Bábkové divadlo Žilina: Robinson.ka
Divadlo bez domova: Antigona (podľa Sofokla a iných)
Divadlo Ludus: História istého náslila
Divadlo Jozefa Gregora Tajovského: Tel3gram
Divadlo Jána Palárika v Trnave: Filip
Bábkové divadlo na
Rázcestí: Kamil
Mestské divadlo Žilina: Lilith
Slovenské komorné
divadlo Martin: Divadelník
Odivo: Kozmos
Nude: Emily
Slovenské národné divadlo: Deti
Slovenské národné
divadlo: Čaute!
Divadlo Petra Mankoveckého: Amatéri
Spišské divadlo: Šeptuchy
Obyčejně lze většinu námitek proti inscenacím jako je Forman na Letní scéně Musea Kampa odbýt s tím, že nejsem cílovka, že na „komerci“ nechodím, takže nemám srovnání a že takhle se to prostě dělá a lidem se to líbí. Cílovka vskutku nejsem, v mém případě šlo o výjimečný výlet mimo zónu polo/sklepních avantgard. A chuť si ho zopakovat po včerejším zážitku notně poklesla. A protože nemůžu vzhledem ke zkušenostem tentokrát tvrdit, dovolím si jen utrousit, že pevně doufám že "takhle se to nedělá". Producentka a autorka v jedné osobě vypráví Formanův život chronologicky až do pražského natáčení Amadea, kdy ho jednoduše utne, nejspíš proto, že po desáté již open air produkce nejsou povoleny. Kdyby měla spolu s režisérkou nějaký nápad jak biografii pojmout (nebo kdyby rozvedly a dotáhly těch pár nápadů, které tu jsou) jistě se by se pohodlně do 2,5 hracích hodin vešly.
Kriplštreka - Divadlo Líšeň
Spaghetti Futurista! - Jihočeské divadlo - Malé divadlo České Budějovice
Ubu - Stuffed Puppet Theatre
Hong Dongji a příšera Isimi - Culture Art Bakery FF Wang
Kufr z Tchaj-Peje - Flying Group Theatre
Je nakonec jedno, jak moc je Bůh v Las Vegas inspirován obrazoboreckou kapitolou z Klusákovy knihy o Karlu Gottovi a jak moc atmosférou a výtvarnou podobou (přinejmenším plakátu) Gilliamově adaptaci knihy Huntera S. Thompsona Strach a hnus v Las Vegas či Lynchovým Mulholland Drive. Inscenace zcela obstojí sama o sobě, dokonce i bez znalosti životních příběhů jejích „hrdinů“. Jakkoli právě (polo)zapomenutý herec a bavič Antonín Šůra, jehož osud inscenaci rámcuje, by možná vydal za samostatnou story.
Sága rodu Marxů zřejmě chce hledat odpověď na to, zda „Karel je v nás“ (jak se tu zpívá), zda jsme se dědictví jeho myšlenek dokázali/chtěli zbavit, zda náhodou i po letech a navzdory dějinným dezinterpretacím nemají jeho myšlenky stále (nebo znovu) platnost, jak vidí Marxe naši současníci, jestli máme jeho sochy bourat jako Berlínskou zeď, nebo znovu stavět… A také líčí různé i pikantní historky z jeho života – v jaké bídě a na dluh žil, kolik měl dětí a s kým… A také se ptá, zda za všemi emancipátory a revolucionáři nestojí oddané a vlastně poddané (a samozřejmě přehlížené) ženy… A jestli Karel s Bedřichem náhodou nezapomněli na to, že lidé chtějí snít a být šťastní, nejen mocní…
V Německu usazená (a stále oceňovanější) izraelská autorka Sivan Ben Yishai si ve své Lásce jako argumentačním cvičení vybírá za model nerovných partnerských dvojic ikonický pár Pepek Námořník a Olive Oyl. Vykračuje však z jejich původního animovaného fikčního světa a oba je uvádí do současnosti, kde ona je úspěšnou feministickou autorkou, a on ne zcela úspěšným ex-studentem filmové vědy s touhou natočit svůj velký film. Hra není – ale to nelze od Ben Yishai vlastně ani očekávat – jednoduchou demonstrací tezí a byť zobrazuje nevyrovnaný svazek křehké intelektuálky a poněkud jednoduššího macha, nakonec obhajuje – myslím si – lásku, či potřebu vztahu a zázemí. Samozřejmě s vtipem, hlubokou ironií a spoustou kulturních i jiných odkazů.
Zhruba ve dvou jejích třetinách přeruší Burajovu inscenaci Cesty dlouhým dnem do noci umělecko-terapeutická intervence „Sen o terapii“: na scénu vejde terapeut Daniel Wagner a rozestaví židle, na něž usednou herci. Jsou stále ve svých postavách, ale mimo O’Neilův fikční svět a podstatně civilněji odpovídají na celkem očekávatelné otázky. Divák se nedozví nic nového, jen je mu shrnuto, co by jinak – snad složitěji, či méně přímočaře – dokázal vyčíst z náznaků a vodítek obsažených v textu i inscenaci. Osobně považuji tento vstup za zcela zbytečný ornament, který zbytečně (ne-li urážlivě) podceňuje důvtip diváctva i um Eugena O’Neila. Dvojakost této scény, tedy rozlomenost mezi trváním na psychologické věrohodnosti postav a jejich realistickým ztvárněním a inscenátorským vstupem do takto budovaného světa je ale příznačný pro celou inscenaci.
Inscenace Ztratili
jsme Stalina, kterou v Dejvickém divadle podle adaptace Daniela
Majlinga režíroval Michal Vajdička má podtitul „groteska z Kremlu“. Jde
však o poněkud matoucí vymezení. Správněji by totiž mělo znít „fraška z Kremlu“.
(A pro ty méně chápavé snad i „řachanda z Kremlu“.)
V zásadě bych na okraj inscenace na motivy knihy Pavla Klusáka Uvnitř banánu mohl napsat něco podobného, co jsem poznamenal už v reakci na Medvěda s motorovou pilou. Obě inscenace mají obdobná pozitiva i negativa. Na jedné straně stojí tentokrát herectví Davida Petrželky, Kateřiny Císařové a Anny Kameníkové, muzikálnost většiny obsazených a hudba Martina Kyšperského r/evokující kreace muzikálních outsiderů a exotů.