Fronta je představení, které vás umí donutit, abyste se cítili provinile, že se vám bezvýhradně nelíbilo. Vždyť vypočítávat přednosti je až směšné snadné: válka je velké téma, pohled zevnitř má svou autentickou syrovost, nápad obsadit herce z obou stran tehdejšího konfliktu (a nechat je mluvit mateřštinou) je nepochybně silný. A taky je to celé udělané divadelně čistě, bez upachtěného realismu a s vnitřním rytmem, určeným krvavými popisy prokládanými intimněji laděnými dopisy a stylizovanými dialogy; vše na pozadí dobových prvoválečných fotografií a v doprovodu nepříjemných skřípavých hluků či ran do plechových desek v pozadí.
Jenže proti tomu stojí třeba to, že představení nemá prakticky žádnou gradaci; princip, podle kterého se tahle krvavá mozaika skládá, je zřejmý po patnácti minutách a pak už se to všechno jen valí dál a dál (chápu, byl to asi záměr, ale i tak). A ještě ke všemu - což říkám s rizikem obvinění z cynismu - Luk Perceval vlastně jen opakuje to, co bylo na dané téma vyřčeno nesčíslněkrát. Všechny ty mnohokrát opakované hrůzné průhledy pouze znovu přeskládá a publikum jimi doslova zavalí. Jenomže po marxisticku řečeno, nová kvalita z téhle kvantity nevznikne. Takže s lítostí, a s pocitem jisté provinilosti: Fronta pro mne byla úctyhodným zklamáním.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme