Švejda: Baletky (Spitfire Company - Palác Akropolis)

Miřenka Čechová nabízí v Paláci Akropolis, po knižním vydání a multimediálním zpracování, třetí verzi svých Baletek. Uvádím tuto skutečnost nikoli kvůli samotným faktům, ale proto, že divadelní nastudování již vstupuje do nějakého kontextu.
Kniha Čechové se stala v jistém směru průkopnickým činem. Ozřejmila skutečnosti, o nichž se dosud (nahlas) nemluvilo; měla svůj, jak to říct, osvětový charakter. A nyní Čechová přichází se zpracováním téhož (včetně záměrů, které lze z inscenace odečíst) - i když, jen s malou nadsázkou řečeno, prakticky každý, kdo se v oblasti kultury orientuje, ví, o čem Baletky jsou.

Škorpil: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novinka Ondřeje Novotného (a Jana Friče a Jana Tošovského) Otec hlídá dceru je možná do velké míry generační záležitost. Je dobré mít zkušenost s rodičovstvím, dětskými hřišti, partnerskými vztahy, stárnoucími rodiči a nakonec i vzpomínky na pionýrsko/skautské tábory či vůbec „lesní život“. Je to výhodné pro větší emoční vazbu k tomu, co se na jevišti říká a často mimoslovně děje. To poslední mnohdy na ideální hraně postřehnutelnosti, viz třeba mužův plamenný proslov, který žena doprovází mlčenlivým složením jeho oblečení do úhledné hromádky u manželových nohou ad.

Švejda: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novotného a Fričovo Otec hlídá dceru chce zpřítomnit, odečítám-li z inscenace správně (text jsem nečetl), ubíjející banalitu všedního života, která může pod povrchem skrývat velká dramata a vést i k velkým hořím.

Švejda: Ruka je osamělý lovec (A studio Rubín)

Švýcarská dramatička a performerka Katja Brunner v postdramatickém textu Ruka je osamělý lovec obhlíží svým svébytným a vynalézavým jazykem různé formy ujařmování ženy v dnešní společnosti. Počínaje přežívajícími stereotypy v chápání její společenské role a konče - třeba - sexuálním ponižováním a zneužíváním. Nic proti příhodným konkrétním postřehům, svým jednostranným a černobílým pohledem, paušálně odsuzujícím - ano, vytáhněme ta správná slova - odcházející patriarchální řád, ale neomylně zabředává do ideologizujícího vidění světa; příbuznost s Elfriede Jelinek se okamžitě nabízí.

Škorpil: Galapágy (Městská divadla pražská - Komedie)

 O zajících a pěnkavách a mozku a želvách a terejích a genech a válce a...
Někdy se zkrátka nelze vyhnout otřepaným rčením, jako třeba tomu o honění mnoha zajíců naráz. Jistě že tradičně mnohovrstevnaté romány Kurta Vonneguta samy nahání nejednoho zajíce, ale kniha není divadlo a naopak. Byť je inscenace Galapág bezmála dvouhodinová, nemá z principu šanci šíři a rozlet Vonnegutovy předlohy obsáhnout. Ani by se o to neměla pokoušet.

Mikulka: Malý pán prstenů (Buchty a loutky + Športniki)

Už jsem to při různých příležitostech napsal vícekrát, takže nezbývá než zopakovat sebe sama: Buchty a loutky mají svůj dobře usazený styl (který mám osobně velmi rád) a v posledních letech z něj nijak zvlášť nevybočují. Otázkou tak obvykle je, jak moc dobře se jim ho podaří v tom kterém konkrétním případě prodat. Platilo to to i tentokrát, jakkoli se před premiérou zdálo, že spojení s generačně mladším uskupením Šprortniki by mohlo některé jistoty narušit.

Dubský: Zbabělci (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Román Josefa Škvoreckého Zbabělci vypráví o posledních dnech druhé světové války ve východočeském Náchodě (v knize pojmenován jako Kostelec). V Klicperově divadle tak využívají regionálního zakotvení a hlavně velkého hudebního nadání hereckého souboru.

Švejda: Kohlhaas (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Zhruba prvních třicet minut hraje Michal Hába se svými Lachende Bestien (Simona Hába Zmrzlá, Jindřich Čížek, Šimon Spišák a on) Kleistova Michaela Kohlhaase. Střídmě, antiiluzivně, bez odboček a kudrlinek - jako anatomii nespravedlnosti. Lze si představit, že v podobném duchu by inscenace mohla dospět až do konce a nebylo/nemuselo by to být málo.

Mikulka: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

Ó, měj mě ráda…

Je to zvláštní, ale nikoli úplně nová zkušenost. Číst si dobře vypravený divadelní program s řadou chytrých statí, v nichž se členové inscenačního týmu (plus mnozí jiní) vyjadřují na konto příslušné inscenace. Je jasné, že o své inscenaci přemýšleli a diskutovali, a že to nebyly úvahy banálně prvoplánové. Je tu ale drobná potíž. Najít odraz všech těch úvah v příslušné inscenaci je skoro nemožné. Dokonce i když díky četbě programu víte, co hledáte.

Švejda: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

První a poslední dramatický moment Špinarovy inscenace Kráska a zvíře nastane zhruba po hodině, když Zvíře vyzve Krásku, aby se na něj podívala. Jinak ale spíš než divadlo připomíná inscenace vizuální show, sled scénograficky efektních obrazů, které chladně, nezúčastněně předvádějí, nebo lépe řečeno demonstrují dějově vykastrovanou pohádku. Špinar scénicky oslňuje - ale kde zůstal příběh, na který by se diváci (má jít přitom o rodinné představení) mohli nějak napojit? Jde o skořápku bez obsahu.