Milí moji,
včera jsme měli sezení AICT a mimo jiné se tam také diskutovalo o budoucnosti DOSIEK, jestli by to nechtělo jiný způsob hlasování a pod. (diskuse u nás se ale zatím chválabohu nese na bázi velmi kamarádské a tolerantní), a při té příležitosti mne Dária Fehérová upozornila na diskusi kolem Radokových cen na internetu. Četla jsem Vladimírův článek, diskusi i konečný příspěvek Karla a plně se SaDem souhlasím. Problém je myslím v tom, že my, tj. hlasující v cenách a administrátoři, se stále příliš staráme o to, co na to divadla a (praktičtí) divadelníci.
Hlubokou pravdu měl kdysi Milan Lasica, který v jakémsi fejetonu napsal, že všichni nadávají na kritiky, jak jsou nekompetentní a neobjektivní, ale že se v životě nesetkal s divadelníkem, který pochválil kritika za dobře napsanou, i když zápornou kritiku vůči jeho osobě. Když se moje kolegyně bavily o tom, jak udělat pro budoucnost hlasování „spravedlivější“, položila jsem otázku: Víte za posledních dvacet let o nějakém případu, kdy to, co vyhrálo, BYLO FATÁLNĚ ŠPATNĚ, tj. do očí bijícím případem, který si cenu v žádném ohledu nezaslouží? (A to já, prosím, ZE SVÉHO HLEDISKA o takovém případě vím, byl to Coriolanus, ale na druhé straně je toto vítězství tak průzračnou ukázkou vkusového směřování podstatné části mladé kritiky, že jsem ráda i za tento „omyl“.). Nikdo takový příklad nenašel, a že si každá z nás (u nás vládnou kritice ženy) lehce vzpomněla na případ, kdy nevyhrál její favorit, je jiná věc. Takže kde je vlastně problém?
Na divadelní ceny by se mělo podle mne dívat hlavně jako na PROPAGACI DIVADLA VE VZTAHU K VEŘEJNOSTI,
a v tomto případě byl i Coriolanus dobrá volba, protože pokud ho nějaký „civilista“ na základě ceny v anketě navštívil, určitě se vůči němu nějak vymezil, protože přinášel věci (i když blbé) na našem jevišti řekněme nezvyklé. Divadelníkům, s jejichž různými výhradami se pravidelně setkávám (a moje kolegyně rovněž), standardně odpovídám, aby se hlavně podívali, kdo pro ně hlasoval, anebo kdo hlasoval za toho, s jehož oceněním nesouhlasí. Jestli za něj hlasoval kritik, kterého si váží/neváží, tak může být spokojen, anebo se v opačném případě třeba zamyslet, proč se to jeho oblíbenému kritikovi asi nelíbilo. Pár lidí z divadel to podle mne i takto vnímá, hlavně asi režiséři a dramaturgové, ale to, že se divadla vždy budou převážně chovat jako fotbalové týmy, uvažující stylem „ať hlasoval, kdo hlasoval, hlavně že je Doska doma“, a ještě se v tom smyslu vzájemně podpichují a různě pomlouvají, to nezměníme. Ideální výsledek anket DOSKY vidím ve zvýšení pozornosti divadelníků vůči kritickým výstupům a ve zvýšení pozornosti teatrologů vůči vlastnímu psaní, tak, aby bylo nejen kvalifikované, ale i srozumitelné a čtivé například i pro herce.
Takže držím vám palce, tradice a značka, i jistá míra konzervativizmu, jsou v našich končinách hodnoty k neocenění.
MARTINA ULMANOVÁ
včera jsme měli sezení AICT a mimo jiné se tam také diskutovalo o budoucnosti DOSIEK, jestli by to nechtělo jiný způsob hlasování a pod. (diskuse u nás se ale zatím chválabohu nese na bázi velmi kamarádské a tolerantní), a při té příležitosti mne Dária Fehérová upozornila na diskusi kolem Radokových cen na internetu. Četla jsem Vladimírův článek, diskusi i konečný příspěvek Karla a plně se SaDem souhlasím. Problém je myslím v tom, že my, tj. hlasující v cenách a administrátoři, se stále příliš staráme o to, co na to divadla a (praktičtí) divadelníci.
Hlubokou pravdu měl kdysi Milan Lasica, který v jakémsi fejetonu napsal, že všichni nadávají na kritiky, jak jsou nekompetentní a neobjektivní, ale že se v životě nesetkal s divadelníkem, který pochválil kritika za dobře napsanou, i když zápornou kritiku vůči jeho osobě. Když se moje kolegyně bavily o tom, jak udělat pro budoucnost hlasování „spravedlivější“, položila jsem otázku: Víte za posledních dvacet let o nějakém případu, kdy to, co vyhrálo, BYLO FATÁLNĚ ŠPATNĚ, tj. do očí bijícím případem, který si cenu v žádném ohledu nezaslouží? (A to já, prosím, ZE SVÉHO HLEDISKA o takovém případě vím, byl to Coriolanus, ale na druhé straně je toto vítězství tak průzračnou ukázkou vkusového směřování podstatné části mladé kritiky, že jsem ráda i za tento „omyl“.). Nikdo takový příklad nenašel, a že si každá z nás (u nás vládnou kritice ženy) lehce vzpomněla na případ, kdy nevyhrál její favorit, je jiná věc. Takže kde je vlastně problém?
Na divadelní ceny by se mělo podle mne dívat hlavně jako na PROPAGACI DIVADLA VE VZTAHU K VEŘEJNOSTI,
a v tomto případě byl i Coriolanus dobrá volba, protože pokud ho nějaký „civilista“ na základě ceny v anketě navštívil, určitě se vůči němu nějak vymezil, protože přinášel věci (i když blbé) na našem jevišti řekněme nezvyklé. Divadelníkům, s jejichž různými výhradami se pravidelně setkávám (a moje kolegyně rovněž), standardně odpovídám, aby se hlavně podívali, kdo pro ně hlasoval, anebo kdo hlasoval za toho, s jehož oceněním nesouhlasí. Jestli za něj hlasoval kritik, kterého si váží/neváží, tak může být spokojen, anebo se v opačném případě třeba zamyslet, proč se to jeho oblíbenému kritikovi asi nelíbilo. Pár lidí z divadel to podle mne i takto vnímá, hlavně asi režiséři a dramaturgové, ale to, že se divadla vždy budou převážně chovat jako fotbalové týmy, uvažující stylem „ať hlasoval, kdo hlasoval, hlavně že je Doska doma“, a ještě se v tom smyslu vzájemně podpichují a různě pomlouvají, to nezměníme. Ideální výsledek anket DOSKY vidím ve zvýšení pozornosti divadelníků vůči kritickým výstupům a ve zvýšení pozornosti teatrologů vůči vlastnímu psaní, tak, aby bylo nejen kvalifikované, ale i srozumitelné a čtivé například i pro herce.
Takže držím vám palce, tradice a značka, i jistá míra konzervativizmu, jsou v našich končinách hodnoty k neocenění.
MARTINA ULMANOVÁ
Ono funguje asi taký zvláštny paradox: Praktici sa tvária, že im na cenách nezáleží, ale neustále riešia, či sú spravodlivé. kritici stále opakujú, že je to anketa, teda spriemerovaný názor, ktorý sa nemusí zhodovať s názorom praktikov a divákov, na strane druhej stále riešime, ako tieto ceny ešte viac objektivizovať.
OdpovědětVymazat