Mikulka: Národní sbírka zlozvyků (Losers Cirque Company - Divadlo Bravo)

O tom, že Tomáš Dianiška patří mezi nejspolehlivější hitmakery českého divadla není pochyb. Jednu z úspěšných linií jeho tvorby tvoří tituly, které by bylo možné onálepkovat jako „intimní duety“. K položkám jako 1000 věcí, co mě serou nebo Žena filmového kritika nyní přibyl kus, který vznikl na základě dosti neobvyklého spojení: Dianiška spolu s členy novocirkusové Losers Cirque Company nastudoval inscenaci, v které využil tzv. Národní sbírku zlozvyků, kterou sestavuje „sociální architektka“ Kateřina Šedá.

Dubský: Macbeth (Horácké divadlo Jihlava)

Umělecký šéf Horáckého divadla Michal Zetel se razantních úprav klasických her nebojí (což předvedl třeba ve variaci na Tři sestry, kterou ve Slováckém divadle Uherské Hradiště založil na herecké improvizaci). Jihlavský Macbeth je v tomto ohledu klasičtější, ale i zde dochází k výraznému interpretačnímu zásahu. Ten spočívá ve ztrojení ústřední manželské dvojice.

Voska: Filoktétés. Last minute (Divadlo X10)

Na dovču s Filoktétem aneb Možná, že se mýlím

Občas se mi přihodí, že odcházím z představení, aniž by se mi podařilo pochopit, co a proč se mi tvůrčí tým svou inscenací snažil říct. Tak se stalo i na jednom z prvních uvedeních titulu Filoktétés. Last minute v Divadle X10. Chyba může být na mém přijímači nebo na straně divadla, chtěl jsem to prostě jen zmínit, abych dal na srozuměnou, že k veškerým následujícím řádkům je záhodno přiřadit si výrazy jako možná, pravděpodobně, asi.

Škorpil: Cesta dlouhým dnem do noci (Divadlo v Dlouhé)

 Zhruba ve dvou jejích třetinách přeruší Burajovu inscenaci Cesty dlouhým dnem do noci umělecko-terapeutická intervence „Sen o terapii“: na scénu vejde terapeut Daniel Wagner a rozestaví židle, na něž usednou herci. Jsou stále ve svých postavách, ale mimo O’Neilův fikční svět a podstatně civilněji odpovídají na celkem očekávatelné otázky. Divák se nedozví nic nového, jen je mu shrnuto, co by jinak – snad složitěji, či méně přímočaře – dokázal vyčíst z náznaků a vodítek obsažených v textu i inscenaci. Osobně považuji tento vstup za zcela zbytečný ornament, který zbytečně (ne-li urážlivě) podceňuje důvtip diváctva i um Eugena O’Neila. Dvojakost této scény, tedy rozlomenost mezi trváním na psychologické věrohodnosti postav a jejich realistickým ztvárněním a inscenátorským vstupem do takto budovaného světa je ale příznačný pro celou inscenaci.

Mikulka: Racek (Divadlo Na zábradlí)

Čechov až na kost

Asi jsem nebyl sám, kdo od Havelkova Racka v Divadle na Zábradlí očekával, že režisér klasiku nějakým způsobem „rozstřílí“ (nebo že třeba odkáže na zdejšího, dnes už legendárního Racka Léblova). Nestalo se. Na rozdíl od Havelkova dosti bezradného dejvického pokusu propojit dávnou klasicko-romantickou „bitvu o Hernaniho“ s dnešními kulturními válkami, zůstala Čechovova sonda do světa všeobjímajících frustrací a nepřehledných sporů mezi „starým“ a „novým“ uměním ve tvaru víceméně původním. Věci to bylo ku prospěchu.

Dubský: Soused (Městská divadla pražská)

Městská divadla pražská uvedla v české premiéře novinku z německojazyčné oblasti. Hra Soused Daniela Kehlmanna měla ve vídeňském Burgtheatru premiéru na podzim roku 2022 a je adaptací autorova scénáře ke stejnojmennému filmu.

Voska: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

Kruté žerty se Sověty

Ani mne nejnovější premiéra Dejvického divadla příliš neuchvátila a souhlasím s Jakubem Škorpilem (tady) i Radmilou Hrdinovou, že hlavním kamenem úrazu inscenace Michala Vajdičky je přepísknutá fraškovitost směřující až k řachandě. A ano, obzvlášť ve srovnání se stejnojmenným filmem, který komickou a drsně tragickou rovinu dokázal vybalancovat daleko šikovněji. Přesto si zkusím trochu zahrát na ďáblova advokáta, abych vyzdvihl dva aspekty, které mi v dejvické inscenaci přišly vlastně dost povedené.

Škorpil: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

 Inscenace Ztratili jsme Stalina, kterou v Dejvickém divadle podle adaptace Daniela Majlinga režíroval Michal Vajdička má podtitul „groteska z Kremlu“. Jde však o poněkud matoucí vymezení. Správněji by totiž mělo znít „fraška z Kremlu“. (A pro ty méně chápavé snad i „řachanda z Kremlu“.)

Dubský: Uvnitř banánu (Divadlo Na zábradlí)

Na novou inscenaci Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí jsem mířil trochu s obavami. U Medvěda s motorovou pilou jsem měl pocit, že se režisérův oblíbený formát krátkých skečů rozvíjejících ústřední téma či motiv už poněkud vyčerpal a Mikulášek se v něm umělecky zacyklil. Uvnitř banánu sice po formální stránce nijak nepřekvapí, ale pro mě to tentokrát byla trefa do černého. V divadelní adaptaci knihy Pavla Klusáka se podařilo stvořit křehký, surreálný svět hudebních podivínů a outsiderů.