O německých divadlech bývá zvykem psát a říkat, že i když to není moc povedené, lze se spolehnout alespoň na to, že herci jsou dobří. Po třech letošních představeních je možné napsat něco podobného o scénografii: ve všech třech případech udával tón jednoduchý, čistě provedený a především účelný výtvarný nápad. Vzduch z kamene je inscenace, která nestojí za moc, klopotný text plný snaživých hlubokomyslností typu „jsme ptáci, kteří sami sobě ustřihli křídla“ a herectví pouze průměrné - ovšem scéna s perspektivně ubíhající dálnicí, která začne v hledišti a končí kdesi v dálce, byla jako obvykle výborná.
Více informací o inscenaci zde
Více informací o inscenaci zde
Asi tak nejako. Škrtať, škrtať, škrtať (hlavne ten nekonečný dialóg matky s dcérou). Ale potom by to trvalo polhodiny.
OdpovědětVymazat