Škorpil: Dotyky a spojenia (pátek 26.6.)

Divadlo Jozefa Gregora Tajovského Zvolen: Hej, Pookie!
Slovenské komorné divadlo: Na meďvedov!!!
Divadlo Aréna: Pokladík (Every Breath You Take)

Škorpil: Dotyky a spojenia (čtvrtek 25.6.)

Divadlo Josefa Gregora Tajovského: OTA
Projekt Batyskaf a ARCHA+: Alex

Škorpil: Dotyky a spojenia (středa 24.6.)

Malá scéna: Verbum
Divadlo bez javiska a Divadlo Pôtoň: Nádherná záhrada po nej ostala
Slovenské národné divadlo: Nosorožec

Škorpil: Dotyky a spojenia (úterý 23.6.)

Divadlo z Pasáže: Dospelosť
Národné divadlo Košice: Banský kvet
Jedným dychom: Kultura konca

Škorpil: Konec jara (Divadlo Na zábradlí)

Konec jara může jistě být matoucí. Jedinák s Erbesem volí výraznou nadsázku a v maskami silně karikované komunistické věrchušce jen těžko rozlišovat kdo je padouch, a kdo hrdina. Jejich čtení spíše léta než jara roku 1968 je notně „revizionistické“ a pro mnohé nejspíš bude mít i nádech obrazoborectví. Zobrazit Dubčeka, Smrkovského, Kriegela a spol jako svého druhu populisty, kteří lidu za zády (obrácené kartonové figury) jednají s Rusy a čelem k nim slibují nemožné až nesmyslné (prostě se zruší menstruace apod.) jistě nemusí jít pod nos každému. Stejně jako spíše současný jazyk, kterým spolu hovoří.

Škorpil: Večer tříkrálový (Národní divadlo)

What You Will, neboli Cokoli chcete či Jak vám libo je podtitul Večera tříkrálového, který rozhodně nelze při vnímání Nebeského inscenace pominout. Pavel Drábek označuje Večer… v programu za quodlibet, či všehochuť plnou nejrůznějších dobových populárních senzací (ztroskotání, záměny, dvojčata…). A stejnou všehochutí je poslední premiéra Národního divadla.

Škorpil: Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce (Národní divadlo - Teatr im. Juliusza Słowackiego w Krakowie)

Měl jsem opravdu rád seriál Kosmo (ČT, 2016) a nedivil bych se, kdyby po scénáři Tomáše Baldýnského sáhla některá bulvárněji či lidověji orientovaná scéna. Co ale chápu dost těžko je, že Národní divadlo objedná u Marie Wojtyzsko (zvláště po zkušenosti s podle mého silně problematickým Ještě chvilku) a následně uvede text s předlouhým názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce, který zmíněný seriál v lecčem připomíná, ale jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje.

Škorpil: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Je počátek, nebo možná brzká polovina šedesátých let minulého století. V malém divadélku sledujete novinku, tzv. modelovou (nebo absurdní – jak říkají čtenáři časopisu Divadlo) hru. V podivném „velkém domě“ žije „pan Procházka“ obklopen věrným služebnictvem. Za hranicemi panství panuje chudoba a zmar, způsobená válkami i přírodními katastrofami. Pán se zamiluje do chudé a prosté dívky ze stanového tábora u lesa, nechá si jí do domu přivést. Rozbíhá se kolotoč událostí inspirovaných Dvojí nestálostí, kde chvíli není jasné, kdo je vlastně pán a kdo sluha, co je opravdu a co je jen jako, zpochybňují se role společenské i divadelní a nakonec se dospěje k ironickému poselství ve stylu „kill the messenger“.

Škorpil: Kingdom Cum (DISK) a Jolene (Divadlo Na zábradlí)

O slavnosti a hostech čili Ztraceno v překladu
Dva dny po sobě zavedl mne osud na premiéry, v nichž jsem mohl být pouhým „hostem na slavnosti“, tím kdo sice rozumí a chápe co že se to děje, nemá však z důvodů věkových či genderových, možnost opravdově souznít s děním. 

Škorpil: Heda Gablerová (Národní divadlo)

Kdo by od Bodóovy Hedy Gablerové v Národním divadle čekal podobný „nářez“ jakým se prezentoval v roce 2022 v Plzni prostřednictvím razantní úpravy Romea a Julie, či legendárního – již více jak dvacet let starého - kafkovského Semeloumězmizelsem, bude bezpochyby zklamán. Tato Heda je „obyčejná velká činohra“ zasazená do moderních reálií. Nic víc, ale ani nic míň. Možná o něco více hraná s důrazem na peklo nenaplněných vztahů, tužeb a ideálů než k ibsenovské hře maloměšťácké malosti a deprese. Možná (v Brackovi a tetě Julianě) i s trochu ozvuků současného fideszovského a katolicky konzervativního Maďarska. 

Škorpil: Zničit (Městská divadla pražská - Komedie)

 Zážitek nečtenářův
Rálišova adaptace Houellebecqova Zničit mi přinesla dva dosti rozdílné zážitky kopírující dělení inscenace přestávkou. První je politická, druhá intimní. V té první sledujeme jakési ne zcela jasné spiknutí neznámé skupiny zahlcující v předvečer francouzských prezidentských voleb veřejný prostor deepfakeovými videi i reálnými teroristickými útoky. Vidíme figurky všeznalých politických matadorů, jejich oddaných „přátel po boku“, zástupců tajných služeb i poněkud primitivní karikaturu politické marketérky.

Škorpil: Facka (Dejvické divadlo)

 Havelkovu Facku uváděnou Dejvickým divadlem v dočasném azylu Kulturní stanice Galaxie táhnou především výkony domácích herců i hostujícího herectva. Zaujmout může též formální stránka inscenace s otevřeným zákulisím, bezeslovné stylizované výjevy z „místa činu“ (které však pamětníkům připomenou Havelkovo DISKové Já, hrdina z roku 2011) či promítaný videoart. Méně inovativní pak je použití live cinema v podobě zvětšených mluvících (či mlčících) hlav. Žánr dokumentárního divadla a metoda verbatim však bohužel i zde nakonec ukazuje své limity.

Škorpil: Demonstranti (Divadlo X10)

 Ondřej Novotný v Demonstrantech sleduje osudy jedné rodiny zhruba v rozmezí let 1984-2022, přičemž děj soustředí do tří demonstračních „epizod“ – listopadu 1989, protestům proti MMF v roce 2000 a tzv. dezolátské demonstrací. Každý z těchto zlomů popisuje v dlouhém monologu jedna z postav: Sametovou revoluci matka, antiglobalistické bouře dospívající syn a na Václavské náměstí zajíždí stárnoucí otec. Novotnému se bohužel jen výjimečně daří vystoupit z obecných klišé. Nejpatrnější je to u studentského průvodu, v němž nechybí cinkání klíči, pozdrav hercům ND, květin za štíty pořádkových jednotek ani legendární „holé ruce“. Zasedání měnového fondu provází synovy první sexuální a milostné zkušenosti v náručí protřelé revolucionářky a „punkerky“, jež nakonec stejně zmizí s „Italama“. Možná jen otcův útěk z národoveckého mumraje do oázy laciného baru kdesi na periferii, kde snad najde iluzi pochopení a kde se konečně dosyta vyzpovídá ze svého osudu nevítěze změn, tedy bývalé normalizační šedivé myši, podvedeného hurá podnikatele devadesátých let a nepochopené hlavy rodiny nabízí o něco málo víc než ohraná schémata.

Škorpil: Dotyky a spojenia (pátek 20.6. - Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie)

 Nový den. Nová dávka zoufalství. Znovu vztek, šok, deprese, vzteklá ironie. Emigrace, rezignace, naštvání. Tentokrát Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie v podání souboru Uhol_92, podle konceptu Alžběty Vrzguly a v režii Adama Draguna, Silvie Vollmann a Júlie Rázusové. Inscenace má, jak výpis režisérů napovídá, tři části.

Škorpil: Dotyky a spojenia 2025 (čtvrtek 19.6. - Eden. Útek z raja a Generácia Z: Zombies)

 Jak už to bývá, objevují se třetí den festivalu jednotící linky a prostupná témata. Letos se jimi zdají být vztek a normalizace. Tomu druhému a různým způsobům reakce na konkrétní historické období a přežívání v něm se z výhradně ženské optiky věnuje specifiky imerzivní autorská inscenace Alžbety Vrzguly a Kataríny Cvečkové Eden. Útek z raja uváděné Divadlem Petra Mankoveckého.  

Škorpil: Dotyky a spojenia 2025 (středa 18.6. - Outcast a Hirošima, moja láska)

 Outcast Júlie Rászusové, Dáši Čiripové a Marka Turošíka uvedený jejich nezávislým prešovským souborem Slzy Janka Borodáča vychází ze Zweigovy autobiografie Svět včerejška. Bere si z ní však jen krátké výňatky a jejich pomocí dvojice protagonistek – Gabriela Marcinková a Anna Jakab Rakovská – vcelku nepřekvapivě (ale účinně) hledá podobosti mezi rozpadem liberálního a optimistického světa počátku 20. století a (nejen) slovenskou současností.

Škorpil: Dotyky a spojenia 2025 (úterý 17.6.)

 Na Starce a more v podání bratislavského Divadla Ludus jsem se hodně těšil. Ivana Martinku a Milana Kozánka znám ještě z uskupení Med a prach (který spoluzakládal i Andrej Kalinka a další). Zkušený čtenář nejen tohoto blogu ovšem již automaticky předpokládá „ale“. Ano, zklamání bylo celkem velké. Inscenace takřka výhradně spoléhá na reprodukovaný přednes úryvků z Hemingwayovy novely, které „herecky“ stínuje Jan Lepšík a Martinka k tomu pomocí kamer a projektorů dodává spíše náladotvorné výtvarné efekty. 

Škorpil: Můj boj. Zamilovaný muž (Divadlo Na zábradlí)

Mým bojem. Zamilovaným mužem pokračuje Zábradlí – po odskoku k Fušerům – v dramaturgii intimních zpovědí. Tentokrát mužskou perspektivou sledujeme krizi pozdního středního věku na pozadí vzniku a vyhasnutí (nikoli snad nutně konce) jednoho manželství. Jan Mikulášek samozřejmě volí podstatně jiné, protože tradičně chladnější a odtažitější výrazové prostředky než Anna Klimešová v Paní Dallowayové, ale je nebývale soustředěný, opatrný a „svým způsobem“ i citlivý.

Škorpil: 8 miliard lidí hoří (8lidí v NoD)

 Dokud 8lidí v inscenaci 8 miliard lidí hoří, zůstává u paradoxů ekologické angažovanosti (můj nejoblíbenější je: „Máš jen stovky otázek, nebo taky chceš slyšet nějaké odpovědi?“), potenciálního pokrytectví západní klimatické zodpovědnosti, či prostě jen u drobných (sebe)ironických postřehů a vtípků, je radost sledovat jak přirozeným a zároveň zcela kontrolovaným (ne)herectvím toto režijně-dramaturgicko-scénografické sdružení disponuje.

Škorpil: Quanta (Lithuanian National Drama Theatre na Divadelní svět Brno 2025)

 Łukasz Twarkowski má nejspíš rád sci-fi. Vloni prezentoval na festivalu Divadelní svět Brno adaptaci romány Olgy Ravn Zaměstnanci, letos přivezl festivalem koprodukovanou Quantu, fiktivní výjev ze zapadlého švýcarského penzionu Les Moires, kde se v roce 1938 potkávají Heissenberg, Pauli, Joliot-Curie a Majorana. Tématem je samozřejmě kvantová fyzika a princip neurčitosti v rovině fyzické, společenské i intimní.