Voska: Bílá nemoc (Městská divadla pražská - ABC)

K Čapkovu praporu hleď!

Živě si vzpomínám, jak jsme ještě na gymnáziu za covidového bezčasí došli ke Karlu Čapkovi a jeho Bílé nemoci. Na hodině češtiny jsme žasli, jaké detaily korespondují s tehdejší pandemickou realitou, a předpovídali jsme, že jen co se divadla otevřou, skočí režiséři po tomto znenadání aktuálním dramatu. Nakonec jsme si počkali tři roky, ale teď se Bílé nemoci přeci jen chopil Michal Dočekal v Divadle ABC. Bohužel s rozporuplným výsledkem.

Hankovcová: Sen noci svatojánské (Divadlo pod Palmovkou)

Čeho je moc…

Přiznám se, že Shakespearův Sen noci svatojánské moc nemusím, ale na Palmovku jsem se díky tomu vlastně docela těšila. Šla jsem tam s očekáváním, že mi nové jevištní zpracování ukáže netušené kvality textu a možnosti jeho současné intepretace – jak to Michal Lang dokázal u předloňské inscenace Zkrocení zlé ženy. Ničeho takového jsem se však bohužel nedočkala.

Škorpil: Bílá nemoc (Městská divadla pražská - ABC)

Dočekalova inscenace Čapkovy Bílé nemoci nabízí jedno zásadní intelektuální cvičení: jak bychom dnes, v době kdy se ke slovu opět ve zvýšené míře dostávají míroví i váleční štváči, reagovali na dramatika s tak obecnou, vlastně naivní a v mnohém přehnaně simplifikovanou ideou pacifismu? Za sebe nemám odpověď. A nenabízí ji ani inscenace. Dokonce si myslím, že se po něčem takovém ani ptát nechce. Protože chce… Co vlastně?

Voska: Valčík náhody (Divadlo v Dlouhé)

Pechfógl mezi nebem a zemí

Michal Vajdička si po loňském veleúspěšném Konci rudého člověka odskočil ze svého nového působiště, Národního divadla, opět do Dlouhé. Velkou scénu vyměnil za miniaturní foyer – a časové i prostorové omezení se jemu i Divadlu v Dlouhé vyplatilo.

Voska: Kreutzerova sonáta / Čí vinou? (festival Nová Komedie, úterý 18.4.)

Sonáta pro tři

Namlsán obstojnou Dědinou a opravdu zdařilým Spartakem jsem vyrazil i na inscenaci Městského divadla Žilina Kreutzerova sonáta / Čí vina? – a nestačil jsem se divit, jakou dramaturgickou zpátečku festival Nová Komedie na závěr zařadil.

Hankovcová: Události (festival Nová Komedie, pondělí 17.4.)

Opravdový zločin

Jihočeské divadlo přivezlo na festival komorní inscenaci Události. Vznik textu irského dramatika Davida Greiga prý inspiroval masový vražedný útok nechvalně proslulého Andrease Breivika, avšak drama samotné k žádným konkrétním reálným osobám neodkazuje. V režii Kashi Jandáčkové se z něj stává mrazivě přesná výpověď o radikalizaci společnosti, všeobecné fascinaci násilím i marném hledání pochopení.

Hankovcová: Město v noci (festival Nová Komedie, neděle 16.4.)

Budiž světlo

Festivalová dramaturgie pamatovala i na tu nejmladší diváckou skupinu. Při nedělním odpoledním představení tak Divadlo Polárka dostalo příležitost představit svou loutkovou inscenaci Město v noci, jež na brněnské scéně vznikla v režii Štěpána Gajdoše a dramaturgii Lukáše Větévky.

Hankovcová: Nezlomní (festival Nová Komedie, sobota 15.4.)

Tahle pohádka zatím dobře nekončí

Součástí festivalu Nová komedie byla kromě hostujících titulů také derniéra domácí inscenace Nezlomní, kterou Divadlo Komedie poprvé uvedlo v letos v březnu v rámci Měsíce Ukrajiny, jímž připomnělo, že uplynul již celý rok od začátku ruské invaze.

Dubský: Dvakrát z jižní Moravy

Městské divadlo Zlín: Bouře

Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Cyrano z Bergeracu

Voska: Spartakus. Láska v době moru (festival Nová Komedie, pátek 14.4.)

Bolesti mladých duší

Inscenace dramaturgyně Weroniky Murek a režiséra Jakuba Skrzywanka Spartakus. Láska v době moru, kterou uvádí štětínský Teatr Współczesny, trochu mate tělem. Dle anotace by se měla věnovat situaci LGBTQ+ teenagerů v současném Polsku, ovšem po většinu představení je v hlavní roli zdravotnický systém dětské psychiatrie u našich severních sousedů.

Škorpil: Objal mě bůh a nic (Vzlet)

Inscenace, která obsadí hlavní mužskou roli tanečnicí, aniž by stavěla na čemkoli jiném než jejím lehce androgynním vzhledu. a hodinu a půl ji nechával pouze pocházet po scéně či zádumčivě sledovat ostatní dva herce a vyjadřovat se spíše pantomimicky. Inscenace, která vychází z deníkových záznamů, ale ve scénáři spoléhá jen na monology a promítané úryvky; situaci aby jeden pohledal. Inscenace, která destruktivní zamilovanost a hlubokou vnitřní nejistotu redukuje na banální historku milostného trojúhelníku.

Voska: Dědina (festival Nová Komedie, středa 12.4.)

Rok na dědině

Dědina bratislavského divadla Gaffa, druhá inscenace festivalu Nová Komedie, je temná od samého počátku. Diváci v přítmí spíše tuší elevaci hlediště, potom uzoulinké schody na scénu a nakonec sedačky na konstrukci přidružené k jevišti. Performerka Mária Ševčíková a režisér Martina Hodoň pojali monodrama jako průlet mladými lety ženy z vesnice kdesi na východním Slovensku. Nutno ovšem zdůraznit: ženy, která se od počátku svým chováním a uvažováním z venkovského průměru vymyká. 

Mikulka: Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku (festival Nová Komedie, úterý 11.4.)

Pořádat v Praze divadelní festival není snadné, schválně si zkuste vybavit nějaký, který by „držel pohromadě“ a měl opravdovou festivalovou atmosféru (kromě obligátní Letní Letné, samosebou). Nová Komedie, jejíž druhý „regulérní“ ročník pořádá Divadlo Komedie, měla navíc smůlu, že ji po prvním pokusu v roce 2019 postihly covidové lockdowny a letos tudíž začíná de facto od znova. Kurátorka Lenka Dombrovská k tomu opatrně (a myslím, že docela rozumně) dodává, že se vlastně ani nemá jednat o opravdický festival, spíš o „kontextové rozšíření programu divadla Komedie“. V každém případě, ať už se zvolí libovolné formální označení, pražskému publiku se v průběhu povelikonočního týdne představí šest nepražských inscenací (plus jedna domácí), a na Nadivadle o nich budeme, doufám, že pravidelně, podávat zprávy.

Mikulka: Benešův posel (D21)

Je to na vás

Inscenace sehraného tandemu Vašíček Jarkovský tak trochu klame tělem. Titul i některé doprovodné materiálny napovídají, že se bude hrát o jednom z podivných, nejasnostmi zahalených a nepříliš známých momentů českých dějin: misi Benešova ministra Nečase do Paříže z poloviny září 1938. Při té patrně  navrhoval (samosebou prezidentovým jménem), že by Československo bylo ochotné postoupit Německu některá pohraniční území osídlená většinově Němci. Postava Jaromíra Nečase, kterou hraje Ondřej Pavelka, se sice na úvod i v závěru představení na jevišti objeví, plní však spíš roli jakéhosi Benešova špatného svědomí. Tím víc, že diváci, kteří předem nevědí, o koho se jedná, nemají moc velkou šanci na základě samotné inscenace pochopit, koho že to má ta podivná figura povykující ze skříně vlastně představovat.

Mikulka: Vykouření + Pozdravuju a líbám vás všecki (Husa na provázku)

V pasti boje za dobrou věc

Předevčírem jsem po zhlédnutí představení Husy na provázku psal o „pasti ozvláštňování“, další dva tituly z trojice, kterou Brňáci představili v Arše, mě upomněly na jiný docela častý zádrhel. Pracovně by ho bylo možné označit třeba „past boje za dobrou věc“ - přičemž v tomto konkrétním případě v ní uvízlo nejprve Havelkovo Vykouření a o dva večery později Klimešové Pozdravuju a líbám vás všecki.