Šotkovský: Eva Stehlíková (1. 2. 1941 – 12. 8. 2019) v sedmi pádech

Povolanějších k tomuto nekrologu je jistě spousta – nejsem klasický filolog ani teatrolog, s lady Evou (jak jsme jí mezi přáteli říkali) jsem se znal jen v posledních desíti letech jejího života. Ovšem slib je slib a ten se musí splnit. Takže se nezlobte, paní profesorko, sama jste si o to řekla. Budiž tato vzpomínka brána jen jako skromná částečka toho, co po lady Evě zůstává v kolektivní paměti.


1. Nevím, kdy a kde mě EVA STEHLÍKOVÁ oslovila poprvé, ale byla to laskavá výzva, jestli nechci někdy navštívit doktorandský seminář na divadelní vědě. Má disertační práce na JAMU tehdy vězela na mělčině a nebýt téhle výzvy a podporujícího prostředí, které jsem díky Evě Stehlíkové poznal, zůstala by zřejmě nedopsána. Lady Eva se o ní pak po celou dobu mého psaní zajímala, provokovala i podporovala – množství času a energie, kterou té práci věnovala, aniž by byla její vedoucí či konzultantkou, bylo až neuvěřitelné (měla přitom své práce a svých doktorandů dost).

2. Bez EVY STEHLÍKOVÉ nám v tomhle ohledu bude obecně ouvej – vést práci druhého je svébytná dovednost, která s umem vědeckým či přednašečským nemusí souviset. Podíváme-li se na výčet úspěšně obhájených diplomových a disertačních prací, které lady Eva vedla, je to ohromující skóre.

3. EVĚ STEHLÍKOVÉ k němu pomohlo jistě i suverénní ovládání kombinace cukru a biče (měl jsem tu čest poznat sám na sobě). Jaká disertační práce je nejlepší? No přece dopsaná! zní nám mnohým jistě v uších. Uměla být dost náročná, ale taky poznat, kdy je třeba odbourat přehnanou sebenáročnost u studenta či kolegy, neboť ke každé odborné práci, ať se zdá sebehotovější, je třeba vždycky ještě něco přečíst, něco dohledat, něco porovnat… Má-li člověk štěstí, zjeví se v pravou chvíli nějaká lady Eva a důrazně řekne, že lepší už to nebude. Sama ostatně jasně řekla: Jediné, v čem spatřuji svůj úspěch, jsou mí studenti. Protože ti roznesou, co se u mne naučili, pokračují v tom – a co je nejlepší: najdou si svou cestu. Mám vynikající studenty, a to je jediné, co považuji za úspěch – jinak nic.

4. EVU STEHLÍKOVOU jsem obdivoval mimo jiné za to, že ona, která jistě měla na to po roce 1989 výrazně promluvit původním výzkumem do tzv. mezinárodního teatrologického diskursu, věnovala tolik času a energie nikoliv budování vlastní vědecké kariéry, ale prací na tolik potřebných přehledových pracích o antickém divadle. Opět nešlo o nedostatek vlastního badatelského konceptu, nýbrž vědomou kenosis, o pedagogické sebeumenšení ve jménu služby „těm ostatním“, tedy studentům a dalším zájemcům o téma, napsal výstižně Martin C. Putna. A s typickou skepsí dokázala lady Eva výsledek této snahy zreflektovat: Napsala jsem knížky, aby byly základní informace (na úrovni dnešního odborného diskursu) tak říkajíc po ruce. A když vidím, co se o antickém divadle a o antických inscenacích píše, mám pocit, že jsem to psala úplně zbytečně. Ale nepodlehla té skepsi, podobně jako divák vytrvale chodila do divadla, i když bylo jasné, že to „její divadlo“ odplynulo s Krejčou, Radokem či Macháčkem, i když se v tom současném vytrvale zklamávala, jako by pořád věřila, že tentokrát, možná, snad…

5. PANÍ EVO! Jednou jste redigovala můj text a poznal jsem tu pověstnou stehlíkovskou nekompromisnost, s jakou jste mi dokázala vysvětlit, že ne všechno, co o tématu vím, musím do článku napsat, ať myslím na ty, kteří do tématu nejsou zamilovaní jako já a že vůbec stručnost je matkou talentu. Nezlobil jsem se na ty škrty podobně jako na vaše jednověté kritiky mých inscenací (je to celé veskrze průměrné, ale ta hra je naštěstí tak dobrá, že to nakonec přece jen nějakou sílu má – to mi řekla naposled a bylo to rozhodně z těch laskavějších ústních minirecenzí), protože jsem věděl, že sama k sobě jste podobně neúprosná. Koneckonců i váš bilanční soubor antických studií Vetera et nova je ze všech výborů vydaných v torstovské Malé řadě kritického myšlení bezkonkurenčně nejtenčí – ne proto, že by do něj nebylo co dát, ale protože jste ho takhle krajně přísný (opět M. C. Putna) chtěla. Vím, jak jste s nechutí hleděla na sebestředné, tlusté a ke čtenáři lhostejné folianty některých akademických kolegů – musíme nutně poukázat na skutečnost, že nakupení nalezených materiálů na jednu hromadu nepředstavuje žádný vědecký výkon, napsala jste kategoricky v jedné ze svých posledních recenzí.

6. Ano, to je ta podstatná věc, kterou je při psaní o EVĚ STEHLÍKOVÉ zmínit – vědomí, že věci mají svůj čas a místo, nedělají se pro věčnost, ale pro konkrétní potřeby konkrétních lidí a myslet si, že někdo dokáže ve vědě něco vyřešit a uzavřít jednou provždy, je iluzorní. V komentářích ke svým překladům Senecových tragédií stroze konstatovala, že zdaleka nejsou dokonalé a dodala máme za to, že každý překlad je určitou novou variantou textu, a snažíme se zachovat především smysl; v poznámce o transkripci antických jmen pak napsala větu, která mi vůbec zní jako klíč k její vědecké osobnosti: Měli bychom se předně zbavit mylné představy, že existuje jakási správná a všeobecně přijatelná metoda. Podobné věcné zaměření na „smysl věcí“ jsem viděl v její nechuti k inscenování „antiky jako takové“ – antické hry se mají inscenovat proto, že v nich něco podstatného pro naši současnost nacházíme, ne proto, že jsou to antické hry, opakovala tvrdohlavě a zdánlivě zcela nefilologicky (a neopomněla podotknout, že naprostá většina klasických filologů ví o divadle houby).

7. S EVOU STEHLÍKOVOU bylo dobré pobývati. Jak k tomu přijdu, můj ubohý bratře, že jsi pryč?!, šeptám si Catullovy verše z jejího výboru Zhořklé polibky.

P.S. Forma této vzpomínky je inspirována textem Evy Stehlíkové o Petru Léblovi (Svět a divadlo 6/1994).