Šotkovská: Za vodou (Dokud nás smrt...) (NDM Ostrava)

Na inscenaci Za vodou činohry Národního divadla moravskoslezského je nejvíc iritující, jak smrtelně vážně se bere.

Šotkovská: Maryša (HaDivadlo)

Sezóna s názvem „Hrdinové a monstra“, kdy se HaDivadlo, běžně se orientující na autorskou nebo současnou dramatickou tvorbu, rozhodlo dát příležitost mladým režisérům a starým ověřeným textům, zatím vypadá jako trefa do černého.

Šotkovská: Největší z Pierotů (Městské divadlo Zlín)

Na adaptaci Kožíkova románu v Městském divadle Zlín nejvíc překvapí, jak nešikovně je inscenace udělaná. Od tak zkušené režisérky, jako je Zoja Mikotová, bych nečekala, že půjde tak moc naproti tomu kýčovitému a sladkobolnému z Kožíkovy předlohy.

Šotkovská: Velemarš (HaDivadlo)

Na Velemarš do HaDivadla jsem šla s obavami. Prý současná německá groteska. Postdramatická. Hm. Jenže inscenace Filipa Nuckollse celou dobu tu více tu jemněji dnešní divadelní  bláznění po všem německém, politickém a groteskním ironizuje.

Šotkovská: Opera mleczana (Narodowy Stary Teatr Kraków)

Po zážitku z žilinského představení, jehož účast v programu Divadelního světa ospravedlňuje jen fakt, že se jednalo o náhradu za jiné žilinské představení, které muselo být pro nemoc zrušeno, přišel zážitek v něčem obdobně kuriózní, ovšem pro mě suverénně aspirující na prozatímní vrchol festivalu.

Šotkovská: BEAT (každý má svoj rytmus) (Mestské divadlo Žilina)

Řada zelených židlí mezi šedými stěnami, postavy sedící po celé trvání představení jedna vedle druhé a adresující své monology přímo publiku dávají tušit, že okouzlení německým divadlem dorazilo i na slovenskou divadelní oblast.

Šotkovská: Nora (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Ibsenova hra se sice ve Slováckém divadle hraje pod užívanějším názvem Nora, ale příhodnější by byl onen Domeček pro panenky. Domeček (resp. elegantní apartmá) – jak to má Marek Cpin rád – poněkud retro, tentokrát v pastelově modrorůžových „šedesátkách“. Vnější stylizace do šedesátých let jakžtakž zlegitimizuje emancipační rysy hry a inscenátoři se můžou víc soustředit na aktuálnější témata iluze a manipulace ve vztazích, lži a sebelži, co všechno se dá nazývat láskou.

Šotkovská: Tajná zpráva z planety matek / Mamma guerilla (HaDivadlo)

Anna Saavedra ve své Tajné zprávě z planety matek zkoumá fenomén mateřství a matky z nejrůznějších aspektů. I když výraz zkoumá není nejspíš na místě. Nejedná se totiž o žádnou „jevištní esej“, o sled odříkaných faktů, osobních svědectví a citací z Mimibazaru.

Šotkovská: Palubní deník Hanzelky a Zikmunda (Městské divadlo Zlín)

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se v padesátých letech usídlili ve Zlíně, Zikmund tam žije dodnes a je mnohaletým abonentem Městského divadla. I proto je tedy víc než nabíledni, že se dramaturgie zlínského divadla rozhodla zpracovat životní osudy těchto legend moderního cestopisu.

Vladimír Fekar se v kompozici textu projevuje jako bytostný lyrik a soustředí se převážně na kontrast chlapeckých snů o dobrodružství a reality politických změn doma. První půlka inscenace je hodně epická, jde v podstatě o sled scének z cest, druhá je pak nostalgičtější, v lyrických pasážích se zpřítomňují témata marné touhy, životního zklamání a deziluze.

Šotkovská: Višňový sad (DHNP)

Mikuláškův Višňový sad v Huse na provázku je vyškrtaný na dřeň a většina pozornosti se soustředí k mimoslovnímu jednání. Postavy, které už nemůžou schovat své skutečné pohnutky, emoce, touhy za mnohamluvné žvanění o ničem, dostávají od začátku velmi ostré kontury a dávají divákovi hned na srozuměnou, co jsou zač a jak to s nimi je. Důvod, proč se tedy další dvě hodiny zabývat jejich osudy, mi uniká.

Šotkovská: Jana Eyrová (Divadlo Tramtarie)

Jedna z okřídlených divadelních frází tvrdí, že všechny škatulky, které se snaží nějak třídit divadlo, jsou zbytečné, protože divadlo se dělá jen dobré a špatné (a v Brně – ale to pro tentokrát ponechejme stranou). V nejobecnější rovině se s ní asi dá souhlasit – buď nás představení z nějakého důvodu zajímá, nebo ne, ale přesto bude problém poněkud složitější. Ke každé inscenaci přistupujeme předem s jistými očekáváními, s určitým horizontem předporozumění, řadíme si ji do kontextu své divácké zkušenosti, v dění na scéně se snažíme zorientovat podle jakéhosi „mustru“, který si v sobě nosíme a který se s každou novou diváckou zkušeností znovuutváří a proměňuje.

Šotkovská: Na Kukuru na Kukuru

Dnes jsem po delší době vyrazila sama do divadla, takže oproštěná od společenské konverzace o přestávce jsem se mohla věnovat oblíbené kratochvíli „šmírování“ publika. Zvlášť u inscenace, jako je Čičvákův Kukura Činoherního klubu (host Redfestu brněnské Reduty), kde je publikum výrazně tematizováno, to dává dění na scéně další rozměr.