Mikulka: Černý partyzán (Minor)

Patálie s oživlými pomníky

Loňská inscenace Husy na Provázku Sága rodu Marxů začíná scénou, ve které ožije pomník nejslavnějšího člena rodu. Dost podobný výjev tvoří úvod inscenace , kterou nastudoval nový šéf Divadla Minor Jan Jirků. Shoda je to samosebou spíš anekdotická, podstatnější je, že se obě inscenace pokoušejí se záměrnou mozaikovitostí a „nepomníkovitostí“ nahlédnout osudy výrazné osobnosti. A zároveň zachytit širší dobový kontext a přitom kombinovat divadlo, řekněme, „vzpomínkově-vyprávěcí“ i groteskně nadsazené. V obou případech se ukázalo, že může být docela problém všechny tyhle dobře vyhlížející cíle spojit do soudržného a divadelně přesvědčivého celku (tak jako se to před pár lety Jirků povedlo v Bratrech naděje).

Voska: Noc tribádek (HaDivadlo)

Noc Ivany Uhlířové

Chtěl jsem svou glosu začít drobným postěžováním si, že jinak povedená Burajova inscenace se zhruba od poloviny – ve shodě s Enquistovým textem – trochu tematicky cyklí. Webová anotace mne ale tentokrát předběhla, když sama inscenaci označuje souslovím "zacyklený patriarchát". No dobře, bylo možné vědět, do čeho člověk jde.

Dubský: Krkavci (Dejvické divadlo)

Pro svůj režijní comeback si Jan Frič vybral téměř zapomenutou francouzskou hru z konce 19. století, která se v Česku ještě nehrála. A dokázal ji společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou zbavit nánosů dobově podmíněného balastu a vykřesat z ní zcela současnou výpověď o světě, který ovládají peníze a spleť zákonů a nařízení, v nichž není snadná orientace.

Škorpil: Krkavci (Dejvické divadlo)

 Fričovi Krkavci v Dejvickém divadle jsou ozvěnou jeho oceňované Vassy Železnovové uvedené před čtyřmi lety v Národním divadle. Nejen použitím mikroportů přispívajících k chladné a odtažité náladě inscenace a nejen takovými detaily jako je chrlení černé „krve“ jednou z postav v závěru. Opakuje se – opět dokonale - i pocit bezútěšnosti a marnosti, světa, v němž je každý sen odsouzen k zániku a v němž je rodina zázemím i osudem.

Mikulka: Krkavci (Dejvické divadlo)

Nevěřte nikomu!

Skoro se tomu nechtělo věřit, ale stalo se: Janu Fričovi (a Martě Ljubkové) se v Dejvicích podařilo vstoupit do velmi podobné řeky jako před lety v Národním s Vassou Železnovovou. Sto padesát let stará, úmorně upovídaná a průhledně tezovitá hra Henry Becqua v jejich inscenaci ožila a proměnila se v silný nadčasový příběh o bezmoci obyčejných lidí, kteří se ocitli tváří v tvář nelítostnému světu financí, spekulací a nesrozumitelných zákonů.

Voska: My děti z druhé ruky (Eliadova knihovna)

Děcák na vlastní kůži

U tématu dětských domovů a sociální vyloučenosti těžko očekávat úplnou selanku, inscenace Róberta Štefančíka My děti z druhé ruky, která se uvádí v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, přesto umí překvapit otevřenou drsností.

Voska: Díla. Autoportrét. Sebevražda (MeetFactory)

Z Francie na Šumavu a zpět

Titulní trojici knih francouzského spisovatele Édouarda Levého adaptovala pro smíchovskou MeetFactory režisérka Viktorie Vášová. Subjektivně největší část její inscenace tvoří opravdu zábavné fragmenty z Děl, v jejichž rámci čtveřice účinkujících nabízí jakýsi stand-upový orloj spisovatelem navržených a nerealizovaných uměleckých děl - která herci s nadsázkou popisují či přímo představují.

Škorpil: Heda Gablerová - naostro (Činoherní klub)

Havelkovu režii Heda Gablerová – Naostro (v originále lépe dvojznačné Shooting Hedda Gabler) lze vnímat v pandánu k Rackovi uvedenému v Divadle Na zábradlí. I v Činoherním klubu jde o výraznou úpravu klasického textu. Tentokrát neautorskou, protože Ibsena do prostředí norských (ne)závislých filmařů přepsala britská scenáristka Nina Segal. Jinak je zde ale víc podobností, než by se dalo čekat: skupina vyhořelých postav maskujících své slabosti a prohry cynismem, převládající podehrávání a zcizování a zvláštním (pro Havelku ovšem typickým) způsobem odhalený mechanismus konstruované režie.

Dubský: Mešita + Ze života hmyzu (Národní divadlo Brno)

Mešita Téma kulturních válek je aktuální a může být i provokativní, navíc dochází i na střelbu takříkajíc "do vlastních řad“. Tvůrci totiž svou kritiku míří jak na homofobní, rasistickou či dezinformacemi zpracovanou část společnosti, tak na soudobé ochránce morálky a politické korektnosti, kteří přesně vědí, co a jak je možné ve veřejném prostoru říkat. (Předesílám, že nový titul Martina Glasera a Olgy Šubrtové jsem viděl na veřejné generálce.)

Dubský: Faust (Horácké divadlo Jihlava)

Po divácky úspěšném Utrpení mladého Werthera a kritikou oceňované adaptaci Bergmanova filmu Šepoty a výkřiky se režisér Jakub Čermák v Jihlavě vrátil ke Goethovu dílu. Jeho Faust je plný symbolických obrazů, zároveň ale působí srozumitelným dojmem.