Mikulka: Vojtěch Varyš (1985-2018)

Vojtěch Varyš byl jedním ze zakladatelů Nadivadla, patřil k těm, kteří se podíleli na vymýšlení koncepce a zpočátku se řadil i k nejpilnějším autorům. Po pár letech ho bohužel psaní pro Nadivadlo přestalo bavit a tak toho nechal. Stejně tak odpadla větší část původních „otců zakladatelů“, jemu je však nutno přičíst ke cti, že byl mezi nimi jediný, kdo to oznámil a rozloučil se i se čtenáři - místo toho, aby se prostě jen tak po anglicku vytratil. Když se teď na ten jeho poslední nadivadelní článek dívám, je pod ním příspěvek kohosi skrytého pod pseudonymem Mladý Werther: „Ta poslední věta znamená, že Vojtěch Varyš plánuje sebevraždu?“ Zní to jako varyšovský vtip.

Varyš: Safírová hlava (Handa gote)

Nejdřív vystoupí Smolík a přečte úryvek ze svého apelativního příspěvku v časopisu Loutkář. Pak začnou Procházka a Kopřiva vzpomínat na loutkové představení Safírová hlava, jež se kdysi odehrálo. Ačkoli má dětské loutkové divadélku i rampu, po níž nakonec mohou zvonící pejsci se zuřivýma očima padat rovnou do kýble, ani lahev exotického likéru nám neobjasní, o co tu vlastně jde. A nejméň ze všeho nám pomůže promítnutý "dokumentární" film, a to navzdory tomu, že ten je ještě docela přehledný.

Varyš: Báby (Divadlo Na zábradlí)

Ono inscenovat Daniila Charmse je něco jako uvádět na jevišti Monty Pythony. Každý to zná, pointu dopoví dřív, než zazní na scéně a celé to - jako záměr - vzbuzuje značné pochybnosti. Na druhou stranu, pořád je to Charms a tak je to vtipné, a v režii Anny Petrželkové a výtvarném pojetí Evy Jiříkovské to navíc dobře vypadá.

Varyš: Barování speciál

Shodou zvláštních okolností mi bylo navštívit veselý kabaretně-charitativní pořad Barování speciál, který se konal 29. prosince na Nové scéně. Besídka Sandry Novákové, Filipa Rajmonta a jejich přátel se koná už řadu let, obvykle v Malostranské besedě. Přiznám se, že na rozdíl od ostatních mám Novou scénu rád, a to nejen co do špičkové architektury Karla Pragera, ale i atmosféru toho sálu co takovou, a vlastně se tam cítím dobře, i když se dívám na nějaké opravdu příšerné představení, což se mi tam stalo nejednou.

Varyš: Slovenka na kvadrát (Siposová / Repar)

Slovenka se slovinsky řekne... Slovenka. Takže když se Slovenka přestěhuje do Slovinska, je z ní "Slovenka na kvadrát". O performerce Lucii Siposové to platí samo o sobě, je ztělesněním všech stereotypů, které si s pojmem Slovenka obvykle spojujeme - krásná, atraktivní, vyzývavá, výrazná, afektovaná.

Varyš: Když Dočekal neodchází aneb proč je jedno, kdo bude šéfem činohry

Šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal opouští k červnu 2015 po třinácti sezonách svou funkci. To všichni víme a bavíme se debatami o tom, kdo ho nahradí. Kdo by měl, kdo může, koho bychom si přáli a kdo to nakonec bude. Zapomíná se na jednu drobnost: v červnu 2015 Michal Dočekal neopustí Národní divadlo, naopak v něm zůstane coby "ředitel činohry", případně "ředitel Stavovského divadla a Nové scény".
Zavádí se tedy model dvouhlavého vedení, který již funguje v Opeře ND & SOP, součinnost uměleckého a správního šéfa. To je celkem rozumný přístup, písek do soukolí začne ovšem házet skutečnost, že správním šéfem se stane ten bývalý umělecký. Těžko věřit tomu, že se najednou vzdá ambicí, uměleckého vidění světa, režijních tužeb a začne jen poskytovat servis novému intendantovi.

Varyš: Autoatlas Ukrajiny (Meetfactory)

Autoatlas Ukrajiny, divadelní přehlídka současné ukrajinské prózy v produkci Meetfactory, je vlastně spíš Autoatlasem Smíchova, site-specific procházkou po industriálních zadních traktech města s divadelními vsuvkami. Jde ovšem o příjemný zážitek, i když Oksany Zabužko se zde vlastně nedočkáte (pokud nemáme na mysli její fyzickou přitomnost na premiéře).

S letními divadly je potíž, jde zhusta o komerční produkce, v nichž víc než o ne že umění (probůh), ale ani o šoubyzovou zábavu vlastně nejde: hlavní je vlahý večer, příjemná atmosféra, dobré víno a třeba i sex. Přitom zrovna léto je pro diváky ideální doba, kdy jít do divadla: děti jsou na táboře nebo u babičky, u mladších ročníků zas už není škola, atmoška je uvolněnější, večery delší, lidi zkrátka chtějí někam zajít.Ne nadarmo je v USA hlavní filmová sezóna, kdy se nasazují všechny blockbustery, v létě. Ani já upřímně nechápu, proč divadelní sezóna netrvá spíš od února do října než takhle blbě.

Varyš: Mlčení (Handa Gote & Divadlo na cucky)

Hoši z Handa Gote si vyrazili na Hanou a secvičili s olomouckým studentským ansámblem Divadla na cucky takovou taškařici. Něco jako když přijel Robert Wilson do Národního divadla (nutno dodat, že Handa Gote v ND by mělo větší smysl. Možná ani Wilson na cucky by nebyl k zahození...) Bane. Na cuckách je symaptická umanutá touha zkoušet nové a jiné věci a ne jen hrát pořád dokola činohru. Taky kdo by se na to furt  díval, že jo. Mlčení zahajovalo letošní Divadelní Floru a šlo o nadmíru zajímavou podívanou.

Varyš: Přízraky (Městské divadlo Kladno)

O komické shodě, že ve stejný den (22.3.) proběhly premiéry dvou odlišných inscenací Přízraků (v Kladně a Ostravě), a to poté, co se u nás 25 let hra neuváděla, se netřeba více rozšiřovat. Pro mě byly od začátku Fričovy Přízraky jedním z nejzajímavějších projektů sezony a byl jsem na ně notně zvědav. Po zhlédnutí mohu říct, že je to daleko silnější, než jsem čekal.

Varyš: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Městská divadla pražská)

A k tzv. hereckým příležitostem ještě jednou. I když Albeeho hra Kdo se bojí Virginie Woolfové (případně Kafky, vlka, kardinála Vlka, papeže etc.) je tak pekelně vtipná, že má smysl ji uvádět i jen tak a je vlastně s podivem, že se tak neděje častěji. Asi půjde hlavně o peníze a přísné podmínky udělení autorských práv. V MDP mají "vztahovek" na reperotáru požehnaně, tak pro jednou sáhli i po jedné dobře napsané.

Varyš: Amadeus (Husa na provázku)

Vladimír Morávek režíroval v Huse na provázku Amadea, Salieriho hraje Miroslav Donutil, Amadea Martin Donutil a Konstanci Simona Zmrzlá. Co dál? Kdo by čekal kolotavý koktejl divokého patosu a ohlušujících melodií, mýlil by se tentokrát. Je to takové umírněné prostě.

Varyš: Tartuffe Impromtu! (Národní divadlo)

Národní divadlo uvádí Tartuffa: zívačka. Národní divadlo uvádí Tartuffa v režii Jana Nebeského: výtečná zpráva. Ještě lepší by ale byla, kdyby měl Nebeský v Národě na svědomí poněkud jiný titul; to se samozřejmě v pokročilé fázi zkoušení, v níž pozdně povolaný Nebeský do příprav naskočil, už měnit nedalo.

Varyš: Clivia (Komische Oper Berlin)

Geschwister Pfister konečně v Komické opeře! Aby se kabaretní trio stalo hlavní atrakcí operetní show v prestižním operním domě, který - jak se s roztomilým heslem "So ein Glück" chlubí - se  loni stal nejlepší operou roku, se tak často nevidí ani v Berlíně. Clivia je rozkošně dekadentní zábava.

Varyš: Alternativní dramaturgický plán činohry Národního divadla v sezoně 2014/2015

Protože jsem byl nedávno ohlášenými plány činohry ND na příští sezonu nevýslovně zklamán (pokolikáté už!), trošku jsem se zasnil, jak by to taky třeba mohlo vypadat.

Varyš: Radši fotbal než činohru aneb jak se dá řídit v Ústí divadlo

Ředitel Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, dirigent Miloš Formáček, poskytl ústecké redakci idnesu pozoruhodný rozhovor, v němž se odkopal až neuvěřitelným způsobem. Aspoň víme, že nesnáší činohru a rád hraje na svatbách.

Varyš: Končí Činoherní studio?

Činoherní studio Ústí nad Labem dnes uvedlo na svém Facebooku:

• Vážení diváci a přátelé Činoherního studia. Dnes vás srdečně zveme na pohřeb Činoherního studia. Od 1. února nemáme žádné prostředky na provoz a díky tomu rušíme veškerá naše představení a zastavujeme provoz. Večer od 18.00 budeme všichni v divadle a zodpovíme veškeré dotazy, které případně budete mít. Romeo a Julie bude! Přijďte se s námi rozloučit.

Vychází přitom z aktuální situace, kdy magistrát Ústí nad Labem rozhodl rozdělit (a navíc pozdě) částku v grantovém řízení na dvě, 8 milionů pro "studiové formy činoherního divadla" a 4 miliony pro "činohru na velké scéně", tedy patrně pro Severočeské divadlo opery a baletu. Patřím sice k pravidelným příznivcům zániku různých divadel, v případě ústeckého Činoheráku by to ale byla velká škoda, neb jde o jedno z mála vyhraněných a dramaturgicky myslících divadel v ČR, navíc v kulturně podminovaném kraji severních Čech. podrobněji zde a zde, vyjádření města zde. 

Varyš: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Zásah. Dvě hodiny skvělé zábavy a mnoho esenciálních okamžiků, dotýkajících se podstaty věci. Jako vždy u Nebeského jde silně, trefně a stručně o vztah muže a ženy (v referencích Walsera-Rašilova, ale především v dialozích Trmíkové a Černého ("samozřejmě, i já jsem váhala. ale já můžu váhat, musím váhat, protože jsem žena!")), a v Pomocníkovi pak především o (sebe)pojetí umělce.

Varyš: Já na bráchu, brácha na mě (Divadlo na Vinohradech)

Divadlo na Vinohradech zahájilo pod vedením Tomáše Töpfera zajímavou strategii, kterou bych nazval zavazovací dramaturgií. Spočívá ve volbě hostujících režisérů.

V příslušné době zde režíroval ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek (Les), tehdejší ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik (To byla moje písnička!), kmenový režisér Činoherního klubu Martin Čičvák (Andorra) a nastupující umělecký šéf Dejvického divadla Michal Vajdička (Jindřich IV.) (Natálii Deákovou (Dva), šéfku činohry DJKT v Plzni, bych v tomto kontextu jen připomněl; s vinohradskou scénou opakovaně spolupracovala už v minulosti.)

Je jasné, že pozvaný režisér může být  zároveň někde umělecký šéfem či ředitelem, a není to samo o sobě důvod ho vyloučit ze spolupráce, i když je jeho divadlo ve stejném městě. Tahle systematická strategie, zvlášť když přinejmenším někteří zmínění skutečně nepatří k velkým režisérským esům, však zavání něčím trochu jiným než uměleckou spoluprací: snahou vytvořit vzájemně provázané souručenství divadelních šéfů. Uvidíme, jaké budou další kroky tohoto Volného sdružení režisérů.

Varyš: DNArt (Studio Hrdinů / Omnimusa)

V cyklu autorských životopisných kabaretů (či muzikálních biopisů) Miloše Orsona Štědroně došla řada na Gregora Mendela, českého rodáka a zakladatele genetiky. Po Janu Nebeském a Janu Fričovi vyzkoušel Štědroň dalšího režiséra - volba padla poněkud překvapivě na Veroniku Riedlbauchovou a na výsledku je to znát.

Varyš: Ne Já (Studio Hrdinů)

V zásadě stačí mít Samuela Becketta, jehož texty patří k tomu nejlepšímu, co bylo napsáno, a k tomu Lucii Trmíkovou, fenomenální herečku, a máte vyhráno. A taky že ano. Učinila tak Katharina Schmitt. Minimalistický žertík nebo performance ve dvoraně Veletržního paláce (Studio Hrdinů tak po dalších a dalších variacích, jak využít "vlastní" prostor, objevuje i jiná místa přímo v paláci - ale vlastně by se to klidně dalo hrát přímo ve Studiu) baví a fascinuje. V souladu s Beckettovým konceptem je monolog sdělovaný pouze ústy; na videu je ovšem Lucie Trmíková a i když vidíme jen její rty, zuby a jazyk, je to pořád dokonale ona. Živá herečka vlastně jen zvedá pěst proti vzduchu. A navzdory nebetyčným konstrukcím Veletržního paláce nelze odtrhnout oči od úst Trmíkové. Takže je to divadlo, kdyby chtěl někdo pochybovat...