O inscenaci tu psala před časem již Jitka Šotkovská, jedna ze zástupkyň – jak sebe sama nazvala – „snad nejcílovější z cílových skupin“. Připojme tedy, po hostování HaDivadla v Praze, i pohled „cílové skupiny“ opačného pohlaví…
Je tenhle faktor ale opravdu důležitý? Osoba v dané věci jaksi zainteresovaná se pochopitelně neubrání poměřování autorčiných zkušeností se zkušenostmi vlastními (a na základě tohoto poměřování má pak tendenci vynášet soudy), problematičnost kabaretního (pardon, postdramatického) textu Anny Saavedry na téma mateřství je nicméně myslím obecnějšího rázu.
Autorka si při uchopení rozličných postřehů až příliš často zjednodušuje práci. Až příliš často volí nějaké schéma, kterými je nazírá. Ta schémata mohou být různá: tu groteskní zveličení, tu satirické shození, tu lyrizace. Nejprotivnější jsou ta, která mají de facto ideologický ráz: společnost vystavuje ženy diktátu „dokonalosti“, na těhotné se pohlíží jako na „podivné“ tvory apod. Saavedra místo aby se držela konkrétního, brala ho za jedinečné, a to pečlivě ohledala (zvolila nečekaný, třeba paradoxní úhel pohledu, demaskovala stereotypní, „mainstreamové“ nazírání věci) – „uhne“, zvolí pohodlnou, prošlapanou cestu.
Stručně řečeno: z inscenace se o „duši“ matky nedozvíme prakticky nic nového. Diváci se utvrdí v tom, co se tak nějak obecně na dané téma povídá. Prostě takový jako eurotext.
Je tenhle faktor ale opravdu důležitý? Osoba v dané věci jaksi zainteresovaná se pochopitelně neubrání poměřování autorčiných zkušeností se zkušenostmi vlastními (a na základě tohoto poměřování má pak tendenci vynášet soudy), problematičnost kabaretního (pardon, postdramatického) textu Anny Saavedry na téma mateřství je nicméně myslím obecnějšího rázu.
Autorka si při uchopení rozličných postřehů až příliš často zjednodušuje práci. Až příliš často volí nějaké schéma, kterými je nazírá. Ta schémata mohou být různá: tu groteskní zveličení, tu satirické shození, tu lyrizace. Nejprotivnější jsou ta, která mají de facto ideologický ráz: společnost vystavuje ženy diktátu „dokonalosti“, na těhotné se pohlíží jako na „podivné“ tvory apod. Saavedra místo aby se držela konkrétního, brala ho za jedinečné, a to pečlivě ohledala (zvolila nečekaný, třeba paradoxní úhel pohledu, demaskovala stereotypní, „mainstreamové“ nazírání věci) – „uhne“, zvolí pohodlnou, prošlapanou cestu.
Stručně řečeno: z inscenace se o „duši“ matky nedozvíme prakticky nic nového. Diváci se utvrdí v tom, co se tak nějak obecně na dané téma povídá. Prostě takový jako eurotext.
1: Ta inscenace "probírá" mnoho aspektů mateřství a volí k jejich ztvárnění různé formy (písnička, scénka, monolog atd.) i různé žánrové polohy - což je v kabaretu zcela normální (co je na tom postdramatického?). Proč tomu říkat rovnou pejorativně "schémata"?
OdpovědětVymazat2. Ano, ale společnost leckdy ženy vystavuje diktátu dokonalosti a leckdy pohlíží na těhotné jako na podivné tvory. Není ideologické si to spíš dopředu zakazovat jako téma? Když ani jedno z toho není v inscenaci ztvárněno nějak militantním razantně černobílým způsobem?
3. Není už ten samotný rámec děje, kdy kosmonaut pozoruje matky jako prazvláštní tvory z jiné planety, sám o sobě tím nečekaným, paradoxním úhlem pohledu?
4. Co je pro vás konkrétně to "držet se konkrétního"? :-)
Termín "postdramatický" přebírám z programu.
OdpovědětVymazatSchématy ty různé žánrové polohy nazývám proto, že jsou pro mě v mnoha případech očekávatelné, včetně rámce děje. Co je na něm překvapivého? Obvyklé klišé (byť samozřejmě pojaté v nadsázce): chlap, který nechápe mentalitu matek (žen).
Pokud je "diktát dokonalosti" jedním z nejčastějších autorčiných odrazových můstků při psaní scén, pokud tedy něco takového povyšuje na jakýsi společenský princip, je myslím na místě to nazývat ideologickým viděním.
"Držet se konkrétního" - inscenace je po mém soudu nejzajímavější tam, kde vychází z konkrétních, jedinečných postřehů, kde "jenom" jmenuje - např. hudební číslo "Známka punku".