Dubský: Ostravar 2025 (sobota 29.11.)

Podoba věcí (Národní divadlo moravskoslezské)
Bůh masakru (Komorní scéna Aréna)
Krvavá svatba (Národní divadlo moravskoslezské)

Voska: Facka (Dejvické divadlo)

Krev, pop a slzy

Na představení nejnovější inscenace Dejvického divadla jsem vyrazil s docela významnou dávkou předporozumění. Konkrétně obeznámen s rozporem zuřivě extatických ohlasů tzv. běžného publika na sociálních sítích, a naopak téměř jednohlasného znechucení kritické obce (na Nadivadle o Facce psal již Jakub Škorpil zde). A nakonec jsem se pěkně zabydlel někde mezi těmito dvěma póly.

Dubský: Ostravar 2025 (pátek 28.11.)

Pley Boyz (Divadlo loutek)
Pozdě příchozí (Divadlo Petra Bezruče)
Ošklivec (Komorní scéna Aréna)
Ptáčci (Národní divadlo moravskoslezské)

Dubský: Ostravar 2025 (čtvrtek 27.11.)

Kardinální chyba (Národní divadlo moravskoslezské)
Lebka z Connemary (Studio G)
Nepřítel lidu (Divadlo Petra Bezruče)
Tenkrát v Rusku (Komorní scéna Aréna)

Voska: Yakamoz (Hochschule der Künste Bern - PDFNJ 2025)

Prostě dva Turci, co spolu mluví

Takto lapidárně shrnul herec Ali Kandaş inscenaci Yakamoz, kterou společně s kolegou Onurem Kurtulmuşem představil pražskému publiku v Divadle DISK. A v této větě asi nevědomky vystihnul zásadní přednost i úskalí celého počinu.

Škorpil: Facka (Dejvické divadlo)

 Havelkovu Facku uváděnou Dejvickým divadlem v dočasném azylu Kulturní stanice Galaxie táhnou především výkony domácích herců i hostujícího herectva. Zaujmout může též formální stránka inscenace s otevřeným zákulisím, bezeslovné stylizované výjevy z „místa činu“ (které však pamětníkům připomenou Havelkovo DISKové Já, hrdina z roku 2011) či promítaný videoart. Méně inovativní pak je použití live cinema v podobě zvětšených mluvících (či mlčících) hlav. Žánr dokumentárního divadla a metoda verbatim však bohužel i zde nakonec ukazuje své limity.

Dubský: Ostravar 2025 (středa 26.11.)

Krysař (Divadlo Petra Bezruče)
Soumrak nad krajinou (Národní divadlo moravskoslezské)
Perníkář (Studio G)

Mikulka: Farářův konec (Národní divadlo)

O víře bez víry

Škvoreckého a Schormův film Farářův konec sice po téměř šedesáti letech v lecčems zestárnul, stále však představuje obdivuhodně komplexní počin. Pod groteskně teatralizovanou slupkou se prolíná celá řada zásadních témat: počínaje alegorií pokrytectví násilného komunistického režimu ve vztahu k moci i ke svým odpůrcům (nebo prostě jen konkurentům), přes nejrůznější otázky související s vinou (respektive hříchem) a odpuštěním, až k novozákonnímu podobenství. Zároveň je film jednou dlouhou disputací o vztahu víry, řekněme, institucionalizované, k víře, řekněme, spontánní. Co si ale s tím vším počít pětatřicet let po pádu komunistického režimu, v situaci, kdy je samozřejmá a spontánní touha po „vědeckým“ režimem odpírané víře jen dávno vybledlou vzpomínkou?

Mikulka: Jabloňový sad (Thalia Theater Hamburg - PDFNJ 2025)

Divadelní parazitování

Jen málokdy se stane, aby bylo tak zoufale nepochopitelné, proč k nějaké konkrétní inscenaci vůbec došlo. Thalia Theater Hamburg představil ve Vinohradském divadle svou variaci na Čechovův Višňový sad - a bylo to něco tak nejapného, že se skoro ani nechce věřit. Konec konců i s ohledem na prestiž festivalu, v jehož rámci renomovaná německá scéna v Praze hrála.

Voska: V zrcadlové síni (A studio Rubín)

Krásné a veselé

Přemýšlím, do jaké míry je hendikepem nové inscenace Lucie Ferenzové to, co se mi na ní líbilo. Totiž všeobjímající nadhled a lehkost, jednohubková padesátiminutová délka a otevření současného tématu na takto vykolíkovaném hřišti.