Mikulka: Golem (Divadlo v Dlouhé)

Golem, Faust, Löw, Rudolf a tak

Hradecké režijně dramaturgické duo Jakub Vašíček - Tomáš Jarkovský se představilo v Divadle v Dlouhé inscenací určenou především mladším divákům. A jak je v případě těchto tvůrců (dobrým) zvykem, i tentokrát se snaží barvité a zábavné scénické třeštění doplnit druhým plánem - v tomto případě rázu spíše faustovského.

Mikulka: Příliš krátká telomera (Divadlo pod Palmovkou)

„Stáří je nemoc, která se dá léčit“

První inscenace „zábradláckého“ Jana Mikuláška Pod Palmovkou do značné míry navazuje na zdejší úspěšnou Ženu filmového kritika (psali jsme o ní tady). Hraje se v komorním podkrovním sále, stejné je obsazení (Barbora Kubátová a Jakub Albrecht), ironická atmosféra i občasné pomrkávání na diváky, kteří umí správně dešifrovat celou řadu popkulturních odkazů. Téma snahy o dosažení dlouhověkosti a hrozeb či bizarností s tím spojených je sice o poznání vážnější, tím si ale tvůrčí tým (spoluautorkou scénáře je vedle Mikuláška dramaturgyně Lenka Veverková) nenechává nijak zásadně svázat ruce.

Dubský: Vlastenci (Národní divadlo Brno)

Je potěšující vidět, že se hra populárního britského autora Petera Morgana objevuje na českých jevištích jen necelé tři roky po premiéře v Londýně. Zvlášť když jde o kus, který se věnuje palčivě aktuálnímu tématu – kde se vzal Vladimir Putin a jak došlo k tomu, že se z něj stal diktátor ohrožující celou Evropu.

Mikulka: Černý partyzán (Minor)

Patálie s oživlými pomníky

Loňská inscenace Husy na Provázku Sága rodu Marxů začíná scénou, ve které ožije pomník nejslavnějšího člena rodu. Dost podobný výjev tvoří úvod inscenace , kterou nastudoval nový šéf Divadla Minor Jan Jirků. Shoda je to samosebou spíš anekdotická, podstatnější je, že se obě inscenace pokoušejí se záměrnou mozaikovitostí a „nepomníkovitostí“ nahlédnout osudy výrazné osobnosti. A zároveň zachytit širší dobový kontext a přitom kombinovat divadlo, řekněme, „vzpomínkově-vyprávěcí“ i groteskně nadsazené. V obou případech se ukázalo, že může být docela problém všechny tyhle dobře vyhlížející cíle spojit do soudržného a divadelně přesvědčivého celku (tak jako se to před pár lety Jirků povedlo v Bratrech naděje).

Voska: Noc tribádek (HaDivadlo)

Noc Ivany Uhlířové

Chtěl jsem svou glosu začít drobným postěžováním si, že jinak povedená Burajova inscenace se zhruba od poloviny – ve shodě s Enquistovým textem – trochu tematicky cyklí. Webová anotace mne ale tentokrát předběhla, když sama inscenaci označuje souslovím "zacyklený patriarchát". No dobře, bylo možné vědět, do čeho člověk jde.

Dubský: Krkavci (Dejvické divadlo)

Pro svůj režijní comeback si Jan Frič vybral téměř zapomenutou francouzskou hru z konce 19. století, která se v Česku ještě nehrála. A dokázal ji společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou zbavit nánosů dobově podmíněného balastu a vykřesat z ní zcela současnou výpověď o světě, který ovládají peníze a spleť zákonů a nařízení, v nichž není snadná orientace.

Škorpil: Krkavci (Dejvické divadlo)

 Fričovi Krkavci v Dejvickém divadle jsou ozvěnou jeho oceňované Vassy Železnovové uvedené před čtyřmi lety v Národním divadle. Nejen použitím mikroportů přispívajících k chladné a odtažité náladě inscenace a nejen takovými detaily jako je chrlení černé „krve“ jednou z postav v závěru. Opakuje se – opět dokonale - i pocit bezútěšnosti a marnosti, světa, v němž je každý sen odsouzen k zániku a v němž je rodina zázemím i osudem.

Mikulka: Krkavci (Dejvické divadlo)

Nevěřte nikomu!

Skoro se tomu nechtělo věřit, ale stalo se: Janu Fričovi (a Martě Ljubkové) se v Dejvicích podařilo vstoupit do velmi podobné řeky jako před lety v Národním s Vassou Železnovovou. Sto padesát let stará, úmorně upovídaná a průhledně tezovitá hra Henry Becqua v jejich inscenaci ožila a proměnila se v silný nadčasový příběh o bezmoci obyčejných lidí, kteří se ocitli tváří v tvář nelítostnému světu financí, spekulací a nesrozumitelných zákonů.

Voska: My děti z druhé ruky (Eliadova knihovna)

Děcák na vlastní kůži

U tématu dětských domovů a sociální vyloučenosti těžko očekávat úplnou selanku, inscenace Róberta Štefančíka My děti z druhé ruky, která se uvádí v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, přesto umí překvapit otevřenou drsností.

Voska: Díla. Autoportrét. Sebevražda (MeetFactory)

Z Francie na Šumavu a zpět

Titulní trojici knih francouzského spisovatele Édouarda Levého adaptovala pro smíchovskou MeetFactory režisérka Viktorie Vášová. Subjektivně největší část její inscenace tvoří opravdu zábavné fragmenty z Děl, v jejichž rámci čtveřice účinkujících nabízí jakýsi stand-upový orloj spisovatelem navržených a nerealizovaných uměleckých děl - která herci s nadsázkou popisují či přímo představují.