Škorpil: Poněkud delší odpověď Vladimíru Hulcovi (a Vladimíru Justovi) aneb Ještě k Lidské tragikomedii a "situaci Divadla v Dlouhé"

technická poznámka: v prohlížeči Internet Explorer se bohužel pod tímto příspěvkem nezobrazí diskuse pomocí modulu Disqus. s příčinami ani řešením si nevím rady. dopručuji tedy používat Mozillu nebo Chrom. -- Jakub Škorpil


Vrátím se – s dovolením – k meritu věci, tedy k Lidské tragikomedii. Vlastně jsi mi, Vladimíre, výborně nahrál několikerým zopakováním spojení „divadlo pro děti a mládež“. Pominu-li, že osobně si myslím že DvD je (a chce být) i něčím víc než jen tím (aniž bych zároveň onu kategorii nějak shazoval), je to vlastně hezký popis inscenace, která všechnu zdejší diskusi odstartovala. Ano, Lidská tragikomedie Hany Burešové je pro mne Klíma „pro děti a mládež“, či – jak se dříve hezky psávalo – „pro školu a dům“. A to je asi to, co mi na inscenaci vadilo nejvíc. Vladimír Just zde několikrát zdůrazňuje Klímovu ironii, smích nad světem, ludibriozitu atp. Ale to je právě to, co podle mne inscenace postrádá. Či co zůstává skryto jen v dramaturgickém výkladu překrytém nakonec hereckou exhibicí. Ale to krapet přebíhám. Jistě je to již namnoze věc osobního čtení klímovské poetiky, ale podle mne k ní patří jistá podvratnost, znejistění. Nikoli jen ironické pousmání, ale škleb. (Ty bys Vladimíre – to prosím bez ironie – věřím neváhal označit Klímu za pankáče.) Ale aby to bylo v inscenaci naplněno, nesměl by Odjinud být v posledním dějství tak nemilosrdně (operetně) shozen.

Mikulka: Tři citáty aneb Nestačím zírat

1x Mikulka, 2x Just

 

Just: Divadlo je past X. (Miloš Ubu)

Předem říkám, že jsem na to šel bez velkého očekávání a vysokých měřítek, vstřícně vyladěn už rozdávaným pivem a bigbítově vyhulenou dechovkou, jež čím víc řvala, tím víc s duchem doby i tématu představení rezonovala (a to, aniž mi tvůrci předem říkali: dechovka a pivo je špatně). Vyladili mě však v tom studeném foyeru do nejhřejivějšího pozitivna také diváci. Jak jsem zjišťoval před i během představení, byli to tvorové s podobně nastaveným kódem vnímání a prahem citlivosti na lumpárny politické i jazykové, a byl jsem rád, že jsem se uprostřed nich, spřízněn volbou, ocitl. Vždycky jezevce mého typu, vyšťouraného v noci z nory denního sepisování, študování nebo učení, nadmíru potěší ta, omlouvám se za ten patos, pospolitost. Fyzická, hmatatelná a cítitelná, nikoli virtuální přítomnost stovek bližních podobného naladění – nelze to dost ocenit zvláště ve světě milionů izolovaných veřejných samot – kdyby to byly aspoň „samoty u lesa“, ale jsou to jen „samoty u netu“ . V ty se svět rozpadl po explozi informační bomby, ale to vám, jedné z těch tisíců izolovaných buněk po explozi, určitě neříkám žádnou novinu. Chtěl jsem jen říci, že veškerý apriorismus, kladný nebo záporný, jsem na Nové scéně při představení Tomáše Svobody a Ondřeje Formánka Miloš Ubu spolu s kabátem odložil v šatně. Nebylo mi to nakonec nic platné.

Just: Divadlo je past IX. (Televizní oslava)

A je to venku, pachatel odhalen! Konečně jsem na to po tolika letech marného psaní přišel, díky tomu, že se ke mně dostal studentský film dokumentaristů z FAMU Televizní oslava (jeho podstatné části byly odvysílány – kdy jindy, než v popůlnočních časech – v rovněž studentském, kvalitním a proto zrušeném magazínu Průvan). Dokument byl natočený ve dnech jubilujícího televizního média na Kavčích Horách v den „otevřených dveří“. Kromě tradiční televizní věrchušky, která ve své bohorovnosti dozajista ani sama netuší, jak moc pamětníkovi připomíná arogantním chováním, dikcí i namyšleným myšlením bodré šéfy normalizační televize (Milan Friedrich), vystupují v dokumentu i dvě krásné, snové osoby Friedrichových podřízených, dvojčat Gabriely a Simony Noskových. Ty už jsou cele zářivým plodem nových časů. Obě sice jakoby vypadly z nějaké anekdoty o blondýnkách, ale žerty stranou, věc je totiž smrtelně vážná: roztomilá dvojčátka zastávají na Kavčích horách veledůležité řídící funkce. Mimo jiné totiž odpovídají za sestavování, načasování i koordinaci programu, a tím i za profilaci jednotlivých veřejnoprávních kanálů, na níž měsíc co měsíc v Divadelních novinách marně žehrám.

Just: Divadlo je past VIII. (Spánek nikdo nevolá)

Původně jsem chtěl psát o aktuálním zážitku z Pitínského Strakonického dudáka v Národním divadle, ale minulý týden jsem v jiném ND v Ostravě zažil už tolik zklamání, že se mi o dalším psát už prostě nechce. Naštěstí jsem před pár dny stihl zajít do patrně nejmenšího divadla v Praze – sedělo nás tam cca patnáct, a přitom tam nebyla žádná prázdná židle – totiž na Malou scénu už tak mrňavého Alfréda ve dvoře. Nedlouhý kus Divadelní společnosti Antonín Puchmajer se jmenoval Spánek nikdo nevolá, s podtitulem „divadelní inscenace o cestování a snění“, a vzhledem k tomu, že v programu anoncovaní autoři a režiséři Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda se na scéně vyskytovali o poznání častěji než rovněž anoncovaný, většinou však za zvukovými hejblaty skrytý Petr Lanta, přisuzuji odhadem největší podíl na režii večera právě jemu. A nesmím zapomenout na nádherně znělý hlas Zuzany Vilímové, která mnohem víc (a krásněji než jmenovaní pánové) zpívala – většinou na prastaré lidové motivy.

Just: Divadlo je past VII. (OST-RA-VAR 2013)

Tentokrát to bude o Ostravě zpráva, oproti té minulé, méně radostná. Vrátil jsem se totiž z jednoho z nejvýznamnějších – a myslím, že nenahraditelných - divadelních festivalů v zemi, totiž ze sedmnáctého ročníku OST-RA-VARu, ale tentokrát se značně rozporuplnými pocity. Na jedné straně s několika báječnými, výjimečnými zážitky z živého divadla, jaké se během roku, ne-li desetiletí, jen tak nevidí (Aréna: Hráči, Ruská zavařenina; Bezruči: Můj romantický příběh), na druhé straně s pocity bezedného trapna a studu za účinkující.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář VI. - Jedenácté přikázání)

Drábkovo/Šamberkovo Jedenácté přikázání

„Nezanedbatelná část postav je zábavná tím, že žertovně chodí, porůznu hází zadkem nebo sebou nekoordinovaně zmítá“, napsal ve zdrcující recenzi vážený kolega o extrémně stylizovaném, záměrně antipsychologickém a parodicky teatralizovaném hereckém stylu Drábkova / Šamberkova Jedenáctého přikázání ve Stavovském divadle. “Tentokrát ale měl k dispozici první hereckou ligu, a tu navíc Drábkovy koniny zjevně bavily a užila si to: je to infantilní a bláznivé, obžerné, živelné, zábavné i příšerné.“, píše jen o něco shovívavěji na téže straně LN jeho kolegyně. A tak mě napadá: napsali by oba totéž i o činoherních inscenacích kritikou hýčkaného Roberta Wilsona (třeba o starší Žebrácké opeře nebo novější Věci Makropulos)?

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář V.)

3x z Ostravy: baletní Návraty domů v Divadle Jiřího Myrona + výstavy Jenom ženy Hany Puchové a Scénografie Marty Roszkopfové

Pro Pražáka platí, že návštěva Ostravy se vyplatí. Když omrzí činohra (akutní otravu divadlem může si netrénovaný organismus uhnat například na bezmála dvou desítkách představení, vměstnaných do čtyř dnů Ostravaru, viz někdy příště), je tu ještě opera i balet. Mimořádné kvality dnešní ostravské opery, od scénických provedení až po originální, s ničím u nás už dnes svou odvahou patrně nesrovnatelnou dramaturgii (vedle Verdiho, Smetany či Wagnera neváhá uvést i nezavedeného Catalaniho, Stravinského, Hindemitha, nejnověji Martinů) už naštěstí dolehly k uším pražské kritiky, ba i k porotcům Thálie. Co však určitě v Ostravě stojí za další zaznamenání, je tamní balet.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář IV.)

IV.
I film může být past. Zvlášť, když do ní sami dobrovolně vlítnete, třeba v porotě FITESu pro udílení Trilobitů, to pak trávíte nekonečné hodiny ve společnosti neutěšené celoroční produkce původních českých filmových a televizních opusů, hraných, dokumentárních, publicistických i kreslených, což v úhrnu představuje zážitek, který nikomu nepřeju. Z mnoha desítek balastu, banality, kýče i beznaděje se ale přesto vynoří tři, možná čtyři opusy, které vás za všechno odmění. Vedle třídílného nemilosrdného palachovského řezu do českého národního charakteru z dílny Agnieszky Hollandové, který ční nad celoroční produkcí jako Himaláje nad Brdy, byl pro mne takovou překvapivou odměnou i snímek Zdeňka Tyce (a scénáristky Markéty Bidlasové) Jako nikdy. Údajně se v kinech dlouho neohřál, což by byla škoda - patří totiž k těm vzácným druhům děl, na něž se můžete do kina vypravit nebo si je doma pouštět libovolněkrát po sobě, a vaše záliba neslábne, nýbrž vzrůstá, opakováním se násobí.

Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář I.-III.)

I.
Divadlo je past. Zjistím-li po pěti deseti minutách, že věc je (alespoň pro mne) ztracena, musím se, vězeň židličky, smířit i s „odepsáním“ dvou až tří hodin ze svého nejspíš už ne moc dlouhého života. V takových chvílích buď proklínám svou profesi a nebo, v optimálním případě, vypínám (ale pozor: nespím, jako někteří mí věhlasní kritičtí kolegové, kteří, ač zjevně infikovaní divadelní mouchou tse tse, zpravidla obsazují první řady). V duchu píšu nějakou studii, připravuji si přednášku, s někým polemizuji, bilancuju život, vztahy, lásky, někdy i celý vesmír. Z kina můžu kdykoli odejít, knihu zavřít, obrazovku vypnout. Ale i z nejpitomějšího divadla se zvednout uprostřed představení neumím.