Pan Pros je přesně ten typ představení, ze kterých odcházívám v rozpacích. Ty plynou z neschopnosti sám sobě odpovědět na základní otázky typu „o čem že to bylo?“ , „líbilo se mi to?“ nebo „oslovilo mě to?“ Přičemž ta poslední je samo sebou nejpodstatnější: inscenací, kterým jsem moc nerozuměl, a přesto mě dokázaly zaujmout nebo přímo strhnout, už byla spousta.
Nebeský s Trmíkovou inzerovali beckettovskou inspiraci, přímých citací je tu ale minimum (alespoň pokud jsem byl schopen je odečítat). Spíš se pracuje s obecně beckettovskou náladou zmaru a odcizení, nezadržitelného rozpadu smyslu i slov. Vše se posunuje v pomalém tempu vpřed, objeví se řada variací a docela hezkých divadelních obrazů, občas dojde na groteskně vykloubenou scénu, při které se publikum úlevně zasměje (i když celkově to legrace opravdu není). Pocit všeprostupující nepohodlnosti podporují neforemné kostýmy Jany Prekové, Clarinet Factory k tomu hraje svůdně temnou, občas záměrně nelibozvučnou hudbu Aleše Březiny. Příběh by očekával jen nenapravitelný naiva.
Všechno se zkrátka zdálo být na svém místě – a stejně se mi až do konce nepodařilo opustit pozici nezúčastněného pozorovatele. Závěrečný potlesk byl nicméně docela vřelý. S trochou optimismu tak lze odhadnout, že to nezpůsobilo jen povinné premiérové nadšení, ale že si Nebeský s Trmíkovou a Prachařem své publikum našli i v DOXu.
o inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 7. 10 (k poslechu zde mezi 18:56 a 26:57)
více informací zde
fotografii z představení jsem nenašel
Nebeský s Trmíkovou inzerovali beckettovskou inspiraci, přímých citací je tu ale minimum (alespoň pokud jsem byl schopen je odečítat). Spíš se pracuje s obecně beckettovskou náladou zmaru a odcizení, nezadržitelného rozpadu smyslu i slov. Vše se posunuje v pomalém tempu vpřed, objeví se řada variací a docela hezkých divadelních obrazů, občas dojde na groteskně vykloubenou scénu, při které se publikum úlevně zasměje (i když celkově to legrace opravdu není). Pocit všeprostupující nepohodlnosti podporují neforemné kostýmy Jany Prekové, Clarinet Factory k tomu hraje svůdně temnou, občas záměrně nelibozvučnou hudbu Aleše Březiny. Příběh by očekával jen nenapravitelný naiva.
Všechno se zkrátka zdálo být na svém místě – a stejně se mi až do konce nepodařilo opustit pozici nezúčastněného pozorovatele. Závěrečný potlesk byl nicméně docela vřelý. S trochou optimismu tak lze odhadnout, že to nezpůsobilo jen povinné premiérové nadšení, ale že si Nebeský s Trmíkovou a Prachařem své publikum našli i v DOXu.
o inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 7. 10 (k poslechu zde mezi 18:56 a 26:57)
více informací zde
fotografii z představení jsem nenašel
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme