sobota 12. března 2022

Mikulka: Showcase Jana Mocka (Alfred ve dvoře, Archa)

Čas od času se stane, že si jeden pro sebe se zahanbujícím zpožděním „objeví“ divadlo nebo divadelníka, který mu takříkajíc sedí. Nemusí to nutně znamenat, že by jeden o existenci dotyčného souboru vůbec netušil a opožděné první setkání bylo jakýmsi bleskem z čistého nebe. Onen jeden (tedy já, samozřejmě) od dotyčných tvůrců třeba i něco viděl a líbilo se mu to, ale zas ne tak strašně moc, aby si je zařadil na privátní seznam těch, které je nezbytné a hlavně příjemné sledovat pravidelně a pečlivě. No a pak to prostě v nějaký šťastný okamžik secvakne. Pokud mě paměť neklame, přihodilo se mi to zatím pouze třikrát: s Krepskem, Buranteatrem a Janem Kačenou. Frekvence zhruba jedou za sedm let, pokaždé s úplně jiným typem divadla (což se mi zdá fajn). Teď to vypadá, že si na tento pomyslný seznam přidám Jana Mocka, tedy divadelníka, kterého „tak nějak“ znám už léta a jehož některé inscenace jsem viděl dokonce už v dobách, kdy ještě býval amatérem.


O Mockově showcase, v jejímž rámci se tento týden v Alfredu a v Arše představily celkem čtyři tituly, budu psát podrobně do SADu, takže zde jen stručně a na okraj. Trojice inscenací Virtual Ritual, I Am the Problem a Present:Perfect (poslední kus, Shadow Meadow, bude k vidění dnes večer) nabízí politické divadlo, které disponuje několika převelmi vzácnými přednostmi: netváří se, že ví, nenabízí žádné jednoduché řešení, nezadupává nikoho do země - místo toho dokáže najít a velmi divadelními prostředky otevřít problém. Umí být srozumitelné a současně znejisťující. Umí se chytře a velmi úlevně vysmát přepjatostem a fanatismu. Navíc je zábavné, i když většinou dost hořce.
 

Témata i poetika se mění: v první jmenované inscenaci se na prolnutí reality a počítačové hry zkoumají vnitřní běsi a současně cosi jako odcizený vztah k realitě, ve druhé se trojice performerů po řadě peripetií napraví do podoby vzorných uživatelů sociálních sítí a ve třetí se publikum změní v návštěvníky muzea, kteří si na příkladu několika exponátů připomenou, jaké trable mohou nastat s minulostí a jejími interpretacemi. 


Příznačné je, že mě všechny tři zmíněné inscenace dokázaly vytáhnout z komfortní zóny, donutily mě, abych si jejich témata sám pro sebe znovu přerovnával - aniž bych přitom dokázal jednoduše odhadnout, co si o nich vlastně myslí samotní tvůrci. Obvykle tomu je přesně naopak, což je jeden z důvodů, proč bývá tvorba většiny současných prefabrikovaně politicky angažovaných divadelníků otravná a banální. Setkání s Janem Mockem dává naději, že politické divadlo nemusí být jen kázáním přesvědčeným nebo soutěží v tom, kdo dokáže dát lépe za uši tomu, komu se zrovna v příslušné bublině dávat za uši sluší.

O Showcase Jana Mocka budu psát do SADu 3/2022
více zde
foto: Adéla Vosičková (a web Sixhouses)

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme