Švejda: Věci (A studio Rubín)

Vojtěch Bárta ve své adaptaci novely Georgese Pereca Věci (napsané v roce 1965) dobře vyhmátl, co rezonuje se situací tady a teď: rébus dnešních mileniálů, jak žít "správně" (rozuměj v souladu s požadavky, které si vynucuje dnešní stav světa) a přitom se mít nadále dobře (a nijak zbytečně se neomezovat). Jeho Jérôme a Sylvie jsou vlastně dnešní pokrytečtí hipsteři, kteří nakonec - tak jako u Pereca - nenajdou sílu pro opravdovou alternativní cestu a stávají se součástí (středostavovského) mainstreamu.

Novela svým záměrně vypravěčsky odtažitým, "sociologickým" stylem klade před inscenátory překážky, s nimiž si Eva Rysová ne bezezbytku poradila. Její režijní přístup je principiálně ilustrující, kopíruje styl novely. Má šarm - zvláště v podání onoho neustálého "elegantního" snění dvojice (hrané Julií Goetzovou a Janem Grundmanem) o pohodlném žití za vznešeného doprovodu Händelova Mesiáše -, je ovšem zároveň zdlouhavě popisný (vím, takové je i samotná novela), zanešený zbytečnou akcí; z inscenace až příliš vylézá, že se v ní exponuje vlastně jen jedna situace, že jí schází výraznější dějový oblouk (který byl navíc Bártou, celkem pochopitelně, obroušen tím, že dramatizaci vyvázal z fracouzských reálií a postavy nenechal utéct do dramaticky nosnějšího Tuniska, nýbrž toliko na venkov).
Rubínovské Věci jsou komorním, chvála bohu (oproti Bártově revolučně burcující stati v programu) neideologizujícím, zároveň však až příliš statickým obrazem. Do dramaturgického směřování současného Rubínu, neagresivně a promyšleně si všímajícího podstatných otázek dnešních třicátníků, ale pasují velmi dobře.
Premiéra 25. 9. 2019. 
Recenze vyšla v Divadelních novinách 17/2019 (k přečtení zde).