Dvě věci mi po této svérázné havlovské parafrázi vrtají hlavou: jak asi může představení tohoto typu působit na někoho, kdo Audienci nezná, a jak riskantní může být pohyb po hranici, za kterou se už publikum dívá na herce jako na reálnou osobu, nikoli jen na představitele určité role.
Z původní Havlovy Audience tu totiž zůstane jen pár rozsekaných a „zremixovaných“ replik (znějí z playbacku v původní nahrávce Pavla Landovského), porůznu opakovaných a zřetězených.
Na pochopení smyslu celé hry to rozhodně nestačí. V NoDu to však vadilo asi jen málokomu, Audience je hra natolik známá, že absence souvislého textu i prohazování rolí mezi oběma herečkami spíš paradoxně uvolnilo prostor nejrůznějším asociacím a vazbení významů. Což bylo na celém představení to nejzábavnější a vlastně i nejsilnější. Kdo Audienci předem nezná, nemá v tomto ohledu šanci - a nejspíš mu nezbývá, než sledovat groteskní a podivně vykloubenou pivní pitku dvou žen, které si z nejasných důvodů nasazují celohlavové masky.
Součástí hry je ale i to, že herečky pijí opravdové pivo a lze tudíž předpokládat, že se v průběhu představení úplně reálně opijí. Vypadá to jako dobrodružný nápad, což také inscenátoři jak se patří zdůrazňují (režisér Boháč to pro jistotu výslovně připomene i v úvodním proslovu). V tomto směru jsem ovšem byl zklamán: opíjecí rovina vyhlížela hodně dekorativně. Ne snad, že by mi při děkovačce bolestně chyběl pohled na protagonistky zpráskané na plech, jenže ta trocha hraně působícího chichotání a potácení neměla daleko k obyčejné koketerii. Která vynikla tím víc, že se předtím tak usilovně zdůrazňovalo, že se bude hrát na férovku a nebezpečně. Místo toho, aby se dlouhá osobní dohra stala pointou, velmi dobrý dojem z „havlovské“ části večera bohužel spíš rozředila.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyjde v SADu
Na pochopení smyslu celé hry to rozhodně nestačí. V NoDu to však vadilo asi jen málokomu, Audience je hra natolik známá, že absence souvislého textu i prohazování rolí mezi oběma herečkami spíš paradoxně uvolnilo prostor nejrůznějším asociacím a vazbení významů. Což bylo na celém představení to nejzábavnější a vlastně i nejsilnější. Kdo Audienci předem nezná, nemá v tomto ohledu šanci - a nejspíš mu nezbývá, než sledovat groteskní a podivně vykloubenou pivní pitku dvou žen, které si z nejasných důvodů nasazují celohlavové masky.
Součástí hry je ale i to, že herečky pijí opravdové pivo a lze tudíž předpokládat, že se v průběhu představení úplně reálně opijí. Vypadá to jako dobrodružný nápad, což také inscenátoři jak se patří zdůrazňují (režisér Boháč to pro jistotu výslovně připomene i v úvodním proslovu). V tomto směru jsem ovšem byl zklamán: opíjecí rovina vyhlížela hodně dekorativně. Ne snad, že by mi při děkovačce bolestně chyběl pohled na protagonistky zpráskané na plech, jenže ta trocha hraně působícího chichotání a potácení neměla daleko k obyčejné koketerii. Která vynikla tím víc, že se předtím tak usilovně zdůrazňovalo, že se bude hrát na férovku a nebezpečně. Místo toho, aby se dlouhá osobní dohra stala pointou, velmi dobrý dojem z „havlovské“ části večera bohužel spíš rozředila.Více informací o inscenaci zde
Recenze vyjde v SADu
Myslím si, že především pro Jindřišku opíjecí rovina moc dekorativní nebyla. Každý tu hranici má někde jinde. To, že to skončilo v chichotaní hrané nebylo, věřte mi. To, že to nemělo skončit v chichotání, je pravda. A ne vždy to tak končí. A přesně, jak píšete, konec není ničím jiným než osobní dohrou. V dalším uvedení bude vyznění konce jiné, předpokládám. Z tohoto pohledu je to férové... aspoň pro nás.
OdpovědětVymazat