Nevstoupíš do stejné řeky
Do Divadla v Celetné jsem se na pravidelné prázdninové hostování Buranteatru vypravil po několikaleté pauze, a to hlavně proto, že byla k vidění inscenace tamní „staré party“ v čele s trojicí Tyc-Šotkovský-Isteník. Jenže málo platné, přísloví o vstupování do stejné řeky se naplnilo také tentokrát. A to i když necháme stranou novotu v podobě nacpaného sálu.
Na programu byl Parchant v klobouku současného newyorského dramatika jménem Stephen Adly Guirgis. Podle programu úspěšného. Nevím, v životě jsem to jméno neslyšel, ale to klidně může být jen moje ignorance. Ostatně, té úspěšnosti docela věřím. Guirgis píše přesně to, co se dá od komerčně úspěšného amerického autora očekávat: spousta sitcomově laděných dialogů vedených snahou, aby byla nejhůř každá třetí replika třaskavou hláškou, a pak směrem ke konci trocha zvážnění. Hrdinové se v tom plácají, nejprve směšně, ale záhy se ukáže, že to zas taková legrace není. Postupně se tak ukazují různé uzly na životě, doprovázené obligátní dávkou vcelku obligátního mudrování. A pak to všechno dosti očekávatelným způsobem vyústí do dojemně otevřeného finále.
Neméně očekávatelně je to také všechno zrežírováno a odehráno. Vtipy jsou náležitě podtrženy, naservírovány jako na podnose, hezky jeden po druhém (musím se přiznat, že mě ta okatá snaha o neutuchající legračnost po nějaké době pěkně lezla krkem), stejně tak i dojemná místa. Výsledkem je inscenace, která by se asi klidně mohla předvádět v libovolném českém divadle, zaměřeném na lepší bulvár a nijak zvlášť by netrčela. Tedy snad až na hodně jadrný slovník, ale to se už dnes provozuje leckde.
Nic proti lepšímu bulváru, konec konců publikum v Celetné bylo viditelně spokojeno, ale odcházel jsem s lítostí. Kde jsou ty časy, kdy Burani v podobné sestavě hrávali Pana Polštáře, Amazonii nebo Listopad (z něj tu záhadně zbyla velká americká vlajka na zdi) a dokázali být tradiční, srozumitelní a přitom svébytně nepodbíziví. Připadal jsem si, jako kdybych si po letech pustil nové cédéčko své kdysi oblíbené kapely, a ti samí muzikanti - nepochybně stále šikovní - se spokojili s rutinním, zaměnitelným a poněkud vlezlým rádiovým popem. Jistě, i v této kategorii se dá uvažovat o tom, jaké je sdělení, jestli je to celé zahrané hůře nebo lépe, kdo z hráčů je šikovnější (no jasně, Isteník). Ale omlouvám se, nějak nevidím pádný důvod, proč se do toho vlastně pouštět.
foto Áša Sárová
více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme