Mikulka: Zwischenfälle (Burgtheater Wien)

Byla to zhola absurdní a ve své monotónnosti skvělá scéna: postarší dáma, snad dokonce babka, do telefonu vytrvale odpovídala na všechny dotazy jednotvárným, podivně hluboce intonovaným „Hello“, „No“ nebo „I don’t know“. Smysl replik se neustále drobně posunoval, herečka i telefonující hráli naprosto přesně, důsledně po neexistujícím smyslu, a bez jakýchkoli ozdůbek. Publikum v Akademietheateru řvalo smíchy. Když se zhruba po půlhodině v podstatě tentýž telefonát zopakoval, už to jaksi nebylo ono. A když režisérka použila po přestávce skoro stejný princip ještě jednou, začala to být už docela otrava.

Vlastně to bylo docela příznačné: kdyby se někomu podařilo přemluvit inscenátory, aby z více než tříhodinového pásma krátkých gagů, absurdně poetických výjevů a mikroscének (dle Camiho, Charmse a Courtelina) vybrali asi tak hodinový best-of, mohly by být tyhle Nehody radostné, energií nabité představení. Takhle se to bohužel vyvíjelo směrem k podívané poněkud ubíjející. Navzdory výborným hercům, spoustě dobrých režijních nápadů i překvapivých bleskových proměn scény (technici se zcela po právu přišli klanět spolu s účinkujícími).

Mimochodem, ta dvojitá díra ve zdi, kterou je vidět na obrázku, vznikla odpalem golfového míčku směrem do publika v první scéně. Hned po dotyčném odpalu se ovšem scéna bleskově změnila a chvíli se hrálo o něčem úplně jiném. Díra se nečekaně objevila až o pár scének dál ve výstupu, který sestával z jediné omluvné repliky: „Tak to jsem fakt nechtěl“.

Více informací o inscenaci zde