebníky z Německa.

sobota 26. února 2022

Švejda: A se mnou zmizel svět (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

A se mnou zmizel svět Sibylle Berg je monologem ženy, která byla v mládí levicovým radikálem, snažícím se změnit svět, posléze dělala kariéru (ale bylo jí to umožněno jen do té míry, do jaké jí to dovolili společensky dominující muži), a nyní, kdy již má, doslova, život za sebou, rekapituluje: vanitas vanitatum. Berg během monologu průběžně střídá časovou optiku, její hru zásadně nese tíživý, melancholický spodní proud uplývajícího času, který nabývá velice sugestivního účinku.

čtvrtek 24. února 2022

Švejda: Baletky (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Miřenka Čechová nabízí v Paláci Akropolis, po knižním vydání a multimediálním zpracování, třetí verzi svých Baletek. Uvádím tuto skutečnost nikoli kvůli samotným faktům, ale proto, že divadelní nastudování již vstupuje do nějakého kontextu.
Kniha Čechové se stala v jistém směru průkopnickým činem. Ozřejmila skutečnosti, o nichž se dosud (nahlas) nemluvilo; měla svůj, jak to říct, osvětový charakter. A nyní Čechová přichází se zpracováním téhož (včetně záměrů, které lze z inscenace odečíst) - i když, jen s malou nadsázkou řečeno, prakticky každý, kdo se v oblasti kultury orientuje, ví, o čem Baletky jsou.

sobota 19. února 2022

Škorpil: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novinka Ondřeje Novotného (a Jana Friče a Jana Tošovského) Otec hlídá dceru je možná do velké míry generační záležitost. Je dobré mít zkušenost s rodičovstvím, dětskými hřišti, partnerskými vztahy, stárnoucími rodiči a nakonec i vzpomínky na pionýrsko/skautské tábory či vůbec „lesní život“. Je to výhodné pro větší emoční vazbu k tomu, co se na jevišti říká a často mimoslovně děje. To poslední mnohdy na ideální hraně postřehnutelnosti, viz třeba mužův plamenný proslov, který žena doprovází mlčenlivým složením jeho oblečení do úhledné hromádky u manželových nohou ad.

pátek 18. února 2022

Švejda: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novotného a Fričovo Otec hlídá dceru chce zpřítomnit, odečítám-li z inscenace správně (text jsem nečetl), ubíjející banalitu všedního života, která může pod povrchem skrývat velká dramata a vést i k velkým hořím.

Švejda: Ruka je osamělý lovec (A studio Rubín)

Švýcarská dramatička a performerka Katja Brunner v postdramatickém textu Ruka je osamělý lovec obhlíží svým svébytným a vynalézavým jazykem různé formy ujařmování ženy v dnešní společnosti. Počínaje přežívajícími stereotypy v chápání její společenské role a konče - třeba - sexuálním ponižováním a zneužíváním. Nic proti příhodným konkrétním postřehům, svým jednostranným a černobílým pohledem, paušálně odsuzujícím - ano, vytáhněme ta správná slova - odcházející patriarchální řád, ale neomylně zabředává do ideologizujícího vidění světa; příbuznost s Elfriede Jelinek se okamžitě nabízí.

středa 9. února 2022

Škorpil: Galapágy (Městská divadla pražská - Komedie)

 O zajících a pěnkavách a mozku a želvách a terejích a genech a válce a...
Někdy se zkrátka nelze vyhnout otřepaným rčením, jako třeba tomu o honění mnoha zajíců naráz. Jistě že tradičně mnohovrstevnaté romány Kurta Vonneguta samy nahání nejednoho zajíce, ale kniha není divadlo a naopak. Byť je inscenace Galapág bezmála dvouhodinová, nemá z principu šanci šíři a rozlet Vonnegutovy předlohy obsáhnout. Ani by se o to neměla pokoušet.

pátek 28. ledna 2022

Mikulka: Malý pán prstenů (Buchty a loutky + Športniki)

Už jsem to při různých příležitostech napsal vícekrát, takže nezbývá než zopakovat sebe sama: Buchty a loutky mají svůj dobře usazený styl (který mám osobně velmi rád) a v posledních letech z něj nijak zvlášť nevybočují. Otázkou tak obvykle je, jak moc dobře se jim ho podaří v tom kterém konkrétním případě prodat. Platilo to to i tentokrát, jakkoli se před premiérou zdálo, že spojení s generačně mladším uskupením Šprortniki by mohlo některé jistoty narušit.

sobota 22. ledna 2022

Dubský: Zbabělci (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Román Josefa Škvoreckého Zbabělci vypráví o posledních dnech druhé světové války ve východočeském Náchodě (v knize pojmenován jako Kostelec). V Klicperově divadle tak využívají regionálního zakotvení a hlavně velkého hudebního nadání hereckého souboru.

pátek 21. ledna 2022

Švejda: Kohlhaas (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Zhruba prvních třicet minut hraje Michal Hába se svými Lachende Bestien (Simona Hába Zmrzlá, Jindřich Čížek, Šimon Spišák a on) Kleistova Michaela Kohlhaase. Střídmě, antiiluzivně, bez odboček a kudrlinek - jako anatomii nespravedlnosti. Lze si představit, že v podobném duchu by inscenace mohla dospět až do konce a nebylo/nemuselo by to být málo.

pondělí 10. ledna 2022

Mikulka: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

Ó, měj mě ráda…


Je to zvláštní, ale nikoli úplně nová zkušenost. Číst si dobře vypravený divadelní program s řadou chytrých statí, v nichž se členové inscenačního týmu (plus mnozí jiní) vyjadřují na konto příslušné inscenace. Je jasné, že o své inscenaci přemýšleli a diskutovali, a že to nebyly úvahy banálně prvoplánové. Je tu ale drobná potíž. Najít odraz všech těch úvah v příslušné inscenaci je skoro nemožné. Dokonce i když díky četbě programu víte, co hledáte.

sobota 8. ledna 2022

Švejda: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

První a poslední dramatický moment Špinarovy inscenace Kráska a zvíře nastane zhruba po hodině, když Zvíře vyzve Krásku, aby se na něj podívala. Jinak ale spíš než divadlo připomíná inscenace vizuální show, sled scénograficky efektních obrazů, které chladně, nezúčastněně předvádějí, nebo lépe řečeno demonstrují dějově vykastrovanou pohádku. Špinar scénicky oslňuje - ale kde zůstal příběh, na který by se diváci (má jít přitom o rodinné představení) mohli nějak napojit? Jde o skořápku bez obsahu.