Dubský: Faust (Horácké divadlo Jihlava)

Po divácky úspěšném Utrpení mladého Werthera a kritikou oceňované adaptaci Bergmanova filmu Šepoty a výkřiky se režisér Jakub Čermák v Jihlavě vrátil ke Goethovu dílu. Jeho Faust je plný symbolických obrazů, zároveň ale působí srozumitelným dojmem.

Voska: Oresteia (Národní divadlo)

Zabouchnuti v umývárce

Předně je potřeba přiznat, že nová „národní“ Oresteia v režii Mariána Amslera disponuje hned několika opravdu dobrými momenty. Předně je to scénografie Petra Vítka, tvořící obří a zároveň tísnivě chladný kachlovaný prostor, který si navíc skvěle rozumí s propracovaným světelným designem Karla Šimka; docela nenásilně se tu používá i princip live cinema. Stejně tak hudba Ivana Achera dokáže sugestivně podbarvovat jednotlivé nepříjemné situace (příjemné aby tu člověk pohledal). A povedlo se současné rámování celku coby terapeutického sezení, které podstupuje čím dál neurotičtější Orestés (Zdeněk Piškula) s přísnou Doktorkou (Gabriela Mikulková).

Mikulka: (Ne)boj (tyhle - Divadlo X10)

Chvála podivnosti

Už dlouho jsem tu nešermoval termínem „divné divadlo“. Pro inscenaci (Ne)boj skupiny tYhle v každém případě sedí jako ulitý. Na webových stránkách se přitom lze dočíst, že Florent Golfier-Brechmann a Lukáš Karásek ve svém duetu „pohybově a tělesně prozkoumávají z různých perspektiv bytí v konfliktu (…) zvou k sobě rozličné kvality konfliktů, jichž jsme součástí a které se odehrávají na různých systémových úrovních“.[1] Jenže, upřímně řečeno, při sledování představení v poněkud nevlídném prostředí Divadla X10 divnost vše ostatní spolehlivě převálcovala. Což rozhodně není míněno jako výtka.

Mikulka: Paní Dallowayová (Divadlo Na zábradlí)

Co je to za ženskou?

Tahle inscenace ve mně zanechala hodně rozporuplné pocity. A nemyslím to jako eufemismus, opravdu si nejsem moc jistý dokonce ani v té úplně nejzákladnější kategorii, jestli se mi představní líbilo nebo ne. Nebo trochu jinak: docela často to byla podívaná poněkud nezáživná, stejně tak ale platí, že Anna Klimešová a spol. dokázali navodit skutečně silnou atmosféru. Ani nemluvě o svůdném kouzlu nepravidelného, značně nepředvídatelného prolínání depresivní tíživosti s ironickým žertováním.

Voska: Kartonový taťka (Divadlo v Dlouhé)

Taťka v nás

V Divadle v Dlouhé se režiséru Michalu Vajdičkovi očividně daří, Kartonový taťka je – obzvlášť ve srovnání s několika jeho posledními tituly – hodně příjemným překvapením, které dobře rozvíjí linii divácky přístupných inscenací postupně se proměňující pražské scény.