Hankovcová: Vojcek_jednorozměrný člověk (Lachende Bestien - Divadlo X10)

„A co my s tím, Vojcek?“

Vojcek je smršť. Poutavá, vtipná, rozjívená smršť zahalená v blyštivých třásních, dýmu a popových beatech. Michal Hába si torzovité drama ohýbá všemi možnými směry, Büchnerův beztak roztříštěný text to ale snese. Navíc je zábavné pozorovat, jak se předloha mísí s režisérovou rázností a jazykovou akrobacií. Vtípky, slovními hříčkami, pop kulturními odkazy a zcizováky se to v Hábově textové úpravě jen hemží. Stejně tak se rozbíhá doširoka tematicky. Od nástrah kapitalismu, přes klimatickou krizi, až po otázky spojené s feminismem a lidskou svobodou... Všechno s jízlivým úšklebkem na rtech a notnou dávkou (sebe)ironie, což pomáhá celkovému dojmu řachandy, v níž není na místě nad ničím přemýšlet hlouběji, nedejbože moralizovat.

Mikulka: Miss rodeo (Alfred ve dvoře)

U nás na Jihu

Určitě je to lákavé: postavit celou inscenaci primárně na atmosféře. Anežka Kalivodová to zkusila s kovbojsko-buranskou náladou amerického Jihu a vyšlo jí to zhruba tak napůl.

Mikulka: Insomnie (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Jak se dělá divadlo

Po povedeném Jídelním voze přišel David Šiktanc s další inscenací vystavěnou na základech „vlastních zážitků“ – a opět mu to vyšlo. Insomnie pojednává, navzdory trochu matoucímu titulu, především o tom, jak vzniká divadelní inscenace a jaké nejistoty i pochybnosti přitom provázejí režiséra, který se shodou okolností nápadně podobá samotnému Šiktancovi.

Hankovcová: Echodrama (Venuše ve Švehlovce)

Míjení se. Ta slova se mi neustále vracela na mysl během premiéry Echodramatu, improvizačního divadelně-hudebního projektu, který uvádějí ve Venuši ve Švehlovce studenti DAMU a HAMU. Čtyři postavy se neustále míjejí, mluví spolu, ale neslyší se. Atmosférou vše připomíná mix Čechova se současnou irskou spisovatelkou Sally Rooney. Jenže jsem měla pocit, že stejně jako spolu neumí komunikovat postavy, ani já se nedokážu na dění plně napojit.

Dubský: Zaráz (čtvrtek 18.1.)

Vosa (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Opilí (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Vladimír Mikulka: Zaráz (čtvrtek 18. 1.)

Opilí (Slovácké divadlo)

Po dvou dnech ve Zlíně jsme ve čtvrtek ráno přejeli do Hradiště a začalo to být docela napínavé: po moderátorce diskusí přišla o hlas i jedna z klíčových hereček, dopolední Fyzikové tak museli být zrušeni (respektive na poslední chvíli nahrazeni jiným představením) a ohledně večerních Opilých se čekalo, jestli zaberou záchranné medicínské aktivity. Nakonec zabraly, takže alespoň večerní představení proběhlo, jak mělo. Mimochodem, až na závěrečné diskusi se ukázalo, jak moc to bylo pro Slovácké divadlo důležité: Opilí jsou kvůli „nehledanému“ výrazivu v nemilosti velké části místního publika a festival tak představoval nejspíš poslední šanci představit ambiciózní inscenaci odborné veřejnosti.

Dubský: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)
Špína (Městské divadlo Zlín)  

Mikulka: Zaráz (středa 17.1.)

Kytice (Městské divadlo Zlín)

Špína (Městské divadlo Zlín)

Dubský: Zaráz (úterý 16.1.)

Láska, vzdor a smrt (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Dub (Městské divadlo Zlín)

Voska: Nejbližší (Činoherní klub)

Queerová schovka

Shodou okolností se Nejbližší v Činoherním klubu stal již třetí inscenací s queer tématikou, kterou jsem v poslední době viděl. Nic proti tomu, ba naopak, jen houšť. Já, Johan*a v Komedii sice trpí slabou režií a silně nevyrovnanými hereckými výkony, Edvard II. Depresivních dětí jako by se zase nemohl rozhodnout, jestli chce být spíš historickou rekonstrukcí nebo apelativně aktuálním divadlem, u obou je však přes všechny nedostatky patrné, že se tvůrčí týmy opravdu snažily o osobitý pohled na velice aktuální problematiku. Zato Činoherní klub na to jde se svou druhou letošní premiérou vskutku lišácky.

Mikulka: Velká vodní loupež (Jihočeské divadlo)

Dva v jednom

Všichni, kdo píší o divadle, se tím už určitě setkali mnohokrát: zdánlivá drobnička nečekaně strčí do kapsy kousky podstatně ambicióznější. Přesně tohle platí pro budějovickou Velkou vodní loupež, a to dokonce dvojnásobně. Inscenace je totiž příkladem toho, že se dotyčný princip může uplatnit i „uvnitř“, v rámci jediného artefaktu.