Historka o sv. Magdě (Komorní scéna Aréna)
Ztraceni v Yonkers (Národní divadlo moravskoslezské)
Historka o sv. Magdě Hra německé dramatičky Johanny Kaptein se nese v schimmelpfennigovském duchu – chybí tu postavy v pravém slova smyslu, repliky je možno rozdělit mezi libovolné množství interpretů. Režisér Tomáš Loužný nechává příběh o zneužité ženě, ze které se stala vražedkyně, vyprávět čtveřici hereček různých generací. Při interpretaci pikantní historky o Magdě, která kdysi žila ve stejném městě jako vypravěčky, se vyjevují všemožné stereotypy, které jsou většinou generačně podmíněné. Ženy jsou z Magdina neblahého osudu vyděšené, znechucené, ale zároveň si užívají popisování detailů, skandální příběh vnímají z odstupu jako nějaký článek v bulvárním deníku.
Hra je sice stará již skoro dvacet let, řeší ale aktuálně hodně diskutované téma násilí na ženách. Loužnému se daří vystavět některé působivé scénické obrazy, v čemž mu dopomáhá i jednoduchá scéna Jána Tereby, která evokuje baletní zkušebnu, v níž se rozcvičuje baletka, ke které se ostatní účinkující obrací jako k Magdě z jejich vyprávění.
Vzhledem k převaze epického popisu nad dramatickými situacemi je sice někdy obtížné udržet plnou pozornost, ale herečky se snaží, aby se z představení nestal jen proud slov, čemuž pomáhají i drobné zcizováky.
Ztraceni v Yonkers Neil Simon vždy dokázal napsat vtipné a jiskrné dialogy a Ztraceni v Yonkers nejsou výjimkou. Komedii jednoho z nejhranějších amerických dramatiků uvedlo Národní divadlo moravskoslezské v české premiéře, i když se jedná o text již z roku 1991.
Ostravská inscenace Janusze Klimszy má ale několik zásadních vad. V první řadě je to tříhodinová délka - Simonova hra je hodně upovídaná a zasloužila by mnohem výraznější dramaturgický zásah. Čtyřicet pět minut trvající expozice, než se vůbec na scéně objeví postava přísné babičky (Alena Sasínová-Polarczyk), působí úmorným dojmem.
Za druhý problém považuji výraznou stylizaci, kterou v Ostravě pro tuto konverzační tragikomedii zvolili. Stejně jako loňský rok při sledování Bez roucha jsem měl pocit, že se tvůrci bojí jemnějších odstínů humoru. Místo toho, aby se snažili vyhrávat drobné slovní pointy, zvolili nadsázku a přehrávání, která ovšem postavy dostává až na hranu karikatury. To by nevadilo v nějaké řachandě, jenže Simon napsal hru, která po přestávce celkem zvážní. Ostatně jedním ze zásadních témat jsou zhoubné rodinné vztahy, kde babička extrémně přísnou výchovou stvořila prostředí bez lásky, s nímž se její děti nevyrovnaly a mnohé z nich dodnes nejsou schopny normálního fungování. V této vážnější rovině zvolená stylizace příliš nevychází, což je škoda především u postavy tety Belly (Kamila Janovičová), která nabízí nejzajímavější vývojový oblouk. Do role puberťáků režisér obsadil třicátníky Víta Rolečka a Roberta Fintu, což zpočátku působí divně, ale nakonec se to v expresivním pojetí ostatních postav ztrácí.
LUKÁŠ DUBSKÝ
více zde
foto Roman Polášek a Martin Kusyn
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme