Voska: Aparát (Studio Hrdinů)

Vskutku zvláštní aparát

Inscenace Kathariny Schmitt, která je adaptací povídky Franze Kafky V kárném táboře, stihne za sedmdesát minut projít docela nezvyklým vývojem. Nejprve pozornost upoutá bytelný scénický objekt coby dominantní prvek scénografie Pavla Svobody: rozměrný podstavec z dřevěných prken, na něm prosklená kabina s lehátkem a nad ním visícími řetízky. K tomu kladka s provazem, několik žárovek, žlutých trubic a vypínačů. V tomto technicky velmi atraktivním prostředí se ovšem přibližně první půlhodinu odehrává pramálo záživné převyprávění zmíněné Kafkovy povídky, kterou předčítá hlas ze záznamu a kvarteto účinkujících (Ivana Uhlířová, Jakub Gottwald, Pasi Mäkelä, Vojtěch Šembera) zvukovou stopu doprovází hodně pomalými akcemi.

Mikulka: Škůdci (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Scény z rodinného života

Jakkoli mohou inscenace Wariot Ideal nabrat různé konkrétní podoby, jejich základ bývá podobný. Sebeironická hravost, chuť objevovat v situacích na první pohled docela normálních groteskní potenciál a schopnost rozvést tyto situace do drastických či absurdních důsledků. Jinými slovy: klaunérie sui generis. V podzimní premiéře Kámen nůžky papír byla onou základní situací jakási vlastivěda, na aktuální Škůdce se lze dívat třeba jako na výjevy z rodinného života.

Voska: Normální detektivní komedie (Husa na provázku)

Taková NORMÁLNÍ rodinka

Dvě hodiny bez přestávky a autorka (Tereza Volánková) zároveň v pozici režisérky. Přiznám se, že na další představení z hostovací série Husy na provázku v Arše+ jsem šel s jistou opatrností. Ovšem zbytečně. Normální detektivní komedie je totiž hodně příjemné překvapení.

Dubský: Město světla (Divadlo X10)

Nová inscenace Divadla X10 je adaptací románu španělského spisovatele Andrése Barby. Děj se odehrává na počátku devadesátých let minulého století v jihoamerickém městečku San Cristóbal, kde se náhle začnou objevovat členové dětské komunity, mluvící neznámým jazykem a vždy večer mizející v okolní džungli. Od drobných výtržností nakonec situace dospěje až k násilí a nepravděpodobné dětské společenství začne obyvatele města děsit.

Voska: Jednou nám za to děcka poděkujou (Husa na provázku)

Na kole i autem přes mrtvoly

Být městským cyklistou není úplně jednoduché. Kdokoli se o tom může přesvědčit ve kterýkoli (obzvlášť všední) den v pražských ulicích nebo třeba prostřednictvím inscenace Jednou nám za to děcka poděkujou, kterou v brněnské Huse na provázku nastudoval režisér Martin Modrý.

Mikulka: Golem (Divadlo v Dlouhé)

Golem, Faust, Löw, Rudolf a tak

Hradecké režijně dramaturgické duo Jakub Vašíček - Tomáš Jarkovský se představilo v Divadle v Dlouhé inscenací určenou především mladším divákům. A jak je v případě těchto tvůrců (dobrým) zvykem, i tentokrát se snaží barvité a zábavné scénické třeštění doplnit druhým plánem - v tomto případě rázu spíše faustovského.

Mikulka: Příliš krátká telomera (Divadlo pod Palmovkou)

„Stáří je nemoc, která se dá léčit“

První inscenace „zábradláckého“ Jana Mikuláška Pod Palmovkou do značné míry navazuje na zdejší úspěšnou Ženu filmového kritika (psali jsme o ní tady). Hraje se v komorním podkrovním sále, stejné je obsazení (Barbora Kubátová a Jakub Albrecht), ironická atmosféra i občasné pomrkávání na diváky, kteří umí správně dešifrovat celou řadu popkulturních odkazů. Téma snahy o dosažení dlouhověkosti a hrozeb či bizarností s tím spojených je sice o poznání vážnější, tím si ale tvůrčí tým (spoluautorkou scénáře je vedle Mikuláška dramaturgyně Lenka Veverková) nenechává nijak zásadně svázat ruce.

Dubský: Vlastenci (Národní divadlo Brno)

Je potěšující vidět, že se hra populárního britského autora Petera Morgana objevuje na českých jevištích jen necelé tři roky po premiéře v Londýně. Zvlášť když jde o kus, který se věnuje palčivě aktuálnímu tématu – kde se vzal Vladimir Putin a jak došlo k tomu, že se z něj stal diktátor ohrožující celou Evropu.

Mikulka: Černý partyzán (Minor)

Patálie s oživlými pomníky

Loňská inscenace Husy na Provázku Sága rodu Marxů začíná scénou, ve které ožije pomník nejslavnějšího člena rodu. Dost podobný výjev tvoří úvod inscenace , kterou nastudoval nový šéf Divadla Minor Jan Jirků. Shoda je to samosebou spíš anekdotická, podstatnější je, že se obě inscenace pokoušejí se záměrnou mozaikovitostí a „nepomníkovitostí“ nahlédnout osudy výrazné osobnosti. A zároveň zachytit širší dobový kontext a přitom kombinovat divadlo, řekněme, „vzpomínkově-vyprávěcí“ i groteskně nadsazené. V obou případech se ukázalo, že může být docela problém všechny tyhle dobře vyhlížející cíle spojit do soudržného a divadelně přesvědčivého celku (tak jako se to před pár lety Jirků povedlo v Bratrech naděje).

Voska: Noc tribádek (HaDivadlo)

Noc Ivany Uhlířové

Chtěl jsem svou glosu začít drobným postěžováním si, že jinak povedená Burajova inscenace se zhruba od poloviny – ve shodě s Enquistovým textem – trochu tematicky cyklí. Webová anotace mne ale tentokrát předběhla, když sama inscenaci označuje souslovím "zacyklený patriarchát". No dobře, bylo možné vědět, do čeho člověk jde.