Voska: MEIN GOTT! (Divadlo D21)

Show must go on

Téměř totožný tvůrčí tým, který stál za úspěšnou inscenací KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít, představil v Divadle D21 opět pod vedením režiséra Jiřího Ondry novinku MEIN GOTT!, zabývající se tentokrát docela nesourodou dvojkou: Karlem Gottem a Ivanou Trumpovou. Dédvacetjedničkový KRYL pro mne byl jedním z nejzdařilejších počinů komorní vinohradské scény, byl jsem tedy velmi zvědav, jak se vyvede jeho nástupce. Ondrova inscenace je opět zábavnou podívanou, skvěle využívající velmi dobrého zpěvu účinkujících (zde především Richarda Fialy), nebojící se střílet si z ledasčeho a… nabízející neotřelý pohled na významnou postavu české hudby, dodal bych u KRYLa. U GOTTa si bohužel tak jistý nejsem.

Škorpil: Cherry Man (Národní divadlo Praha)

 Cherry Man, napsaný pro pražské Národní divadlo, je Vyrypajevovým loučením. Doslova to říká v rozhovoru v programu a ve stejném duchu končí i text sám: „Epocha, ve které se psaly a inscenovaly podobné divadelní hry, skončila. Navždy.“ Co ale jsou ony „podobné divadelní hry“ není moc jasné.

Dubský: Krajina se sklady (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ústecký Činoherák se regionální dramatice věnuje kontinuálně. V případě Krajiny se sklady se autorka scénáře Marie Nováková a režisérka Klára Vosecká zaměřily na Podkrušnohoří, oblast, která po vysídlení Němců a vzniku nárazníkového hraničního pásma dodnes zůstává periferní oblastí Česka - a to nejen v geografickém smyslu slova.

Škorpil: Skupinová terapia (SkRAT Bratislava)

 Třináct dní po pražské premiéře inscenace Unavená žiadost (psal jsem o ní zde) se bratislavský SkRAT vrátil do Venuše ve Švehlovce, aby odehrál další pražskou premiéru, tentokrát již více jak rok staré inscenace Skupinová terapia. Mnohé se nemění – vládne velmi osobnostní herectví postavené na civilistním výrazu a nakonec ani scéna, kterou tvoří podlouhlý stůl a jen pár židlí. Obdobná je i práce s mizanscénou, kdy dialog v popředí doplňuje mimoběžná (a občas absurdně odtažitá) akce v pozadí.

Dubský: Láska (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Režisérka Barbara Herz při tvorbě inscenací často pracuje metodou verbatim, tedy zdivadelněním autentických záznamů rozhovorů. V hradecké Lásce splétá dohromady několik výpovědí o různých podobách vztahů, hledání partnerů a problémů s tím souvisejících.

Mikulka: Těžké divadlo (KHWOSHCH - Alfred ve dvoře)

Mezinárodní skupinka s dost nezapamatovatelným názvem KHWOSHCH na sebe upozornila povedenou loutkovou hudební legráckou Dinopera (psali jsme o ní tady a tady). Nyní se tedy vrací do Alfreda, už ale do velkého sálu, s podívanou, kterou by bylo možné ze všeho nejspíš zařadit do škatulky „objektové divadlo“. Tedy alespoň v případě, že by byli znalci žánrových nálepek ochotni akceptovat objektové divadlo, ve kterém velkými (a občas docela těžkými) objekty manipuluji živí herci. Za případná upřesnění budu vděčný. Což myslím úplně doopravdy, bez ironie.

Hankovcová: Na první pohled (Švandovo divadlo)

V jednoduchosti je síla

Po představení jsem ze Studia Švandova divadla jela domů tramvají a na čtyřsedačku si ke mně přisedla skupinka tří žen. Téměř celou cestu mi v hlavě zněl zvučný a důrazný hlas Marie Štípkové: „Jedna ze tří, taková je statistika, jedna ze tří žen byla ve svém životě znásilněna.“ Nechci, ale po intenzivním divadelním zážitku musím myslet na to, jestli zkušenost některé z přisednuvších žen onu smutnou statistiku potvrzuje. (Jen pro upřesnění, v Česku je to každá desátá žena, to jsem ale v době jízdy tramvají nevěděla).

Škorpil: Unavená žiadosť (SkRAT Bratislava)

 V zřejmě dosti kvalitním utajení (vzhledem k mizivé návštěvě) proběhla pražská premiéra inscenace Unavená žiadosť bratislavského post-stokovského souboru SkRAT a režiséra Rastislava Balleka, kterou do Venuše v rámci svého off-programu přivezly 4+4 dny. Je přitom jasné, že specifická poetika, která by se dala nejlépe charakterizovat jako: zdánlivě se nic neděje, mluví se chaoticky a o ničem (a zčásti možná improvizovaně) a přitom se toho odehraje a sdělí víc než dost, by řadě českých diváků mohla perfektně sednout.

Mikulka: Modrovous revival (Depresivní děti touží po penězích)

Před závorkou je nutné napsat jedno: Depresivní děti a Jakub Čermák se věnují „práci s publikem“ soustavně a prokazují přitom slušnou dávku odvahy i vynalézavosti. V tomto smyslu je Modrovous revival - postavený na tom, že vražděné manželky představují náhodné divačky - dalším dílkem skládačky, kterou již zdobí kusy jako třeba Bordel L’Amour nebo Happy End v hotelu Chateau Switzerland.