Mikulka: Trpaslíci (Studio Hrdinů)

„Jsme karikaturou smysluplného bytí“

Nejsem si tak úplně jistý, čím to bylo, ale vlastně mě to představení bavilo. Čímž rozhodně nechci říci, že bych tomu, co zhruba hodina a půl předváděla na scéně Studia Hrdinů trojice Pavlína Štorková, Jan Bárta a Jan Jankovský rozuměl. Ostatně dost silně pochybuji, že na tom někdo jiný v hledišti mohl být o moc lépe.

Voska: Hon (Divadlo Na zábradlí)

Děti a jiní lidé

Racionálně to vlastně vůbec nedává smysl. Jan Mikulášek ve svých interpretačních inscenacích (Vzkříšení, Ztracené iluze, Farářův konec…) soustavně pracuje s velmi podobným schématem: jeden nehrdinský hrdina ve středu dění a kolem něj tu více, tu méně panoptikální společnost, s níž se dostává do čím dál vyostřenějšího souboje. Kromě toho tento režisér produkuje jednu inscenaci za druhou hned na několika tuzemských scénách. A stejně se mu jednou za čas podaří doručit mi naprosto strhující divadelní událost; mezi ně nejnověji počítám Hon v Divadle Na zábradlí.

Mikulka: Noc tribádek (Divadlo pod Palmovkou)

Proč, proč, proč, proboha, proč?

Pokud se v průběhu představení objeví tzv. „divadlo na divadle“, ve kterém je zparodovaná herecká šmíra, je poněkud na pováženou, když tahle scéna silně připomíná to, co ti samí herci předvádějí v pasážích v nichž vyrábějí legraci jaksi „doopravdy“. Smysl ani úroveň celkově dosti truchlivé podívané přitom zcela jistě nezachrání, že se atmosféra v závěru ve dvou scénách bez valného odůvodnění změní - to když se režisér přestane snažit o přímočarou řachandu a pokusí se navodit poněkud melodramatické vážno.

Voska: Kluci (Teatr Śląski Katowice – Nová komedie)

Povídat si o Mungovi

Román skotského spisovatele Douglase Stuarta Mladej Mungo vyšel loni v českém překladu Ester Žantovské. Na rozsáhlé ploše a v depresivních kulisách zchudlého Skotska devadesátých let vypráví o lásce dvou kluků (Mungo a James) z glasgowského sídliště, kteří se do sebe zamilovali navzdory rozdílnému náboženskému zázemí i všeobecné společenské agresi a homofobii. Pro divadlo knihu adaptovala Eugenia Balakireva na katovické scéně Teatr Śląski im. Stanisława Wyspiańskiego a se znalostí výchozího inspiračního zdroje bylo pozoruhodné sledovat, jak odlišnými cestami se tvůrčí tým v čele s režisérem Krzysztofem Zyguckim rozhodl kráčet. (Představení se hrálo v Divadle Komedie v rámci festivalu Nová komedie).

Mikulka: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Několik postav trochu tápe

Dejvická inscenace Služebnictvo po většinu doby plus minus zachovává základní obrysy Marivauxovy rokokové vztahovky odehrávající se v prostředí blíže neurčeného knížecího paláce. Ve finále si však nečekaně vezme slovo připsaná postava cizí šlechtičny a spustí procítěný proslov o zničeném světě, oceánech v plamenech, příchodu nového světa atd., přičemž zdůrazní, že právě tohle je realita, před kterou se nelze ukrýt do bezpečí neustále opakované vztahové komedie. Pokud by snad někdo v hledišti nechápal, že jde opravdu do tuhého, režie ho důrazně trkne stále sílícím temným hučením, které nakonec celý prostor akusticky převálcuje.

Škorpil: Služebnictvo (Dejvické divadlo)

Je počátek, nebo možná brzká polovina šedesátých let minulého století. V malém divadélku sledujete novinku, tzv. modelovou (nebo absurdní – jak říkají čtenáři časopisu Divadlo) hru. V podivném „velkém domě“ žije „pan Procházka“ obklopen věrným služebnictvem. Za hranicemi panství panuje chudoba a zmar, způsobená válkami i přírodními katastrofami. Pán se zamiluje do chudé a prosté dívky ze stanového tábora u lesa, nechá si jí do domu přivést. Rozbíhá se kolotoč událostí inspirovaných Dvojí nestálostí, kde chvíli není jasné, kdo je vlastně pán a kdo sluha, co je opravdu a co je jen jako, zpochybňují se role společenské i divadelní a nakonec se dospěje k ironickému poselství ve stylu „kill the messenger“.