pátek 29. června 2018

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 28.6.)

Drak: Faust
Klicperovo divadlo: Černá voda
Národní divadlo Brno: Strach jíst duši


Předpovědi počasí jsou pořád lepší a lepší a večer prší pořád víc a víc. Na tradiční noční vysedávání v Žižkových sadech s charakteristicky zavánějícími stromy v zádech to bohužel moc není. Na sjíždění neméně tradičních festivalových guilty pleasures v podobě klobásy ve stanu před Kliperákem a kebabu z hladového okénka počasí naštěstí vliv nemá. Takže odškrtnuto.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (středa 27.6.) : Kabaret normalizácia

Slovenské národné divadlo: Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu


Kabaret normalizácia je nenápadná inscenace, která ale pro mě nakonec představuje největší zážitek ze všech viděných festivalových produkcí. Autor a režisér Matúš Bachynec věří silnému životnímu příběhu Marty Kubišové a nepotřebuje ho opentlit všelijakými efekty, aby zvýšil intenzitu jeho vyznění.

Švejda: Co mě potěšilo v divadelní sezoně 2017/18

I kritik - věřte nebo ne - je v divadle nejspokojenější, když vidí něco, co se mu libí a co může pochválit. A tak, abych uplynulou sezonu završil vpravdě pozitivně, si tu dovolím uvést jen těch pár postřehů - divadelních zážitků, které mi udělaly radost.

čtvrtek 28. června 2018

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (středa 27.6.) : K šípku s Růženkou, iOtesánek, Kaffeeklatsch, Musí to bét?

Naivní divadlo: K šípku s Růženkou
Divadlo b: iOtesánek
Holektiv: Kaffeeklatsch
JakKdo Jaroměř: Musí to bét?


Středu jsem pojal tak trochu jako dětský den. Tedy spíš dopoledne a odpoledne, večer byl openairový. Většinu představení pro dospělé jsem už znal, a od slovenského Kabaretu normalizácia jsem se vcelku ochotně nechal odradit tím, co napsal kolega Škorpil po návštěvě přehlídky Nová dráma (k přečtení tady) . Ale jak už to tak často chodívá, nelitoval jsem. Tedy spíš dopoledne a odpoledne, večer už to zdaleka taková sláva nebyla.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 26.6.) : Médeia, Princezna Hamlet

Divadelní spolek Jedl: Médeia
Schauspiel Leipzig: Prinzessin Hamlet 


Médeia
Část inscenací režiséra Jana Nebeského se mi líbí, baví mě jejich originální pohled na klasickou látku (hlavně ibsenovské inscenace Heda Gablerová v Dlouhé a Nora v Divadle pod Palmovkou, ale i Tartuffe Impromptu! v Národním), u jiných kusů mě ovšem originalita za každou cenu dost otravovala (Král Lear z Národního divadla či Denně v Divadle Na zábradlí). Médeia se naneštěstí zařadila do druhé skupiny.

středa 27. června 2018

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 26.6.) : Médeia, Princezna Hamlet, Zápisky z volných chvil

Nebeský-Trmíková-Prachař : Médeia
Schauspiel Leipzig: Princezna Hamlet
KALD DAMU: Zápisky z volných chvil


Úvodem obligátní zpráva o počasí: včera to zas bylo na draka. Zvláště večer. Snažím se zachovat optimismus, ale už mi to bláto a zima trochu lezou na nervy. Tím spíš, že se mi Karel Kratochvíl přiznal, že má v Grandu pokoj do dvora, tedy bez trolejbusové zastávky, bez opilců u non-stop okénka a bez ranní sbíječky. No jo, já vím, závist není hezká a navíc nejspíš kazí karmu. I když, kdo ví.

úterý 26. června 2018

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (pondělí 25.6.)

Mouka: Triptease


Počasí se sice oproti hnusné neděli výrazně zlepšilo, ale co do dramaturgické skladby jsem pondělí moc nezvládnul. Nenechal jsem se totiž odradit nedělním zážitkem s bruselskými Šepoty a rozhodl jsem se až do konce dosledovat sérii „frankofonních“ inscenací v Draku.

pondělí 25. června 2018

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (neděle 24.6.)

Klicperovo divadlo Hradec Králové: Klášterní ulice
Divadlo pod Palmovkou: Pusťte Donnu k maturitě!


Klášterní ulice
Na rozloučenou s Hradcem Králové si David Drábek vybral klasickou salonní komedii francouzského komediografa Eugèna Labiche. Jak je u něj zvykem, z předlohy si vzal pouze základy, které vyplnil vlastním materiálem.

Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - (neděle 24.6.)

Mossoux-bonté Brusel: Šepoty
Divadlo pod Palmovkou: Pusťte Donnu k maturitě


Takže po roce na festivalu v Hradci a po dvou letech zase v hotelu Grand. Mám pro něj slabost, už jen proto, že je to taková předsunutá art-decová výspa nového města na frontové linii s tím starým. Jiná věc je, že okna většiny pokojů vedou na hlavní ulici, kde se kromě živého provozu a neméně živé trolejbusové zastávky nachází to úplně nejživější non-stop okénko, kam si chodí místní opilci a jiní veselí noční lidé doplňovat zásoby, mohutně a rovněž non-stop přitom halasíce, samosebou.

Dubský: Divadlo evropských regionů Hradec Králové – (sobota 23.6.)

HaDivadlo/Studio Hrdinů: Macocha


Koprodukční inscenace Macocha, na níž se podílely brněnské HaDivadlo a pražské Studio Hrdinů, na začátku umně maskuje svou skutečnou podstatu. Vtipný vstupní monolog ztvárňovaný pěticí hereček mi připomněl monodramata jako Můj báječný rozvod, která trochu pobaví, trochu dojmou, rozhodně ale nejdou divákovi proti srsti. Jediný rozdíl zpočátku tvoří snad jen poetičtější, složitěji strukturovaný jazyk. Zdání ale klame, Macocha míří k mnohem drsnější výpovědi o rozpadu osobnosti způsobené depresemi, alkoholem a stravujícím pocitem nejistoty.

neděle 24. června 2018

Švejda: Poutníci do Lhasy (Činoherní klub)

Dramatický debut Matěje Dadáka,  jinak také herce Činoherního klubu, si neklade žádný menší cíl než vyjádřit se ke kruciálním tématům současného světa. Na půdorysu detektivky tarantinovského střihu vypráví o zoufalé, vykloubené (teroristické) snaze reprezentantů "starého dobrého světa" (vyznávajícího "tradiční křesťanské hodnoty"), nějak se vypořádat s těmi, kteří ho přivedli tam, kde dnes je: tj. s (jak je autor označuje) "fousáči" - rozuměj hipstery, rozuměj stoupenci "změkčilé" liberální demokracie.

pátek 22. června 2018

Mikulka: Backbone (Gravity & Other Myths na Jatkách 78)

S novým cirkusem od protinožců tu v Česku moc zkušeností nemáme (i když na Letní Letné už byli) a tak je velmi chvályhodné, že se v rámci novocirkusové série na Jatkách78 objevili i Australané. Konkrétně skupina Gravity & Other Myths s inscenací Backbone (čili Páteř). Na své si tentokrát přišli hlavně milovníci „cirkusovějšího“ nového cirkusu: inscenace se nesnaží vyprávět žádný příběh, spíš pomocí sérií čísel z oblasti pozemní akrobacie vytváří nálady a místy až taneční choreografie.

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla V.

Módní přehlídka na útěku

Na začátku května se ve studovně Live Art Development Agency odehrál křest publikace Critical Interruptions vol. 1 / Steakhouse Live. Skupina autorek zkušených v psaní o různých druzích scénických umění zde zveřejnila texty, které vznikly v rámci experimentálního projektu vedeného dvojicí východoevropských divadelních kritiček působících ve Velké Británii: Srbky Bojany Janković a Rumunky Diany Damian-Martin. Když se v roce 2016 konal festival Steakhouse Live, vytvořil si tento tým pracovnu u jednoho ze stolů ve festivalově rušné kavárně v Toynbee Studios a pokusil se ke kritickému psaní přistoupit jako k činnosti, jež se odehrává v rychlém pohybu, jen ve velmi těsné následnosti po vlastních uměleckých událostech. Vznikly tak komentáře, v nichž se zřetelně zrcadlí předměty jejich pozornosti: zdůrazňují nedokončenost, koncepční rámec, vyhraněnou politickou angažovanost a tendenci ke zobecňování.

sobota 16. června 2018

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla IV.

Musí se to uskutečnit

V prvním dílu jsem psala, že je londýnské „podzemí“ natolik levicové, že se o tom ani nemusí diskutovat. Teď je namístě se nad tím tvrzením pozastavit. Nejsem si totiž jistá, jestli se jedná doopravdy o tak extrémně levicový projekt, jak se často říká. Live art částečně navazuje na atmosféru revolučních 60. let minulého století, a jeho kořeny sahají i do období, kdy bylo v módě heslo „épatez les bourgeois!“, ale jako samostatná kategorie vzniklo teprve v osmdesátých letech a na jeho způsob radikality nelze plně vztahovat stereotypní představy umělců-ničitelů a nadšených objevitelů multikulturality z dob hippies.

úterý 12. června 2018

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla III.

Trpká ideologie vs. jemná cenzura

V poslední době často vzpomínám na glosu Martina J. Švejdy o inscenaci Mila Rau Soucit. Příběh kulometu (zde), v níž se pro mne soustředí bytostná neochota nechat se divadlem strhnout k empatii, pokud vedle emoční naléhavosti nenabízí také dobré racionální důvody, proč se tomuto citu otevřít. Právě návštěvy londýnského „podzemí“ ve mně totiž vyvolávají potřebu si tento zdráhavý a opatrný přístup k divadlu víc osvojit. Často mívám pocit, že ještě krůček, a také já bych oproti vlastním zvyklostem psala v mnohých případech o citovém vydírání a manipulaci.

pondělí 11. června 2018

Mikulka: Johan doktor Faust (Handa Gote)

Pidluke - Padluke


Handa Gote učinila v závěru sezóny menší úkrok stranou (dokonce i z hlediska místa, kde se hrálo),  a v suterénním sále kavárny Liberál předvedla cosi jako rekonstrukci klasické obrozenecké loutkárny na téma Faust.

čtvrtek 7. června 2018

Etlíková: Londýn 2018: Pochybná divadla II.

Soustředění na tvorbu je luxus

Slíbila jsem, že přiblížím činnost Live Art Development Agency, kde se odehrává má stáž. Předmět zájmu této organizace, live art, je ale velmi křehký, a definice formulované anglojazyčnými umělci a kritiky jsou v kontextu zkušeností a divadelního vzdělání z českého prostředí velmi náchylné k nepochopení nebo dokonce k odmítnutí. Vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala pod pojmem live art představit cokoliv doopravdy smysluplného, hraničilo by s machrováním pustit se hned v druhém dílu seriálu do pokusu o definici. Proto se zatím raději na chvíli zastavím v oblasti, která ještě neposkytuje dostatečně velký nadhled na to, aby bylo možné zaujmout vlastní kritický postoj, lze se tu ale probírat myšlenkami a situacemi, které se zrodily v odlišném kulturním prostředí. Kontext, z něhož se live art rodí, bývá nicméně vnímán jako o něco důležitější část uměleckého díla než jeho hmatatelné provedení, takže se pohybujeme v rámci konceptu.

úterý 5. června 2018

Mikulka: Anti-Gone: Blackout (A Studio Rubín)

Na rozporuplně přijatého národnědivadelního Fausta jsem se ještě pořád nějak nedostal, zato jsem se ale vypravil do Rubínu na reprízu Fričovy starší variace klasiky nejklasičtější. Vlastně nejen Fričovy, podstatný podíl na výsledku má samozřejmě i autorka scénáře této antigonovské koláže, v programu žertovně označená jako „Lucie Ferenzová a kolektiv autorů pod vedením Sofokla“.

pondělí 4. června 2018

Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla I.

Poslední dva měsíce jsem strávila na stáži v londýnské agentuře Live Art Development Agency[1] (jejíž činnost teprve představím), přičemž jsem popsala tři sešity a kousek různými poznámkami. Pocit, že mám jisté právo se o těchto zkušenostech vyjadřovat veřejně, jsem získala teprve před pár dny. Rozhodla jsem se, že by bylo hezké z oněch chuchvalců myšlenek vydestilovat seriál na NaDivadlo. Tohle je jeho první díl. Pravou tvářnost slov a odpovědi na všechny otázky odhalí následující díly …

středa 30. května 2018

Švejda: Bolest (Studio Hrdinů)

Radikální minimalismus - nebo literární čtení? 


Režisér Ladislav Babuščák zvolil pro inscenování výrazně introspektivní Bolesti Marguerite Duras - stylizovaných deníkových záznamů z konce války, ve kterých popisuje trýznivé čekání na návrat partnera z koncentračního tábora a jeho následnou rekonvalescenci - řešení, které bylo jaksi nabíledni: co nejprostší, kontemplativní podobu.

Mikulka: Úklady a láska (Švandovo divadlo)

Jen s malou nadsázkou je možné napsat, že Františákova inscenace Schillerovy klasické měšťanské tragédie je téměř klasickou ukázkou ambice, která se režisérovi vymkla z ruky a po cimrmanovsku zasypala sama sebe. Základnímu záměru lze rozumět: hrát dílem vážně, dílem groteskně, přijít s tvarem, ve kterém vedle sebe může stát procítěná deklamace vcelku tradičního střihu i – dejme tomu - Luisina bojovně zaťatá pěst a výkřik „Jmenuji se Louisa Millerová, vy čuráci!“.

úterý 29. května 2018

Švejda: Úklady a láska (Švandovo divadlo)

Příznačný výstup Františákova nastudování Schillerovy "občanské tragédie" je tento: Wurm vydírá Luisu, aby napsala kompromitující dopis, kterým dopomůže svému otci z vězení - a Denisa Barešová jakožto Luisa se do tohoto dialogu opakovaně ze scény rozbíhá do hlediště a jakoby páchá sebevraždu a projekce snímá loutkové jevišťátko, kde jeden z živých herců - Walterových přisluhovačů mučí pájkou loutku Luisina otce.

Mikulka: Divadelní svět Brno (pondělí 28.5.)

Manual Cinema: Lula Del Ray
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom

Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.

pondělí 28. května 2018

Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 27. 5.)

Manual Cinema: Ada/Ava
Teatro Tatro Štúdio: Stalker


Takže Frjliće máme šťastně z krku a můžeme se zas trochu věnovat i divadlu. V neděli jsem viděl dvě představení, která – jakkoli rozdílná byla – měla leccos společného. Inscenace výtvarného chicagského souboru Manual Cinema i „poctivě hereckého“ slovenského Teatro Tatro kreativně pracovaly s napětím, tajemnem, tak trochu i s hororovou náladou, a v obou případech to bylo příležitostně odlehčeno občasným groteskně spikleneckým pomrkáváním do diváků.

neděle 27. května 2018

Mikulka: Skandální představení Naše násilí a vaše násilí

Slušní lidé vs. Oliver Frjlić


O nepokojích a bitkách v hledišti jsem slýchával pouze na přednáškách z divadelní historie, a teď jsem si to tedy konečně mohl užít naživo v Brně na festivalu Divadelní svět. Na předem vykřičené představení Naše násilí a vaše násilí režiséra Frjliće přišli nejen demonstranti na Zelňák (kromě hloučků evidentních magorů bylo možné zahlédnout i pohotového Miroslava Sládka neblahé paměti), ale především docela početná skupina diváků v bleděmodrých tričkách „Slušní lidé“ s platnými vstupenkami. Slušných lidí bylo asi čtyřicet a převládali mezi nimi vyholení a potetovaní svalovci jako z nějaké posilovny. Zabrali levou část jeviště Husy na provázku a vyhlíželi odhodlaně. My neslušní lidé jsme se tvářili, jako že nic, ale nervozita v sále se dala krájet.

pátek 18. května 2018

Škorpil: Nová dráma III. (Postfaktótum - Byť mnou byť vami)

Začínám mít pocit, že o (slovenském) divadle platí to, co se kdysi říkalo o fotbale: „Hraje ho 22 lidí hodinu a půl. A vždycky vyhraje Německo.“ Jen si místo Německa dosaďte Blaho Uhlára a jeho obrozenou Stoku.

čtvrtek 17. května 2018

Škorpil: Nová dráma II. (Hra na budúcnosť - Lásky jednej plavovlásky - Oidipus Rex)


Kde jsme včera skončili, tam jsme dnes i začali. Opět svěřovacím představením, tentokrát ovšem v podstatně rafinovanějším podání - Hrou na budúcnosť_SF (Subjective Future)  Petry Fornayové. Ta umístila sebe samu, výtvarnici Natálii Okolicsányiovou, režiséra Jána Šimka a dokumentaristu Adama Haduljaka – všechno představitele jedné výrazné generace – do jakéhosi fiktivního domu důchodců (či snad nápravného zařízení) budoucnosti, kde je (sebeironicky i vážně) nechává vzpomínat na reálnou i vymyšlenou minulost hrdinného boje proti neoliberalismu i sdělovat celkem prozaické postřehy o životě. To vše je zabalené v lákavém a fungujícím kabátku kombinujícím videomapping s virtuální realitou. Nechybí vtip i trocha té lidské upřímnosti, jen jaksi vše vede do prázdna a obecnosti. Koncept a forma jsou zajímavé, jen jejich naplnění už není tak stoprocentní.
Přiznávám rovnou, že nepatřím k fanouškům režijního dua SKUTR, ale – jak říkají Angličané – jsem schopen „dát kredit, kde je třeba“ (třeba naposled u plzeňského Vojcka). To však rozhodně nemůže být případ jejich adaptace Lásek jedné plavovlásky v Astorce.

středa 16. května 2018

Škorpil: Nová dráma 2018 I. (Kabaret normalizácia, Elity, HRANICE_92)

Když jsem si objednával vstupenku na inscenaci Matúše Bachynce Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu, měl jsem celkem představu, co mne asi tak čeká. Jak snadno jednoho ten Štědroň zmate. Nic podobného jeho „kabaretům“ se nakonec samozřejmě nekonalo. Inscenace mechanicky a chronologicky projde kariéru Marty Kubišové od jejích počátků po vystoupení na melantrišském balkóně v listopadu 1989 (tato událost zároveň inscenaci rámuje). Informačně nepřináší nic nového a zařazené písně (v – pravda – velmi dobrém podání představitelky titulní role Moniky Potokárové) slouží k těm nejprimitivnějším ilustracím zlomových okamžiků –Lampa vs. podvržené fotografie a konec Golden Kids s následující Magdalénou atp. 

pátek 4. května 2018

Švejda: Bordel L'Amour (Depresivní děti touží po penězích a Taupunkt e.V - Venuše ve Švehlovce)

Bordel L'Amour je dosavadním vyvrcholením zájmu Jakuba Čermáka o sociologické a psychologické aspekty divadla. Pasáže, kde se divadlo setkává/protíná s těmito společenskými disciplínami, tvoří stěžejní část inscenace (či lépe řečeno projektu).
V prvé, seznamovací fázi si diváci, jejichž počet je omezen na pouhých čtrnáct, vyberou (či jsou jim přiděleny) tři druhy lásky, které pak ve druhé fázi v hodinovém hotelu lásky - v krátké, cca pětiminutové "proceduře" - prožijí jen sami s jedním z účinkujících ("zaměstnancem" hotelu) na vlastní kůži v jednom z oddělených "pokojíků". Že jde o hraniční zážitek, při kterém je váha přenesena spíš na samotného diváka, nemusím asi upozorňovat.

čtvrtek 26. dubna 2018

Králík: Den závislosti (Divadlo Letí – VILA Štvanice)

Tomáš Dianiška napsal v podstatě divadelní adaptaci známého filmu Michela Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli, jen je zvláštní, že se informace o přímé inspiraci neobjeví ani v titulu, ani v anotaci inscenace, není zmíněna ani v rozhovoru dramaturga s autorem v programu k inscenaci. Tudíž lze konstatovat, že se do značné míry jedná o plagiát.

středa 25. dubna 2018

Mikulka: Frljić v Brně. Skandál!


aneb Slovo do vlastních řad


Před časem jsme se tu na Nadivadle shodli na tom, že v Česku Oliver Frljić nikoho pořádně naštvat nemůže, že tu jsme na něco takového až moc vlažní (viz níže). No vida, a ono se ukázalo, že může.

neděle 15. dubna 2018

Mikulka: Élektra (Divadlo v Dlouhé)

Ze Sofoklovy Élektry se v nastudování Hany Burešové stalo cosi na způsob toho, co si lze bez velké námahy představit pod pojmem „moderně pojatá klasika“. Umírněně dnešní kostýmy, zcela současně znějící překlad, chór redukovaný na trio, odhalené zákulisí, hodně černé, žádná pseudoantická kašírka. Patos nechybí, ale je dávkován uměřeně. Žádné velké aktualizace (snad s výjimkou podtržení motivu ochoty přizpůsobit se panující moci) a už vůbec žádné výstřednosti (zde pro změnu s výjimkou dost samoúčelného vykřikování zupáckých vojenských povelů). Představení trvá jen něco málo přes hodinu, není tu místo na žádné ornamenty, vše plyne svižně a spořádaně. O tom, že Sofokles napsal dílo nabité zásadními a hluboce založenými otázkami, taky jistě nebudou pochybnosti.

Mikulka: Thelma a Selma (A-Studio Rubín)

Titul i celá inscenace odkazuje k feministickému kultovnímu filmu Thelma a Louisa, hovoří se tu především o vztazích mezi ženami a muži (a to z pohledu žen), celková nálada je však naprosto odlišná. Místo hollywoodského patosu, symbolizovaného zpomaleným záběrem dvojice zoufale hrdých žen, nalézajících svobodu ve skoku do Grand Canyonu, se v Rubínu rozehrává rafinovaně ironická partie, která všechna nadhozená témata obratem zpochybňuje a převrací naruby.

pátek 13. dubna 2018

Mikulka: Dům v jabloních (Pomezí)

Nahoru po schodišti dolů


Ty strmé schody z haly do prvního patra jsem během zhruba dvou a půl hodin vyklusal tam a zpátky asi čtyřicetkrát. Ale nutno říci, že to nebyla nadarmo vynaložená námaha. Oproti předcházejícím projektům Pomezí je Dům v jabloních o poznání divadelnější, srozumitelnější (nebo snad přesněji řečeno, usledovatelnější) a celkově sevřenější. Pro návštěvníka imerzivního představení zcela typická frustrace typu „někde se děje něco zajímavého a já to už zase nestíhám“ byla tentokrát o poznání méně intenzivní. Ale možná si jen začínám zvykat.

čtvrtek 12. dubna 2018

Švejda: Měsíční sonáta č. 11 (Divadlo NoD)

Janek Lesák a spol. přišli v Měsíční sonátě č. 11 s nápadem, který se v posledku ukázal jako natolik nosný, že utáhl celý, hodinu a čtvrt trvající večer: inscenační zpracování "skutečného přepisu komunikace Apolla 11 s řídícím centrem NASA v Houstnu", tedy amerického letu s prvním přistáním lidí na Měsíci v roce 1969, pojali jako hudební "jízdu" tří dýdžejů.

pondělí 9. dubna 2018

Mikulka: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti – Venuše ve Švehlovce)

Být pozorovatelem voyeurů

Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.

neděle 8. dubna 2018

Mikulka: Elegance molekuly (Dejvické divadlo)

Paradox Zelenkovy dejvické elegance


Na úvod trochu sebekritiky: když se před více než rokem stal uměleckým šéfem Dejvického Divadla Martin Myšička, myslel jsem si (a taky jsem to porůznu psal a říkal), že to nejspíš bude znamenat autopilota, setrvání u osvědčených jistot, málo premiér a to ještě jen skromných komorních titulů, protože na nic jiného si zdejší hvězdy nedokážou vyšetřit čas. Byla to pořádná trefa vedle, v letošní sezóně Dejvičtí přišli s už třetí velkou a reprezentativně obsazenou inscenací, a jakkoli lze vůči jejich kvalitám vznášet nejrůznější pochyby, nelze nevidět, že na jistotu primárně nehraje ani jedna z nich. Což platí i o novince, ve které Petr Zelenka téměř dokumentárně zpracoval životní a vědecké osudy Antonína Holého, (spolu)objevitele léku na AIDS.

čtvrtek 5. dubna 2018

Škorpil: Thunder. Enter the three Witches (KALD DAMU)

Že málo je i na divadle většinou více je stará otřepaná pravda. A přesto je milé se o ní znovu a znovu utvrzovat. V DISKU vystačí s pěti magnetofony, několika plastovými vojáčky různých velikostí a pár lampičkami. A s Macbethem osekaným jen na to opravdu nejnutnější (možná až na hranici srozumitelnosti pro neobeznámené). A hned je s čím si hrát. Do tmy svítí monitorky magnetofonů jak žhnoucí oči čarodějnic. V Birnamském lese hrají otec a syn Macduffové na schovávanou. Slova věštby, patřičně trhaná a zkreslená se čas od času sama ozývají z pásek, jež se roztočí bez cizího zásahu a důležité vzkazy a povely jsou přehrávány z magnetických karet (nebo čeho? přiznávám že podobný přístroj na bázi magnetofonu jsem v životě neviděl). Na páskách jsou nahrány zvukové efekty, dialogy i monology, přičemž třeba ten klíčový v němž Lady Macbeth ponouká muže na dráhu zločinu se odvíjí z pásku ukrytého v jejích ústech. A k tomu odkazy na počítačové hry, závěrečná bitva coby stínohra vojáčků kácejících se na přebasované bedně… Spousta drobností a detailů. Milovníci Buchet a loutek, Handa Gote a jiných věrozvěstů „divného divadla“ by tuto produkci neměli minout.

středa 4. dubna 2018

Švejda: Maryša (Divadlo Petra Bezruče)

"Nechtěli jsme, ale museli jsme" 

Maryša Janky Ryšánek Schmiedtové je, mohli bychom říct, ženská inscenace. "Nechtěli jsme, ale museli jsme", říká v jednom okamžiku Lízalka a jde o slova, která definují její téma. Muži - zde tedy (především) Lízal a Vávra - jsou těmi, kdo určují životní osudy žen - zde tedy Maryši - a těm nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat (rozuměj nejčastěji: smířit). Ne že by si pak i samy ženy v tomhle svém údělu ještě nedělaly vlastní peklíčko (jako by těm druhým schválně dávaly "sežrat", co si samy vytrpěly), ale muži stojí na počátku všech problémů - a jejich lítost přichází příliš pozdě.

úterý 27. března 2018

Švejda: Pravda o 17/11 (11:55 - Divadlo NoD)

Když divadlo ustoupí občanské angažovanosti


Scénář Jana Tošovského, Petry Tejnorové a kolektivu 11:55 má dystopický charakter: slaví se páté výročí 17. listopadu 2018, vládne Andrej Babiš a hnutí ANO, na Hradě je nadále Miloš Zeman a země pokročila o notný kus k autoritativnímu a nacionalistickému režimu. Reinterpretuje se historie (zvláště události listopadové revoluce ´89), zastánci liberální demokracie jsou označováni pohrdlivým termínem havloidi, vítězí institut přímé demokracie. Atd. atd.

pátek 23. března 2018

Švejda: K několika slovům Jana Tošovského

Potisící a prvé


Dramaturg Národního divadla Jan Tošovský v reakci na glosu Jakuba Škorpila o Faustovi píše mimo jiné toto:
"Pro mě kritika může být tím, co si od ní už roky slibuju: obohacením mé práce, tvůrčím dialogem, kdy od zúčastněného a fundovaného pozorovatele dostávám smysluplnou a použitelnou zpětnou vazbu, která mi pomáhá kultivovat to, o co se pokouším. Vždy jsem věřil, že to je pravým smyslem kritiky."
Řekněme si to tedy po tisící a prvé: kritik nikdy netvoří pro tvůrce/divadelníka, ale pro čtenáře. Smyslem kritiky je sloužit čtenáři - podat mu co nejpřesvědčivější zprávu o tom, co viděl. A je jedno, děje-li se tak prostřednictvím tweetu, glosy, recenze nebo obsáhlé kritiky. Co si z takové zprávy odnese divadelník, je jen a jen jeho věc. Divadelníkovi má zpětnou vazbu poskytovat především dramaturg, nikoli kritik.

čtvrtek 22. března 2018

Mikulka: Mýcení (Divadlo Na zábradlí)

Thomas Bernhard na Příkopech 


Při sledování Mikuláškova Mýcení se ve mně setkávaly dva protichůdné pocity, sice s různou intenzitou, ale vlastně pořád: výborně zahrané a vizuálně působivé představení tak trochu postrádalo pevnou půdu pod nohama. Výroky tohoto typu se v případě inscenací DNZ objevovaly v posledních letech docela často, v tomto případě jsou ale důvody trochu jiné, souvisí spíš s ošemetností přenášení Bernharda mimo jeho prostředí, než s typem divadla, ke kterému Mikulášek a jeho tým tíhne.

úterý 20. března 2018

Mikulka: Maryša LIVE (Damúza Praha)

O kavárenské Maryše se šířily skoro samé dobré zvěsti, jen kolega Švejda poněkud zapochyboval, na základě výhrady, že to vlastně není Maryša, ale jen jakýsi digest. Což je svatá pravda, na žádné jemnosti v nuselském Ňákém kafi nedojde – inscenátoři vyberou pár klíčových situaci, ty víceméně vážně rozehrají a doplní žertovně ironizující, zhusta interaktivní kavárenskou oblohou. Stačí na to pouhá pětice herců plus reálně vyhlížející barman, který je, jak se postupně ukazuje, taky herec.

neděle 18. března 2018

Švejda: Krása střídá nádheru (Geisslers Hofcomoedianten - Vila Štvanice)

Inscenace v Čechách dosud neuvedené (a dříve ani nepřeložené) Molièrovy (a také Corneillovy, Quinaultovy a Lullyho) tragikomedie - baletu Psyché je dalším z titulů, kterým se Geisslers Hofcomoedianten snaží upozornit na (u nás) neznámá či málo známá díla barokní kultury. I před tímto jistě záslužným úsilím ale stojí, tak jako před nastudováním kteréhokoliv jiného díla, otázka: proč jej vlastně uvádět? Čím v současnosti rezonuje? Anebo také: v čem konkrétně je ten "všeplatný" mytologický příběh o Amorovi a Psyché právě dnes zajímavý.

pátek 16. března 2018

Škorpil: Faust (Národní divadlo)

Fričův Faust je beze vší pochybnosti velkolepý spektákl ozdobený řadou skvělých (Rašilov, Štorková, Pechlát) i velmi přijatelných hereckých výkonů. Frič vrší nápady ve velkém stylu a sluší se přiznat, že většina mu vychází. Neustále je tedy na co se dívat: ať už na „velká plátna“, nebo množství drobných (někdy i jen sotva postřehnutelných) detailů i vyložených poťouchlostí.

neděle 11. března 2018

Mikulka: Zářez (DAMU - DISK)

K příjemným překvapením loňského divadelního podzimu patřila groteska Žranice, kterou uvedli studenti činohry DAMU v DISKu. Teď jsem se konečně dostal k tomu, jít se podívat na Zářez, titul, který jí předcházel - a ani tentokrát to nebylo marné. I když je to inscenace menší (hraje se ve zkušebně v prvním patře) a celkově o poznání „studentštější“ než zmíněná Žranice.

pátek 2. března 2018

Švejda: Milan Šotek šéfem činohry Národního divadla v Brně

Stávající dramaturg pražského Národního divadla Milan Šotek se stane od roku 2019 šéfem činohry Národního divadla v Brně. "Rád bych v činohře brněnského Národního divadla pěstoval činohru. Činohru, která pro mě není myslitelná bez práce se slovem – se slovem chápaným nikoliv jako literatura, ale jako impuls k herecké tvorbě /,,,/ Chci hledat podoby současné, sebevědomé činohry, která nepošilhává po jiných formách divadla," řekl.
A tak zatímco se pražské Národní divadlo před nedávnem - odchodem režiséra Štěpána Pácla - jednoho takového režijně-dramaturgického sloupu (myslícího na "tradičnějšího" diváka) zbavilo, hodlá jej brněnské Národní divadlo, jak se zdá, učinit sloupem jediným, či přinejmenším klíčovým. Nevím, která z těch dvou variant je horší.

Mikulka: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v listopadu 2014 uvedl Jiří Adámek na Nové scéně inscenaci Po sametu (k pětadvacátému výročí konce komunismu v Česku), dost intenzivně se o ní na Nadivadle diskutovalo. Autoři glos se víceméně shodli, že zůstalo u poněkud laciného a zkreslujícího výsměchu politikům, inscenátoři tvrdili, že to tak nemysleli a že je to interpretace příliš jednostranná. (viz tady: Mikulka, Škorpil, Švejda, Brederová). No a po čtyřech letech si můžeme, zdá se, klidně dát druhé kolo.

Škorpil: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v roce 2014 připravoval Jiří Adámek pro Novou scénu inscenaci Po sametu, vycházel z rubriky Ivana Lampera, jež vychází na poslední stránce Respektu. Tentokrát, při přípravě Nové Atlandidy, jakoby s dramaturgem Janem Tošovským přelistovali o řadu stránek dopředu, do míst, kde v rámci bloku Fokus:Agenda Respekt uveřejňuje krátké zprávy, citáty a komentáře. V Atlantidě, která je prý složena jen z originálních citací, textů přibylo a (nepřímo) úměrně s tím ubylo akce. Je evidentní, že Adámek tíhne k minimalismu a tak osm herců doplněných o jejich dětské protějšky spíše jen aranžuje do obrazů a uskupení. Do popředí se tak logicky dostávají jednotlivé promluvy, jež zřejmě mají tvořit koláž reflektující naší dobu. Jenže co se tu vlastně říká?

úterý 20. února 2018

Etlíková: Něco z festivalu Cirkopolis 2018

Sami se svou technikou


Mezinárodní část letošního festivalu nového cirkusu Cirkopolis měla nebývale intimní atmosféru: čtyři z pěti uvedených inscenací[1] byla sóla, jen v pátém případě šlo o párovou akrobacii. Na rozdíl od tohoto ročníku jsem měla v těch minulých pokaždé alespoň z jednoho titulu dojem, že podléhá mně nesympatickému sklonu vytěžit co nejvíce působivosti z nepříliš originálního nakládání s artistickými disciplínami. Tentokrát se spíš bylo možné občas pozastavit nad tím, že se někdy tvůrci ocitali v tak hlubokém pohlcení prozkoumáváním možností zvolené techniky, že pro ně přestávala být důležitá divadelněji založená komunikace s publikem.

sobota 17. února 2018

Švejda: Ifigenie v Aulidě (Divadlo na Vinohradech)

Určujícím stylotvorným prvkem Čičvákovy inscenace je vznešenost, dekorum. Těžko říct, jde-li o záměr, zdali režisér procítěné, koturnové hraní úmyslně tematizuje - efekt je nicméně dvojí.

úterý 13. února 2018

Kde je na internetu možné volně číst divadelní recenze

Neodvratný ústup tištěných médií a příklon k virtuálním s sebou přináší i výhody pro divadelní fanoušky: mohou si dnes z pohodlí domova k nejrůznějším inscenacím přečíst vícero volně dostupných recenzí.
Berte následující seznam jako službu těm z vás, kteří se nechtějí pouze spokojit s našimi skvělými glosami a minirecenzemi, ale touží si udělat komplexnější přehled o tom, jak se o dotyčných inscenacích píše. Vybírám jen ty weby, které má - primárně v případě činoherního divadla - po mém soudu aspoň trochu smysl číst, kde jsou recenze publikovány pravidelně, a přidávám i hlavní jména autorů, kteří na ně aktuálně přispívají - protože na reputaci recenzentů pochopitelně dost záleží. (Těm z vás, kteří si chtějí udělat celistvý přehled, pak samozřejmě doporučuji odebrat se do pražského Divadelního ústavu a tam si na některém z místních počítačů číst recenze shromážděné v databázi bibliografie).
MARTIN J. ŠVEJDA
P.S.: Za případné tipy, pokud jsem na něco zapomněl, předem děkuji

pondělí 12. února 2018

Míšková: Prezident (Český rozhlas Vltava)

Rozhlasová hra k volbě prezidenta


Hru Thomase Bernharda Prezident uvedl v premiéře Český rozhlas Vltava v polovině prosince, přesně měsíc před prvním kolem prezidentských voleb u nás. A znovu, jako už mnohokrát, se potvrdilo, jak umění dokáže předvídat a zvěstovat sociální jevy.

úterý 6. února 2018

Mikulka: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

Jmen evropského formátu se v současné české činohře bohužel moc neobjevuje, a tak je hostování Jana Klaty událostí vlastně už jen samo osobě. Nezůstává však pouze u slavného jména, polský režisér předvedl Pod Palmovkou přesně to, čeho se doma stále nedostává, vzdor všem německým a poslední dobou i polským inspiracím: schopnost interpretovat klasiku prostřednictvím výrazných, nepopisných obrazů. A také doplnit vypjatou výtvarnou i hudební stylizaci adekvátním herectvím.

neděle 28. ledna 2018

Švejda: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

Režii Jana Klaty rozhodně nelze upřít jednu věc: tah na bránu, jenž se uskutečňuje s doslova rockovou přímočarostí. To, s jakou energií režisér exponuje jednotlivé obrazy, z jakých ingrediencí je skládá, aby se divákovi zadřely pod kůži. Jeho Něco za něco pulsuje současností v síle, řekl bych, přesně takové, kvůli které byl jako skutečné režijní jméno (v českém činoherním divadle vlastně, po Robertu Wilsonovi, teprve jako druhé) vedením divadla osloven.

pátek 26. ledna 2018

Švejda: OK plus F (Divadlo Kámen)

Nová inscenace Petra Macháčka je spletena ze tří motivů. Prvý se zabývá dichotomií (divadelní) fikce a reality a utváří její úvahový rámec. Druhý se týká "tygřího fluida" (o jehož implementaci do provozu jakési firmy postavy vedou řeči), symbolu - když to tak nazveme - optimálního chodu věcí. A třetí je převzat z románu Mary Shelleyové Frankenstein a věnuje se stvoření umělého, zde však spíš dokonalého, člověka. Spletení je důmyslné (možná až překomplikovaně důmyslné), i tak je ale struktura  inscenace spíše fragmentární, její tvar se rozpadá  do jednotlivých výstupů (někdy by se dalo dokonce říct "čísel"). Na vině je nejspíš zmiňovaný úvahový rámec, který prostřednictvím zcizujících komentářů herců pravidelně zastavuje děj.

čtvrtek 25. ledna 2018

Švejda: Černý med (Činoherní klub)

Postava Vyšetřovatelky, usilující usvědčit ze zločinu spisovatele Eugena Loebla, je dobrou příležitostí pro proteovské herectví Ivany Uhlířové. Ta, v blond v paruce, přichází na scénu v huňatém zeleném kabátu, pod kterým však má černé upjaté šaty. Působí sexy, jako přítulná kočička se sladkým, mazlivým hláskem, v řeči trochu zadrhává, vypadá tedy i nejistě... s muži (a asi nejen s nimi) to evidentně umí. Jde o úlisnou masku (vyšetřujícího) dravce, který dokáže pořádně zatnout drápky.

pondělí 22. ledna 2018

Mikulka: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Handa Gote na svých webových stránkách tvrdí, že výraz Rain dance znamená v počítačové hantýce „Jakýkoliv sled mysteriozních akcí provedený směrem k počítači, za účelem dosažení jistého cíle. Obvykle omezeno na rituály obsahující zaklínání a podobné psychické aktivity.“ Netroufám si posoudit, do jaké míry je to spolehlivá informace, ale jako charakteristika stejnojmenné inscenace sedí skvěle. S tím rozdílem, že zde ony mysteriózní akce probíhají směrem k moderní konzumní civilizaci.

sobota 20. ledna 2018

Etlíková: Pověření (HaDivadlo, Lachende Bestien)

Dvakrát s náročným Heinerem Müllerem


Alespoň na první pohled to působí jako šťastná shoda okolností či dobrý nápad, uvést v období přímých prezidentských voleb Pověření, které odhaluje pochybné stránky demokratických ideálů a jejich „vývozu“. Müllerovo drama je ale velmi svérázné, protože mimořádně naléhavě oslovuje intelekt, zatímco pocitovou rovinu textu si je třeba při čtení spíš svépomocně domýšlet. Jedinou emocí, jíž se nelze vyhnout, je hrůza z masového prolévání krve, která se skrývá za každým řádkem této hry o nezdařeném pokusu zavést do karibských států ideály Velké francouzské revoluce. Je tak výrazná, že musí být velmi náročné zodpovědět otázku, kde se při výkladu této hry inspirovat při hledání divadelních jemností. Mám za to, že úspěch inscenace závisí na tom, jestli se pocitovou rovinu podaří nalézt, nebo se jí elegantně vyhnout. Jinak totiž hrozí, že vznikne velmi schematické divadlo.

pátek 19. ledna 2018

Švejda: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Necelý měsíc po konci výstavy Krištofa Kintery Nervous Trees v Galerii Rudolfinum uvádějí Handa Gote research & development obnovenou premiéru (či druhou verzi) inscenace Rain Dance z roku 2009 - a jako bychom se ocitali na stejném místě. Kde však v Kinterově případě svět po katastrofě zůstal již bez lidí, pozorujeme u Handa Gote tentýž svět "pět minut" před tím - s jeho posledními obyvateli: trojicí flegmatických chlápků v tričkách heavymetalových kapel, kteří se jej - naposledy - snaží oživit.

středa 17. ledna 2018

Mikulka: Na protest! (Husa na provázku)

Takže další díl nekonečného seriálu „jak ošidné je mít očekávání“. Poslední inscenace Vladimíra Morávka vznikala za hodně nestandardní situace a tak jsem se obával (i s ohledem na dosud slyšené a čtené), že si nedobrovolně odcházející umělecký šéf bude touto cestou vyřizovat účty, připomínat zásluhy a excesivně citovat sám sebe. Že dojde na nevkusné vzývání Václava Havla, hektolitry (sebe)dojímavých řečí o lásce k divadlu a k Divadlu na Provázku obzvláště, a že to celé bude trvat přinejmenším šest hodin. Nakonec „to“ trvalo necelé dvě hodiny, a přestože všechny výše zmíněné ingredience přítomny byly, objevovaly se v míře vcelku přijatelné a snesitelné.

Švejda: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4 (Divadlo v Dlouhé)

Miroslav Hanuš je silný v detailu. V evokaci. Svou inscenaci pojímá jako retro thacherovských (ale nejen pochopitelně jejích) osmdesátých let. Nejvíc se mu daří v hudebních číslech - vybírá především z popu a pop rocku sedmdesátých let (Bee Gees, Donna Summer, Sweet, Uriah Heep apod.); hudební provedení je (jako vždy v Dlouhé) perfektní a projev takového Pavla Tesaře v The Battle of New Orleans (zde Americká kamna) nebo Evy Hacurové v Romeo (zde Utři to) naprosto k sežrání.

pondělí 15. ledna 2018

Mikulka: Vojtěch Varyš (1985-2018)

Vojtěch Varyš byl jedním ze zakladatelů Nadivadla, patřil k těm, kteří se podíleli na vymýšlení koncepce a zpočátku se řadil i k nejpilnějším autorům. Po pár letech ho bohužel psaní pro Nadivadlo přestalo bavit a tak toho nechal. Stejně tak odpadla větší část původních „otců zakladatelů“, jemu je však nutno přičíst ke cti, že byl mezi nimi jediný, kdo to oznámil a rozloučil se i se čtenáři - místo toho, aby se prostě jen tak po anglicku vytratil. Když se teď na ten jeho poslední nadivadelní článek dívám, je pod ním příspěvek kohosi skrytého pod pseudonymem Mladý Werther: „Ta poslední věta znamená, že Vojtěch Varyš plánuje sebevraždu?“ Zní to jako varyšovský vtip.

sobota 13. ledna 2018

Mikulka: Pověření (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Žižek na Žižkově 


Hlavní rámec Hábovy inscenace sice tvoří čtyřicet let stará hra Heinera Müllera, zásadní spin jí však dodávají obsáhlé citace z díla módního marxistického filosofa Slavoje Žižeka, napsaného zhruba před deseti lety. Cestu tří francouzských emisarů do Karibiku s pověřením vyvolat na Jamajce revoluci obdobnou té Velké francouzské evokuje původní text dosti nejednoznačně, spíš s pochybami nad smyslem revoluce jako takové. Zde se ovšem díky Žižekovi do popředí prosazuje téma „opravdové revoluce“, kterou by měli provést ti úplně nejubožejší, tedy černí karibští otroci.

středa 10. ledna 2018

Švejda: Havelka jako režisér politického divadla

Rok 2017 byl pro Jiřího Havelku - pomineme-li jeho loutkovou inscenaci Blátem po hlavě v DRAKu - ve znamení společensko - kritického, ba přímo politického divadla: Elity ve Slovenském národném divadle, Společenstvo vlastníků s Vosto5 a Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle. Doba přitvrdila a je třeba se k ní postavit čelem, jako by stálo v pozadí režisérových úvah. Velmocenská, agresivní politika Vladimira Putina, rozpínavost a bezskrupulóznost Andreje Babiše (a dalších bývalých komunistických kádrů) jsou jejich tématy. Volí k tomu přitom prostředky dokumentárního divadla - formát domovní schůze (kterou každý z nás důvěrně zná) ve Společenstvu vlastníků, strohého reprodukování záznamů ze spisů StB v Elitách či neméně střídmé rekonstrukce otrávení Alexandra Litviněnka ve Vraždě krále Gonzaga -, u kterých však nezůstává, ale naopak s nimi sofistikovaně pracuje.

sobota 6. ledna 2018

Mikulka: Společenstvo vlastníků (Vosto5)

Otřískaný bonmot praví, že nejlepším argumentem proti demokracii je libovolná domovní schůze. Vostopětka teď na tohle téma udělala celou inscenaci.

(následují četné spoilery)

pátek 5. ledna 2018

Švejda: Čaj a apokalypsa (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

Jak vytáhnout z Čaje a apokalypsy Caryl Churchillové to, co běží "pod" textem? Pod útržky hovorů čtyř dam pokročilého věku při odpoledním čajovém dýchanku, které jsou prokládány - jen asociativně souvisejícími - apokalyptickými promluvami jedné z nich? Viděl jsem většinu inscenací her Churchillové v českém divadle - her, které byly podobně koncipované jako Čaj a apokalypsa - a vždy šlo jen o větší (Prvotřídní ženy a Láska a informace v Národním divadle) či menší (Řada v Divadle na Vinohradech, Je to tu ve Švandově divadle) prohry. Inscenátoři (pokud již) uvízli u pouhého aranžmá textů; a témata, která nenápadně (často třeba jen pocitově) z textů vystupují, v nich zůstávala zazděna.