sobota 2. dubna 2016

Mikulka: Olga, horrory z Hrádečku (Divadlo Letí a Vila Štvanice)

Dalo by se konstatovat, že co se týče Olgy Havlové, je v téhle inscenaci všechno na svém místě: titulní hrdinka je předvedena jako neokázale pevná žena, která sice žije ve stínu svého manžela, tvoří však svým způsobem těžiště jeho života. A navíc dokáže získat sympatie i respekt svou nepatetickou, neužvaněnou a nesebestřednou věcností i nadhledem. Předvídatelnost takového portrétu kompenzují inscenátoři docela hezkým leitmotivem v podobě setrvalého přetlačování o pozornost: představení začne dlouhým povídáním Václava Havla, kterého jeho manželka ze scény doslova vyhodí s tím, že hlavní postavou má být ona. Variace této situace se pak v mnoha obměnách vracejí. Nevím, jestli je to pojetí vysloveně feministické (k tomuto pojmu se ostatně postava Olgy vyjádří dosti zdrženlivě), téma „silné ženy ve stínu slavného muže“ se mi v každém případě zdálo na celé inscenaci nejnosnější.



Lze odhadnout, že obdobu tohoto boje musely absolvovat i samotné inscenátorky. Do popředí se jim totiž celou dobu derou „ti okolo“. Nejen samotný Havel, ale také přátelé, matky, milenky, tajní, ba i domácí zvířectvo; žena „o které tahle hra je“ má neustále tendenci se vytrácet a je nutné ji takřka násilím znova a znova vystrkovat dopředu. Viditelným středobodem se Olga stane až v závěru. V několika posledních scénách vlastně už jen sedí v křesle, popisuje činnost své nadace, bilancuje, (ne)smiřuje se sama se sebou i s okolím. Závěr je to logický, jenže z divadelního hlediska o poznání méně zajímavý než to, co se dělo předtím, představení ztrácí napětí a do finiše spěje v atmosféře vcelku standardně srdceryvné.

Ale jinak, samozřejmě: Pavlína Štorková je pro takto pojatou Olgu jasnou výhrou, její schopnost hrát nenápadně, neokázale, sebeironicky a přitom velmi uvěřitelně je využita v plné síle. Vůbec špatné ale není ani trio Jiří Böhm, Tomáš Kobr a Pavol Smolárik, daří se jim především v řadě žertovných scén, kdy dokážou výborně využít nápad s rozdvojením nebo dokonce roztrojením Václava Havla. A ještě jedna věc, tak trochu mimochodem: Böhmův široce usměvavý Havel, napůl odzbrojující a napůl iritující svou nenápadnou sebestředností byl - vzdor karikatuře i záměrné nepodobnosti - asi nejpovedenějším divadelním pojetím jedné z nejvýraznějších figur panteonu moderních českých dějin, jaké jsem kdy viděl.

Recenze vyšla v SADu  3/2016
Více informací zde

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme