Proč Nenápadný půvab buržoazie nefunguje? Doře Viceníkové a Janu Mikuláškovi se přitom daří vyhmátnout ducha Buňuelových filmů, daří se jim se surreálnou upřímností (vycházející začasté z vlastních nápadů) pohlédnout za "kulisy" fungování společnosti. Jenže tak činí bez buňuelovské lehkosti, samozřejmosti, elegance! To, co sledujeme, je pracně vytvořené. Upachtěné. Herci na sebe upozorňují víc než je potřeba. Vnímáme, jak je to uděláno než co je uděláno. Zážitek se smrskává do stručné informace: na společnost, zbavenou závoje konvencí není věru hezký pohled. Jenže kvůli tomu nemusíme chodit do divadla na osmdesátiminutové představení.
Pondělní ne-událost divadelní Prahy.
Neumím argumentovat jinak, než že mi Nenápadný půvab na premiéře nepřišel upachtěný víc, než by bylo zdrávo. Domnívám se, že "funguje", abych tak řekl.
OdpovědětVymazatA co se toho "buňuelovského" týče... Připomněl jste mi (netvrdím, že to je přesně tenhle případ) argumentační triádu, která byla docela častá v letošních plzeňských diskuzích stran Kukury a Europeany.
Vypadá to asi takhle:
1) Je to hodně jako Bernhard/Marthaler,
2) není to úplně jako Bernhard/Marthaler,
3) není to dobré.
Hezké dopoledne všem, rád bych o
OdpovědětVymazattomto diskutoval, pražskou reprízu jsem ale nevidel, proto dovolte
malou reklamu a ukázku z mé recenze "Buržoazie" v A2 (č.
19/2012):
“Sdílím jsem s
radost ze hry velmi schopnho ansámblu, ale čekám víc. Mikuláškovi
aktéři jsou bez příčiny, bez souvislostí, jednou předvádí
nenažrané sluhy, jindy namyšlené herce a připomínají skupinku
zbohatlíků a pokrytců, kteří si luxusem neustále dokazují
vlastní společenský statut. Vysmívá se režisér
„rozkolísaným maloměšťákům“, o kterých je řeč v závěru
představení? V celku předvádí skupinu s manýry tak
univerzálními, že hraje o ničem. Z nedostatku času nebo
důmyslnosti řadí více či méně překvapivé či zábavné
jednotlivosti, aniž by byl schopný je zcelit. Namísto namáhání
divákova myšlení je testována jeho výdrž.
[...] Ostatně Reduta je
každoročně místem velmi nápadně inscenovaného půvabu
buržoazie při mozartovských Maškarních bálech, v této
souvislosti vyznívá Mikuláškova inscenace jako milé podráždění
symbolického pořádku společnosti – i když diváci odcházeli.
Srandou na úkor pseudomorálky dobré společnosti vyšších
středních vrstev s puncem „nekonvenčního divadla“ zastírá
skutečné společenské poměry. [...] Nezpochybňuji umělecké
úspěchy Reduty z poslední doby, její nynější repertoár bych
však očekával u solidního městského divadla a přívlastek
„progresivní scéna“, které se jí nyní dostává, považuji
jen za z nouze ctnost.”
Milý Michale,
OdpovědětVymazatjenže: pokud má nějaká inscenace v názvu Buňuelův film, pokud se Buňuelovými filmy nejen inspiruje, ale tu i onde si z nich i některé nápady bere, srovnání považuji na místě; či přesněji: očekávám, že mi inscenace poskytne nějaký, k Buňuelovým filmům adekvátní zážitek.
Pravda je, že svoji roli mohl sehrát i odlišný prostor Divadla v Dlouhé. Seděl jsem na balkoně.
Ano, srovnání je samozřejmě na místě, jen mám někdy (a nikoliv v tomhle konkrétním případě) dojem, že to leckdy vede k příliš jednoduchým soudům. Nenápadný půvab měl původně, pokud vím, být mnohem věrnější filmu, a pak už zase bylo pozdě inscenaci přejmenovat.
OdpovědětVymazatDovedu si představit, že prostor Dlouhé nepomohl, ale těžko říct - téhož se (možná ještě víc) obávám u Anny Kareniny ve Švanďáku.
přesně, Michale.
OdpovědětVymazatTaké jsem zvědavý na Annu Kareninu ve ŠD. Ostatně: i Europeanně v Plzni prostor zřejmě hodně ublížil, neboť reakce byly, pro mě překvapivě, hodně odmítavé.
OdpovědětVymazat