Mikulka: Martin J. Švejda (30. 9. 1968 - 28. 10. 2022)

S Martinem jsme byli spolužáci na Divadelní vědě. Třicet let jsme spolu vedli Puchmajera a deset let psali na Nadivadlo. Nažvanili jsme toho - především o divadle - nekonečně mnoho, nikdy jsme ale nebyli kamarádi, kteří se spolu jen tak vydají do hospody (Martin byl ostatně zapřisáhlý abstinent) nebo nedejbože na výlet. Bylo to kamarádství téměř výhradně přes divadlo. A vlastně až teď mi došla jedna zásadní věc: přestože jsme se s Martinem leckdy na lecčems neshodli, byl to člověk, se kterým nám oběma bylo vždycky bez velkého vysvětlování jasné, co, jak a proč si ten druhý myslí. Co a proč se nám líbí, co a proč nám leze na nervy. A to už zdaleka ne jen na divadle. Obávám se, že tento typ porozumění, a vlastně i opory, je nenahraditelný. Ta mezera bude obrovská. I když samozřejmě nejen kvůli tomuhle.

Čermák: Zemřel kritik Martin J. Švejda

Bál jsem se ho. Pravidelně psal o Depresivních dětech a soustavně na nás chodil, kladl jsem si otázku, proč o nás píše, když mu od nás nepřijde nic dobré. Jeho recenze se hemžily slovy: amatérský, nedotažený, přepjatý. Trápil jsem se, když jsem četl jeho texty.
Pak najednou napsal v nějaké výroční anketě, že rád chodí do Venuše "a Jakub Čermák je mimořádně perspektivní režisér" (takhle si to pamatuju, ale možná napsal něco úplně jiného).
Nerozuměl jsem tomu, ale dalo mi to naději - bylo to v době, kdy o mě žádné divadlo neopřelo ani kolo a všichni se mě jenom báli. Říkal jsem si, že je schizofrenní.
Když seděl na naší Marii Stuartovně, můj německý kolega - ve scéně, kdy dostávám ponižující úkoly a plním je - ukázal na něj (netušil o koho jde) a řekl: Ukaž tomuto muži svůj penis. - Nu, Martin J. Švejda mne poznal do nejmenšího detailu.
Naposledy asi viděl a psal o Kdo zabil mého otce, moc ho to nebavilo.
Vždycky jsem si myslel, že kritici uchovají ve své paměti moje pomíjivé pokusy o umění, že oni jsou ta věčná paměť (a tento aspekt mě často děsil). Ale tady se to stane naopak. V mojí paměti zůstanou jeho texty, nebo jejich fragmenty. Neumím je zapomenout.
Nebyl mi blízký a přece je mi to líto, samotného mě překvapuje, jak moc mě jeho odchod zasáhl. Byl to souputník z druhé strany.
Rád bych napsal nějakou hezkou divadelní metaforu o smrti, ale všechno mi přijde banální.

Švejda: K počátkům Nadivadla (vzpomínka)

Kořeny Nadivadla tkví v 15. řádcích, rubrice internetových Divadelních novin, kterou na můj popud (vycházející z potřeby zkusit psát pro iDN v pro mě lákavém žánru glosy) zřídil v roce 2010 Vladimír Mikulka, tehdy ještě redaktor Divadelních novin. Napsal jsem těch glos tehdy tuším kolem deseti.
Má spolupráce s iDN skončila poté, co dal Vladimír v únoru 2011 z Divadelních novin výpověď a já k němu cítil loajalitu (iDN po něm převzal Vladimír Hulec). Touha psát na internet glosy se mě však nadále velmi držela. Virtuální prostor byl tehdy v tomto směru ještě velmi prázdný.
Trvalo nicméně ještě rok a půl, než jsme se jednou v říjnu 2012 s Vladimírem a Jakubem Škorpilem sešli po jedné zkoušce Puchmajera v jedné kavárně a já na ní opět zabrousil na dotyčné téma: jakým způsobem pro nás realizovat nějakou platformu pro psaní glos. Druhý den už to šlo díky technicky obratným Jakubovi a Vladimírovi ráz naráz - a blog Nadivadlo byl na světě!
Tak ať se mu nadále, v jakékoli podobě, daří. 

Švejda: Zápisky z blázince II (Nakladatelství Artur)

Nakladatelství Artur připravilo v létě k vydání dosud nepublikovanou část deníků režiséra a herce Miroslava Macháčka z roku 1975 Zápisky z blázince II. Nalezla je teprve nedávno v Macháčkově pozůstalosti jeho dcera a dědička Kateřina Macháčková; navazují na deník, který byl pod názvem Zápisky z blázince týmž nakladatelstvím vydán již v roce 1995.

Švejda: SAD spustil podcast

Časopis Svět a divadlo spustil vlastní podcast, nazvaný Záhledy. Konečně, chtělo by se říct na prvním místě, když už jej má kdejaká mediální platforma (Divadelní noviny ovšem ne); minutu po dvanácté.
První díl, jehož se účastnili redaktoři časopisu (vyjma Jitky Šotkovské), se věnoval zahraniční inscenaci Ukolébavka pro mrchožrouty, kterou před krátkým časem uvedl festival 4 + 4 dny v pohybu; psal o ní ostatně na Nadivadle kolega Mikulka (zde).

Švejda: K situaci Činoherního klubu

Činoherní klub uvedl ve stávající sezóně, první naostro pod uměleckým vedením Martina Fingera, celkem pět inscenací (pomíjím přitom v září se zpožděním premiérovanou "covidovou" inscenaci Equus): Mayenburgova Ošklivce (prem. 21. 9. 2021; rež. Braňo Holiček), Lettsovo Linda Vista (prem. 21. 11. 2021, rež. Ondřej Sokol), Shakespearova Macbetha (prem. 21. 3. 2022, rež. Ondřej Sokol), Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše (prem. 19. 4. 2022, rež. Martin Čičvák) a Charmanův Večer na psích dostizích (prem. 17. 6. 2022, rež. David Šiktanc).
Co - alespoň telegraficky - o stávajícím Činoherním klubu vypovídají?

Švejda: Dinopera (KHWOSHCH group)

Karel Zeman, Handa Gote, a ovšem - Monty Python; ti všichni jako by stáli za "tragickou loutkovou operou" Dinopera mezinárodního projektu KHWOSHCH group, propojujícího studenty KALD DAMU a hudebníky z Německa.

Švejda: A se mnou zmizel svět (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

A se mnou zmizel svět Sibylle Berg je monologem ženy, která byla v mládí levicovým radikálem, snažícím se změnit svět, posléze dělala kariéru (ale bylo jí to umožněno jen do té míry, do jaké jí to dovolili společensky dominující muži), a nyní, kdy již má, doslova, život za sebou, rekapituluje: vanitas vanitatum. Berg během monologu průběžně střídá časovou optiku, její hru zásadně nese tíživý, melancholický spodní proud uplývajícího času, který nabývá velice sugestivního účinku.

Švejda: Baletky (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Miřenka Čechová nabízí v Paláci Akropolis, po knižním vydání a multimediálním zpracování, třetí verzi svých Baletek. Uvádím tuto skutečnost nikoli kvůli samotným faktům, ale proto, že divadelní nastudování již vstupuje do nějakého kontextu.
Kniha Čechové se stala v jistém směru průkopnickým činem. Ozřejmila skutečnosti, o nichž se dosud (nahlas) nemluvilo; měla svůj, jak to říct, osvětový charakter. A nyní Čechová přichází se zpracováním téhož (včetně záměrů, které lze z inscenace odečíst) - i když, jen s malou nadsázkou řečeno, prakticky každý, kdo se v oblasti kultury orientuje, ví, o čem Baletky jsou.

Švejda: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novotného a Fričovo Otec hlídá dceru chce zpřítomnit, odečítám-li z inscenace správně (text jsem nečetl), ubíjející banalitu všedního života, která může pod povrchem skrývat velká dramata a vést i k velkým hořím.

Švejda: Ruka je osamělý lovec (A studio Rubín)

Švýcarská dramatička a performerka Katja Brunner v postdramatickém textu Ruka je osamělý lovec obhlíží svým svébytným a vynalézavým jazykem různé formy ujařmování ženy v dnešní společnosti. Počínaje přežívajícími stereotypy v chápání její společenské role a konče - třeba - sexuálním ponižováním a zneužíváním. Nic proti příhodným konkrétním postřehům, svým jednostranným a černobílým pohledem, paušálně odsuzujícím - ano, vytáhněme ta správná slova - odcházející patriarchální řád, ale neomylně zabředává do ideologizujícího vidění světa; příbuznost s Elfriede Jelinek se okamžitě nabízí.

Švejda: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

První a poslední dramatický moment Špinarovy inscenace Kráska a zvíře nastane zhruba po hodině, když Zvíře vyzve Krásku, aby se na něj podívala. Jinak ale spíš než divadlo připomíná inscenace vizuální show, sled scénograficky efektních obrazů, které chladně, nezúčastněně předvádějí, nebo lépe řečeno demonstrují dějově vykastrovanou pohádku. Špinar scénicky oslňuje - ale kde zůstal příběh, na který by se diváci (má jít přitom o rodinné představení) mohli nějak napojit? Jde o skořápku bez obsahu.

Švejda: Karel Král odchází ze SADu

Karel Král odchází k 31. prosinci z časopisu Svět a divadlo. Časopis založil a vedl téměř dvaatřicet let. Jeho práci myslím plně docení teprve divadelní historie - takto kontinuálně fungující, erudovaná (výběrová) kritická kronika českého (a nejen českého) divadla představuje v domácí teatrologii bezprecedentní případ; chcete-li si udělat představu o českém polistopadovém divadle, sáhněte (zejména) po tomto časopisu.

Švejda: The Legend of Lunetic (Divadlo NoD)

Upozorňovat Janka Lesáka a Natálii Preslovou (oba roč. 1989), strůjce inscenace The Legend of Lunetic, jakož i publikum, které se bude předpokládám rekrutovat zejména z jejich generačních vrstevníků, že devadesátá léta nebyla jenom Ivan Jonák, Tereza Pergnerová nebo boy band Lunetic, o jehož vzestupu a pádu se tu na pozadí atmosféry devadesátých let hraje, by myslím bylo zbytečné; v tomto směru inscenace dost dobře odpovídá dnes (u posthusákovských dětí) převládajícímu diskursu devadesátek jako doby, která "může za všechno" (či alespoň za mnohé) - a snad jen v samotném závěru, kdy zazní, že toto (rozuměj "legenda Lunetic") by se později nemohlo stát, lze vycítit, že devadesátá léta nebyla jen obdobím plným bizáru a špatnosti. O to v tomto kusu ale popravdě řečeno ani nejde. To není jeho meritem.

Švejda: Ženet (Masopust - Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí)

Tohle je velké zklamání, třeba říct rovnou. Za zaumným názvem se ponejvíce skrývá přehrání Genetových Služek, doplněné (pokud si dobře vybavuji dávnou četbu) pasážemi z Balkónů.

Švejda: Na houby (Chemické divadlo - Punctum Krásovka)

Vojtěch Bárta uvedl v žižkovském alternativním centru Punctum - Krásovka se svým Chemickým divadlem premiéru inscenace Na houby. Tak jako v případě Invalidovny, Atria Žižkov či Zlaté ulice na Starém Městě, kde v poslední době divadlo hrálo, jde přeci jen o něco vhodnější prostor, než jakou bylo dříve pravidelné působiště Chemického divadla, Venuše ve Švehlovce. Syrovější, komunitnější (když už ne přímo site-specific) ráz prostředí myslím víc odpovídá charakteru Bártových produkcí.

Švejda: Bratři naděje (Divadlo Minor)

Režisér Jan Jirků přidal v Divadle Minor do své linie inscenací s historickou tematikou (o Lipanech jsem psal zde) další díl a nastudoval titul Bratři naděje, který se prostřednictvím osudů sourozenců Antonína, Matěje, Vojtěcha a Jindřicha Kopeckých, příslušníků známého loutkářského rodu, věnuje zejména období první světové války, přesněji českým legionářům.

Švejda: SKUTR povede činohru ND

Rozhodnutí Jana Buriana zvolit (dle doporučení odborné komise) do čela činohry Národního divadla duo SKUTR (Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského) je - abych začal svoji glosu velice podobně jako v případě zvolení Daniela Špinara před sedmi lety -  myslím celkem předpokládanou volbou... nikoli ovšem jen zlaté střední cesty, ale i poučením se ze Špinarovy éry a jistým zacouváním zpět.

Švejda: Na ose A studio Rubín - Národní divadlo

Inscenaci Na konci století ryb A studia Rubín potkal ten nešťastný osud, že byla premiérovaná krátce před druhým lockdownem (30. září 2020), a tak prakticky prošuměla a její reprízy, nečetné, se objevily až s letošní sezonou. Viděl jsem ji teprve nyní, Vladimír Mikulka naštěstí stihl její premiéru, a tak k jeho velice pochvalným slovům, s nimiž plně souzním, stačí dodat jen něco.

Švejda: Kdo zabil mého otce (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Podobně jako v případě inscenace Mašíni, dá se i u Kdo zabil mého otce Depresivních dětí docela dobře odhadnout, co hlavní strůjce kusu, Daniela Krejčíka (hereckého protagonistu) a Jakuba Čermáka (režiséra), vedlo k uvedení prózy Éduarda Luise: téma vztahu dominantního, předsudečného otce a homosexuálně orientovaného syna (vztahu, který se začne proměňovat po rodinné tragédii).