Mikulka: Noční motýl (Městské divadlo Kladno)

Otázek, které mně napadaly při sledování nové kladenské inscenace Daniela Špinara, bylo víc než odpovědí. Rozumím volbě titulu: divadelní verze slavného pamětnického filmu je jasným lákadlem pro tu část diváků, kterým se nechce na „něco moderního“ (abych použil oblíbenou terminologii své babičky). A „moderní“ Špinarovo zpracování se zas může líbit umírněně odvázané části zdejšího publika. Rozumím i tomu, že Špinar nechce srdceryvný příběh několika osudově nešťastných lásek vysloveně parodovat, spíš jej s porozuměním a vlídnou ironií cituje.

Živý klavírní doprovod - ano jistě, atmosféře to pomůže. Pojetí inscenace jako zprávy o filmu (opakují se popisy toho, jak vypadá ten či onen záběr nebo kdy bude stmívačka) - jistě, proč ne, je to zábavné a posílí to nadhled. Proč ale hlavní postava s nepadnoucí křiklavě blond parukou vyhlíží jako naivní neohrabaná školačka trpící nadváhou? Bez sebemenší stopy sexappealu? Jde to proti logice příběhu (nepochybně záměrně), jenže z jakého důvodu, to neumím odhadnout. Snad jen proto, že Lucie Polišenská je ve všech zmíněných ohledech přímým protikladem původní Hany Vítové? Vždyť i tu slavnou slzotvornou písničku zazpívá spíš jen tak obyčejně. Klíčovou otázkou ale je, k čemu to vlastně všechno směřuje. U filmu to je jasné: nešťastná láska nevinné dívenky, pád do polosvěta, osudově krásné ženy, apartní smutek, melodramatická tragédie. V divadle to všechno zůstane, ale v odmocněné a zlehčené podobě (typické je to, že v první půlce svítí na scéně velká písmena DRAMA, ve druhé z nich zůstane jen MRD), jenže se přitom začne ukazovat, že se toho pod ironizovanou elegancí a melodramatickými klišé zas tak moc neskrývá.

Noční motýl je velmi špinarovská inscenace, ve svých silných i slabých stránkách. Hladce plynoucí a na pohled příjemná, solidní po herecké stránce, výtvarně elegantní a s propracovaným svícením (na tohle evidentně v Kladně dbají). Jenže se nelze ubránit podezření, že celý ten dobře sestavený stroj běží tak trochu naprázdno. Zatímco v předcházejícím Miláčkovi a Marii Antoinettě byl základní smysl počínání zřejmý, tady si zdaleka nejsem tak jistý.

Více informací o inscenaci zde