sobota 25. května 2024

Voska: Don Juan a já (Divadlo v Dlouhé)

Vypnout a (po skončení představení) zapnout


První dvě třetiny pozvolna končící sezóny Divadla v Dlouhé se nesly ve znamení diváckých výzev. Nejprve Šiktancova inscenace V džungli měst, pracující se záměrnou nesrozumitelností jednání postav, potom Burajova Cesta dlouhým dnem do noci, odvíjející se tři a čtvrt hodiny v pomalém, ne však úmorném tempu. Dramaturgicky tedy vlastně chápu, proč se poslední premiérou stala – eufemicky řečeno – velmi oddechová komedie Reného Levínského Don Juan a já v režii Hany Burešové. Úplný průšvih to není, přesto však zůstávají pochybnosti.

čtvrtek 23. května 2024

Škorpil: Sága rodu Marxů (Divadlo Husa na provázku + DSB 2024)

 Sága rodu Marxů zřejmě chce hledat odpověď na to, zda „Karel je v nás“ (jak se tu zpívá), zda jsme se dědictví jeho myšlenek dokázali/chtěli zbavit, zda náhodou i po letech a navzdory dějinným dezinterpretacím nemají jeho myšlenky stále (nebo znovu) platnost, jak vidí Marxe naši současníci, jestli máme jeho sochy bourat jako Berlínskou zeď, nebo znovu stavět… A také líčí různé i pikantní historky z jeho života – v jaké bídě a na dluh žil, kolik měl dětí a s kým… A také se ptá, zda za všemi emancipátory a revolucionáři nestojí oddané a vlastně poddané (a samozřejmě přehlížené) ženy… A jestli Karel s Bedřichem náhodou nezapomněli na to, že lidé chtějí snít a být šťastní, nejen mocní…

středa 15. května 2024

Voska: Tartuffláž (Divadlo D21)

Dnes si řekneme něco o Tartuffovi


Hned druhý Molière v rychlém sledu: nejdřív Hábova ústecká Škola žen, teď Spišákův Tartuffe v Divadle D21. Obě inscenace navíc spojuje podobný přístup k výchozímu textu jako odrazovému můstku k úvahám divadelním i jiným. Přemýšlím, proč to v mých očích Hábovi vyšlo skvěle a Spišákovi bohužel moc ne.

pátek 10. května 2024

Mikulka: Velký nabíječ (A studio Rubín)

Tápání v říši loutkového porna


Pokud inscenace postrádá režii i dramaturgii, nezachrání ji pár nahodile vyhlížejících nápadů ani osobní šarmérství. Přesně tohle je bohužel případ Velkého Nabíječe v A studiu Rubín. Navzdory tomu, že loutková výprava Jiřího Knihy do říše porna slibovala zábavný a provokativní úlet.

neděle 5. května 2024

Škorpil: Láska jako argumentační cvičení (Divadlo Letí)

 V Německu usazená (a stále oceňovanější) izraelská autorka Sivan Ben Yishai si ve své Lásce jako argumentačním cvičení vybírá za model nerovných partnerských dvojic ikonický pár Pepek Námořník a Olive Oyl. Vykračuje však z jejich původního animovaného fikčního světa a oba je uvádí do současnosti, kde ona je úspěšnou feministickou autorkou, a on ne zcela úspěšným ex-studentem filmové vědy s touhou natočit svůj velký film. Hra není – ale to nelze od Ben Yishai vlastně ani očekávat – jednoduchou demonstrací tezí a byť zobrazuje nevyrovnaný svazek křehké intelektuálky a poněkud jednoduššího macha, nakonec obhajuje – myslím si – lásku, či potřebu vztahu a zázemí. Samozřejmě s vtipem, hlubokou ironií a spoustou kulturních i jiných odkazů.

sobota 4. května 2024

Voska: Škola žen (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ohnout Molièra? Nevadí!


Po Peeru Gyntovi jde o druhé setkání režiséra Michala Háby s klasickým textem v ústeckém Činoherním studiu. V případě Ibsenova dramatu se tvůrčí tým držel norského dramatika až překvapivě věrně a vznikla tak místy lehce rozvláčná, ovšem působivá jevištní roadmovie nevyhýbající se ani nefalšovanému dojetí. Zato Molièrova komedie Škola žen posloužila Hábovi a spol. spíš jako hřiště, na němž se mohl do sytosti vyřádit. A dopadlo to skvěle.

pondělí 29. dubna 2024

Dubský: Miláčci (Horácké divadlo Jihlava)

Jihlavské divadlo pokračuje v regionální programové linii a po loňském Popelu na křídlech Suzanne Renaud se zaměřilo na další výraznou ženskou postavu spjatou s Vysočinou. Dagmar Fričová pro divadlo napsala hru Miláčci, která se zaobírá životem Zdeňky Havlíčkové, dcery spisovatele Karla Havlíčka Borovského.

neděle 28. dubna 2024

Mikulka: The Mirror (Gravity & Other Myth - Jatka78)

Máme rádi pop


Hodně se těšit může být zrádné. Loni v Trutnově na CirkUFFu jsem viděl mimořádně silné představení Sissy dvou členů australského novocirkusového souboru Gravity & Other Myth, a tak jsem se hodně těšil na hostování jejich mateřského souboru na Jatkách78. No, a odcházel jsem poněkud zklamaný. Ne, že by to bylo špatné, jenže byl to… takový trochu podbízivý novocirkusový pop.

Voska: Toyen – všechny barvy samoty (Divadlo Kolowrat)

Hold bez pomníkaření


Hned dvě inscenace o avantgardní malířce Toyen nabídla krátce po sobě dvě pražská divadla. Štýrský/Toyen/Heisler je k vidění ve Švandově divadle, za Toyen – všechny barvy samoty je potřeba vystoupat do podkrovního Kolowratu. Mohu prozradit, že trocha toho šplhání se v tomhle případě až překvapivě vyplatí.

pátek 26. dubna 2024

Mikulka: Postradatelní (Buchty a loutky)

Sylvester se vrací


Kritici mají sklon - vcelku pochopitelný - přeceňovat v divadle originalitu. Když se v inscenaci nestane něco neočekávaného, překvapivého či dosud neviděného, bývá to důvod k nespokojenému mrmlání (uznávám, sám to taky občas provozuji). Nic proti originalitě, jenže - co si počít s těmi, kteří zkrátka a dobře dělají to své, kteří drží styl? Hezkým příkladem mohou být Buchty a loutky. Zkušenější divák si v jejich případě může skoro pořád říkat něco jako „tohle už jsem viděl“. Jasně, viděl, no a co? Myslím, že se v tomto ohledu mohu směle považovat za diváka zatraceně zkušeného, ale stejně se na každou novou premiéru Buchet těším a obvykle si v ní s větším či o něco menším potěšením najdu to své. A je mi přitom vcelku jedno, že to už dávno není nic objevného a překvapivého.