Dubský: Divoká kachna (Švandovo divadlo)

Divoká kachna vznikla v době, kdy Henrik Ibsen přecházel od společensky kritických her k symbolistním dramatům, jistou míru nejistoty a záhadnosti lze tedy od jejího nastudování očekávat. K interpretačnímu klíči, který pro svou inscenaci zvolil umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, jsem si ale cestu najít nedokázal.

Voska: Farářův konec (Národní divadlo)

Terapie Mikuláškem

Proč to nepřiznat – Farářovu konci jsem byl příznivě nakloněn. Vesměs se mi líbily též předchozí tituly režiséra Jana Mikuláška, které v Národním divadla nastudoval, tedy Maryša i Stát jsem já, a to přes všechny kontroverze, jež se s nimi pojily. Nejnovější premiéra Činohry Národního divadla je trochu jiná, v téhle trojici však za mne přesto nejzdařilejší. (Na Nadivadle psal o Farářově konci i Vladimír MIkulka, zde)

Dubský: Láios (Deutsches SchauSpielHaus Hamburg, PDFNJ 2025)

Závěrečným představením Pražského divadelního festivalu německého jazyka se ve Stavovském divadle stala cenami ověnčená inscenace Láios. Jedná se o druhý díl pentalogie Anthropolis, v níž se režisérka Karin Beier a dramatik Roland Schimmelpfennig pokusili nabídnout současný pohled na antické mýty spojené s městem Théby.

Dubský: Ostravar 2025 (sobota 29.11.)

Podoba věcí (Národní divadlo moravskoslezské)
Bůh masakru (Komorní scéna Aréna)
Krvavá svatba (Národní divadlo moravskoslezské)

Voska: Facka (Dejvické divadlo)

Krev, pop a slzy

Na představení nejnovější inscenace Dejvického divadla jsem vyrazil s docela významnou dávkou předporozumění. Konkrétně obeznámen s rozporem zuřivě extatických ohlasů tzv. běžného publika na sociálních sítích, a naopak téměř jednohlasného znechucení kritické obce (na Nadivadle o Facce psal již Jakub Škorpil zde). A nakonec jsem se pěkně zabydlel někde mezi těmito dvěma póly.

Dubský: Ostravar 2025 (pátek 28.11.)

Pley Boyz (Divadlo loutek)
Pozdě příchozí (Divadlo Petra Bezruče)
Ošklivec (Komorní scéna Aréna)
Ptáčci (Národní divadlo moravskoslezské)