Škorpil: 8 miliard lidí hoří (8lidí v NoD)

 Dokud 8lidí v inscenaci 8 miliard lidí hoří, zůstává u paradoxů ekologické angažovanosti (můj nejoblíbenější je: „Máš jen stovky otázek, nebo taky chceš slyšet nějaké odpovědi?“), potenciálního pokrytectví západní klimatické zodpovědnosti, či prostě jen u drobných (sebe)ironických postřehů a vtípků, je radost sledovat jak přirozeným a zároveň zcela kontrolovaným (ne)herectvím toto režijně-dramaturgicko-scénografické sdružení disponuje.

Mikulka: Tři mušketýři a já (Národní divadlo)

A teď už vážně...

Na „dětské představení“ jsem se do Stavovského divadla vydal s jistými obavami, ale bylo z toho příjemné překvapení. Tři mušketýři a já jsou kus sympaticky hravý, sebeironický a nenuceně vtipný. Na premiéře se sice bavili především dospělí, dovedu si ale velmi dobře představit, že reprízy neméně spolehlivě osloví i děti, tedy alespoň ty trochu otrlejší.

Dubský: Když roztaje sníh (Divadelní svět Brno 2025)

Teatr Rozmaitości Warszawa: Když roztaje sníh

Z letošního programu brněnského festivalu jsem měl možnost zhlédnout pouze jedno představení, kterým bylo varšavské rodinné drama Až roztaje sníh. Zápletka je jednoduchá – mladá patnáctiletá dívka spáchá sebevraždu skokem pod vlak a v jejím domě se schází široké příbuzenstvo, aby v těžké chvíli podpořilo truchlící rodiče.

Mikulka: Když roztaje sníh (Divadelní svět Brno 2025)

Teatr Rozmaitości Warszawa: Když roztaje sníh

Jedním ze zvučných festivalových jmen byl varšavský Teatr Rozmaitości, který se představil inscenací Když roztaje sníh, variací na téma „nerozumíme si, nejsme schopni spolu mluvit - a je to obraz stavu celé společnosti“. Demonstrováno je to na trapně groteskním setkání širší rodiny, které se koná poté, co patnáctiletá dívka spáchala zdánlivě bezdůvodnou sebevraždu.

Mikulka: Médea (Divadelní svět Brno 2025)

Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava: Médea

Inscenace antických her v posledních letech v Česku několikrát uspěly velmi výrazně, jednalo se však spíš o volné a svébytné adaptace (mám přitom na mysli především Fričova Krále Oidipa a Bakchantky). Otázkou je, co si mají s dva a půl tisíce let starým textem a jeho konvencemi počít ti, kteří chtějí předloze zůstat o poznání blíže. Jako třeba Jakub Šmíd v Národním divadle moravskoslezském.

Mikulka: Divadelní svět Brno 2025 (sobota 24. 5 + neděle 25. 5.)

Theater Bremen - Because the night: Patti Smith
D'epog - Hory, doly, epizody

Na Divadelní svět Brno jsem přijel až v polovině, a divadelní zážitky zatím byly, jemně řečeno, nevalné. O zoufale nijaké koprodukční inscenaci Am Fluss/Pri rieke vídeňského Schauspielhausu a Slovenského národného divadla se mi ani nechce psát, stejně jako o mimořádně úmorném pokusu o rozverné dětské (a zároveň tak trochu rodičovské) divadlo Táta už nemůže!, které předvedl Jiří Šimek pod hlavičkou souboru Ufftenživot. Takže zbývá brémský muzikál na téma Patti Smith, spíš jako odstrašující příklad toho, jak by se takovéto inscenace dělat neměly, a na závěr očekávatelně zběsilá performance domácích D´Epog, která v neděli pozdě večer alespoň trochu zahraňovala situaci.

Mikulka: Soudružky s kroužky (Alfred ve dvoře)

Vlastně je to docela roztomilé. Zvlášť pro pamětníky. Dominik Migač a spol. předvádějí miniaturní model z hloubi socialistických osmdesátek, se všemi možnými typickými artefakty, od panelákového sídliště, přes autobus Karosa, podivně pojmenované stanice metra až po obchod s nekonečnou frontou na banány. Lze si zavzpomínat a třeba se taky trochu dojmout nad časy, které se (chválabohu!) už nikdy nevrátí.

Škorpil: Quanta (Lithuanian National Drama Theatre na Divadelní svět Brno 2025)

 Łukasz Twarkowski má nejspíš rád sci-fi. Vloni prezentoval na festivalu Divadelní svět Brno adaptaci romány Olgy Ravn Zaměstnanci, letos přivezl festivalem koprodukovanou Quantu, fiktivní výjev ze zapadlého švýcarského penzionu Les Moires, kde se v roce 1938 potkávají Heissenberg, Pauli, Joliot-Curie a Majorana. Tématem je samozřejmě kvantová fyzika a princip neurčitosti v rovině fyzické, společenské i intimní.

Dubský: Podivuhodný případ Benjamina Buttona (Městská divadla pražská)

Měl jsem v posledních měsících možnost vidět dvě hodně rozdílné adaptace krátké povídky Francise Scotta Fitzgeralda Podivný případ Benjamina Buttona. Na West Endu z ní udělali folkový muzikál, v Rokoku ji hravou formou nastudoval režisér Petr Hašek. Obě adaptace mají společné to, že z původního díla ponechávají jen základní syžet, jinak jdou svou vlastní cestou.

Voska: Bytost (Divadlo X10)

Líp už bylo, ale bez lidí to nepůjde

Zatím jsem si netroufal začíst se do děl předloni zesnulého spisovatele Václava Kahudy. Pokusil jsem se však alespoň nahlédnout do divadelní interpretace jeho světa v podání Divadla X10, které uvádí adaptaci Kahudovy novely Bytost v režii Kamily Polívkové. Ale nejsem asi ten pravý, kdo by se do něčeho takového měl pouštět.

Škorpil: Volání rodu (Východočeské divadlo)

Volání rodu Elišky Říhové je zásvětním tripem inspirovaným Marquézovým Podzimem patriarchy a uměním taxidermie, čili vycpávání (velkých) zvířat. V jakýchsi třech kruzích pekla, oddělených pádem jedné z tylových opon zde putujeme intimní pamětí anonymního diktátora a de facto sledujeme jeho cestu k přiznání vlastní smrti. Významnou, ne-li určující, roli v inscenaci hrají scénografie Berty Doubkové a kostýmy Ellen Pávkové mazající rozdíly mezi živými a mrtvými a lidským a zvířecím. Dantovským průvodcem zásvětím je tak androgynní postava jezevce a v různých variacích se objevuje archetypní motiv šití a tkaní.

Voska: Upokojenkyně (Studio Ypsilon)

Zabijačka s lidskou tváří

Tentokrát mě do Ypsilonky nalákal text Kazimíra Lupince – a skutečně, dopadlo to tentokrát mnohem lépe než minule na Prázdninových iluzích. Lupincův text totiž sleduje příběh, který není vůbec marný. V centru jeho pozornosti je důchodkyně Anna Vrbičková, která už drahnou dobu dožívá v domově pro seniory. Když jí vnuk Jarda k devadesátinám neuváženě slíbí splnění jakéhokoli jejího přání, celkem bez váhání volí zajištění odchodu z tohoto světa. Již tak prekérní situace konfliktu morálky s výslovnou seniorčinou žádostí se ještě zkomplikuje mimořádnou nešikovností Jardy a jeho otce Vlastíka; mrtvoly přibývají, ale ne a ne trefit tu správnou osobu.

Voska: Za rohem svět (Studio Hrdinů)

No přesně!

Tvůrčí tým v internetové anotaci trochu varuje, že se bude zabývat tápáním, pocity dezorientace nebo gesty, jejichž smysl uniká. Ano, to by tematicky sedělo. Ovšem zhlédnuté představení inscenace Za rohem svět ve mně zanechalo dojem přesně opačný – nadšení z nesmírné hravosti, vynalézavosti a skvělé souhry účinkujících.

Škorpil: Don Quijote. Pustá země. (Národní divadlo)

 Sám T.S.Eliot opatřil svou Pustou zemi poznámkovým aparátem, v němž osvětluje použité citace a odkazuje k inspiračním zdrojům. Později toho prý litoval, neboť to vedlo k „nabubřelému učenectví“ (bogus scholarship). Také duo SKUTR s dramaturgem Róbertem Štefančíkem ve své inscenaci odehrávané na točně Státní opery („vidím zástupy lidí, kteří se točí v kruhu“, verš 56 v překladu Petra Onufera) Eliota doplňují a komentují. Nejviditelněji přidáním odkazu na Cervantesova Dona Quijota již v titulu, v inscenaci pak živým tlumočením citátů, jež básník použil v originále, nebo rozehráváním příběhu Filomény z Ovidiových Proměn a osobní historie věštce Teiresia.