Škorpil: Otec hlídá dceru (Národní divadlo)

Novinka Ondřeje Novotného (a Jana Friče a Jana Tošovského) Otec hlídá dceru je možná do velké míry generační záležitost. Je dobré mít zkušenost s rodičovstvím, dětskými hřišti, partnerskými vztahy, stárnoucími rodiči a nakonec i vzpomínky na pionýrsko/skautské tábory či vůbec „lesní život“. Je to výhodné pro větší emoční vazbu k tomu, co se na jevišti říká a často mimoslovně děje. To poslední mnohdy na ideální hraně postřehnutelnosti, viz třeba mužův plamenný proslov, který žena doprovází mlčenlivým složením jeho oblečení do úhledné hromádky u manželových nohou ad.

Není to však podmínkou. V kaleidoskopu zdánlivě banálních (mikro)situací, který Novotný s Fričem a Tošovským (a předpokládám vklad všech zapojených) do inscenace vložili, si příslovečně každý najde svoje. A i kdyby se měl jen těšit a bavit přesnou souhrou, v Národním divadle spíš nehledaným (proč taky?) kolektivním duchem či neexhibující, ale přesto nápaditou režií Jana Friče (nejen v tomto ohledu připomíná Otec… nedávnou Fričovu brněnskou inscenaci Pammrová/Březina), bude to pořád dost.

foto Patrik Borecký

Inscenace pro mne lehce slábne, když nabývá tzv. na vážnosti, s níž jakoby maličko ubývalo na atmosféře všedního dne před bouřkou, kdy se v zásadě nic neděje a přece se odehrává mnohé.

(A pokud je sned co vytknout, pak ne zcela funkční scénografický nápad s promítáním dětských kreseb, který tahá oči od dění v „ulici“ mezi řadami sedadel a nutí tak diváka vybírat si buď jedno nebo druhé.)