Inscenací Zítra swing bude zníti všude, jsem byl nadšen (jak lze ostatně posoudit zde). Pamatuji si ji jako sice nenáročný, přesto však perfektně odvedený kus, v němž nic nepřečnívá, ani nechybí a jenž je tažen skvělou swingovou hudbou, zpěvem a tancem. Proto jsem se na Neboj bejby, to je jazz! stejného tvůrčího týmu, tedy Ondřeje Havelky, Martina Vačkáře a Melody Makers vysloveně těšil. Jenže... Jak to bývá...
Dopis je ze své podstaty žánr monologický. Těžko tedy vyčítat Davidu Šiktancovi že takový je i jeho Líbesbríf na rozloučenou se Střekovem a ústeckým Činoherním studiem. Nad čím už se ale pozastavit lze, je skutečnost že nakonec nepřinese nic víc než řadu monologů některých herců ústeckého Činoheráku a dost možná skutečných „sociálních případů“ ze čtvrti, kde divadlo sídlí.
Fričovi Krkavci v Dejvickém divadle jsou ozvěnou jeho oceňované Vassy Železnovové uvedené před čtyřmi lety v Národním divadle. Nejen použitím mikroportů přispívajících k chladné a odtažité náladě inscenace a nejen takovými detaily jako je chrlení černé „krve“ jednou z postav v závěru. Opakuje se – opět dokonale - i pocit bezútěšnosti a marnosti, světa, v němž je každý sen odsouzen k zániku a v němž je rodina zázemím i osudem.
Havelkovu režii Heda Gablerová – Naostro (v originále lépe dvojznačné Shooting Hedda Gabler) lze vnímat v pandánu k Rackovi uvedenému v Divadle Na zábradlí. I v Činoherním klubu jde o výraznou úpravu klasického textu. Tentokrát neautorskou, protože Ibsena do prostředí norských (ne)závislých filmařů přepsala britská scenáristka Nina Segal. Jinak je zde ale víc podobností, než by se dalo čekat: skupina vyhořelých postav maskujících své slabosti a prohry cynismem, převládající podehrávání a zcizování a zvláštním (pro Havelku ovšem typickým) způsobem odhalený mechanismus konstruované režie.
Na začátku představení kladou herci publiku sérii řečnických otázek, jež tematizují vztah k bohatství, jeho etice a morálce. Tyto otázky vymezují myšlenkový i ideový záměr Privatizace, jež se během zkoušení tematicky zúžila na osobu Petra Kellnera. Tiskovou zprávou o jeho tragické smrti emotivně diktovanou pozůstalou dcerou také sama inscenace začíná. Hned po ní následuje několik monologů – vzpomínek na Kellnera – za jejichž zdroji lze tušit bývalého mluvčího PPF či majitele Seznamu, ale objeví se i zpověď podnikatele přesvědčeného, že ho PPF zruinovala. Erbes s Jedinákem jako autoři je zřejmě použili, aby ukázali ambivalentnost vztahování se k enigmatické postavě snad nejslavnějšího českého miliardáře. Jako režiséři už ale neuhlídali, aby tyto zpovědi nevyzněly v hereckém podání ironicky, hloupě či trpitelsky.
István Tasnádi napsal černočernou grotesku plnou překvapivých zvratů, vykloubených situací i ironických odkazů k maďarské (konzervativní) realitě. To poslední v našem kontextu funguje nejméně (jakkoli Donald Trump a jeho domácí obdivovatelé nevědomky pomáhají, jak mohou) a tak je možná trochu škoda že dramaturgie zejména v závěru neškrtala. Druhá – podstatnější – škoda je, že (pomineme-li že prozrazení jednoho ze zvratů, neboli umrlého zastoupeného kartonovým panákem, se asi nejde vyhnout) Michal Vajdička se rozhodl rozehrávat Kartonového taťku již od samého začátku jako crazy komedii se situačními gagy.