Mikulka: Kámen nůžky papír (Wariot Ideal)

Jeleni, kam se podíváš

Kdybych byl dítě, byl bych z téhle inscenace úplný jelen. Ačkoli, upřímně řečeno, z premiéry tria Švejda-Kalivoda-Dörner jsem byl poněkud jelen i jako dospělý. Což ovšem není úplně marný stav, nutno jedním dechem dodat. A druhým lze připojit, že součástí malinko zlomyslného potěšení byla možnost sledovat, jak vytřeštěně zírají na neuchopitelné dění děti v publiku i jejich rodiče, kteří se nechali nalákat časnější hodinou začátku, než bývá v Alfredovi obvyklé.

Voska: Extra Life (Pražské křižovatky)

Trauma a já

Představení Medea’s Children uvedené v rámci Pražských křižovatek jsem sice bohužel nestihl, ale podle toho, co jsem slyšel, se mi zdá, že exodus části publika patří téměř k dobrému tónu tohoto mezinárodního festivalu. I během představení Extra Life se totiž z Nové scény odcházelo, a vlastně se tomu nedivím, z větší části pohybová inscenace klade na obecenstvo nemalé nároky.

Voska: Červotoč (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Snad znáš ten dům

Pražské hostování ústeckého Činoherního studia s inscenací Červotoč se pro mne shodou okolností stalo druhou příležitostí v krátké době, kdy jsem se mohl seznámit s režijním rukopisem Elišky Říhové. Stejně jako v případě titulu Kytice, My Homeland, uváděného ve vršovickém kulturním centru Vzlet, se i ústecká novinka vlastně docela drží výchozího textu (což je konstatování, ne kritika). A ačkoli obě inscenace se vyznačují podobnými nespornými přednostmi, erbenovský počin mne přece jen zaujal o malinko víc.

Škorpil: Paní Bovaryová (Národní divadlo)

 Denisa Barešová podává v titulní roli Paní Bovaryové mimořádný výkon. Po dvě hodiny skoro neopustí jeviště, inscenaci táhne, uvěřitelně zvládá změny nálad i porušování čtvrté stěny. Obdobně si vede i Radúz Mácha, ktery jejího manžela Carla vykresluje jako milujícího, ale trochu ustrašeného venkovského doktora. Je to typ postavy, kterou jsme od něj už několikrát viděli. Což se vlastně dá - aniž by to měla být výtka - říci i o všech dalších: dominantní zahořklá matka Martiny Preissové, cynický milovník Roberta Milkuše, Petr Vančura oscilující mezi éterickým markýzem a lidovým bavičem Homaisem, Pavel Neškudla přesně podehrávající Lhereuxe, potrhlé služky Terezy Jarčevské… Všichni  s mírou a patrnou zručností. To vše se děje v režijním rámci Tomáše Loužného.

Škorpil: Ej Áj (Divadlo Na zábradlí)

Ej Áj mne, přiznávám, nechalo rozpolceného. Či spíše na mnohých pochybách, protože moje váhání nekopíruje jen dvě nestejně dlouhé části, na které se inscenace láme. Záhy jsem rozeznal v podivné rodinné konstelaci oidipovské motivy a pak se trochu insidersky bavil odkazy textovými i výtvarnými. Zároveň jsem ale trochu pochyboval, jaký má taková aktualizovaná a ultrazjednodušená hra s klasickou předlohou smysl.

Mikulka: Ej Áj (Divadlo Na zábradlí)

Přiznám se: věděl jsem sice, že na scénáři téhle inscenace se nějakým způsobem podílela umělá inteligence, ale nepřečetl jsem si předem program, takže mi nedošlo, že napsala úplně všechno. Že má řada výstupů a promluv „umělý“ původ, bylo vcelku zřejmé, ale že se to týká i replik, které neříká postava umělou inteligenci přímo ztělesňující, mě nenapadlo. Otázkou je, o čem to vlastně svědčí. Jestli o tom, že je AI v psaní scénářů tak dobrá, já tak nechápavý, nebo že to prostě Na zábradlí tak šikovně zaonačili v průběhu přiznané editace vygenerovaných textů. Tipuji poslední zmíněnou možnost, ale kdo ví.

Škorpil: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Není to zrovna figura, na kterou bych byl pyšný – jakkoli se často používá –, ale nemohu začít jinak, než vymezením se vůči kolegovi: Vojtěch Voska ve své příznivé glose o Zabít člověka dává kredit „zřízení postu dramaturga“. Mě se naopak zdá, že právě tento institut spolu s tím, že autorem textu je Michal Hvorecký a nikoli režisér Horák sám, stojí za tím co – soudím – Vojtech nazývá „ucelenějším ponorem“ a co já bych naopak označil za namnoze popisný konstrukt zbavený obvyklé Horákovy náročné nejednoznačnosti a obrazivosti.

Voska: Oblomov (Horácké divadlo Jihlava)

Šli dva a Oblomov upadl

Nahoru, dolu, nahoru, dolu – jihlavská divadelní adaptace románu Ivana Alexandroviče Gončarova mne vzala na podobnou nevypočitatelnou jízdu jako autor svou literární postavu. Inscenace Josefa Doležala je postavena především na humoru, a úplně jednoduše řečeno: něco mi přišlo hodně vtipné a něco zase vůbec.

Voska: Perplex (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ani v obýváku už není bezpečno

Když ústecké Činoherní studio inzeruje, že jeho nový titul je komedií, už trochu zpozorním. Hanzelkazikmund (zde jsou lvi) i Jídelní vůz, který se dokonce – pro mne zcela paradoxně – stal komedií roku na Grand Festivalu smíchu, jsou mnohem silnější ve vážnějších polohách. Nejnovější přírůstek do této řady, Perplex v režii uměleckého šéfa Davida Šiktance, však má oboje: potměšile rozpustilou i aktuálně vážnou tvář. A obě mu sluší.

Voska: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Za devatero zákopy

Plánovaná ruská trilogie režiséra Jana Horáka ve Studiu Hrdinů vykazuje vzestupnou tendenci. Stejně jako před rokem uvedená Stařena má i nový titul Zabít člověka své problémy, tentokrát se ale tvůrčímu týmu podařilo – snad i díky zřízení pozice dramaturgyně, kterou obsadila Marcela Magdová – ze zpracovávané látky vykřesat ucelenější ponor do hlubin obtížně pochopitelné ruské duše.