Kytice (Městské divadlo Zlín)
Špína (Městské divadlo Zlín)
Kytice Koncepce, se kterou se do Erbenovy sbírky balad pustil režisér Dodo Gombár, mě v první chvíli poněkud vykolejila. Kytici zasadil do prostředí vesnické pouti, postavy oblékl do nevkusných hadrů ve stylu osmdesátých let minulého století. Nejprve to kolotočářské hemžení nedává smysl, ale postupně je možné rozklíčovat, že nenápadné herecké akce na pozadí jsou předzvěstí toho, k čemu dojde v některých baladách (třeba když Vodník popíjí lahváče se svou budoucí nedobrovolnou ženou). Je to trochu neuspořádané, řekl bych, že se z tohoto nápadu dalo vytěžit víc, ale jinak mě tento princip bavil.
Gombár se nebojí Erbenovo pochmurné dílo ironizovat a místy vyloženě parodovat. Zatímco třeba u Polednice mi záměrně nablblá ilustrace veršů ještě moc nesedla, od Vodníka jsem si komediální rovinu začal užívat. Vedle zmíněného Vodníka, který kromě humoru poukazoval také na téma domácího násilí, se hodně povedly i Svatební košile. Jen je škoda, že zvolenou parodickou stylizaci se nepodařilo udržet i ve druhé půlce, v níž inscenace zbytečně zvážní. Režisér balady doplňuje různými intertextuálními odkazy, z nichž nejviditelnější jsou ty náboženské. Poklad propojuje s příběhem posledních dní Ježíše Krista, v závěru nahrazuje Erbena Bible a je citováno Janovo zjevení. O funkčnosti těchto křesťanských vsuvek nejsem úplně přesvědčen.
Herecké výkony v zalidněné inscenaci mají hodně proměnlivou úroveň, zmínil bych ty nejvýraznější (myšleno v pozitivním smyslu) – Milana Gorská skvěle drží parodickou stylizaci a její výstupy jsou osvěžující i ve druhé polovině, podobně zábavný umí být i Zdeněk Lambor.
I když mám k téhle verzi Kytice řadu připomínek, cením si, že se ve Zlíně nevydali cestou nejmenšího odporu a nezvolili pietní převedení známých básní na jeviště.
Špína Hru současného maďarského autora Bély Pintéra jsem viděl v loňském roce v podání Slovenského národního divadla. Se zlínskou verzí jsem měl podobné problémy jako s tou bratislavskou. Pintér umí vystavět překvapivě pointované situace a dobře znějící dialogy. Člověk se ovšem musí oprostit od faktoru pravděpodobnosti, protože dějové zvraty ve Špíně na mě působí jako hodně přitažené za vlasy, rovněž charaktery postav se scénu od scény proměňují. Děj hry se přitom odehrává během jediného roku, takže charakterové skoky nelze vysvětlit uplynulým časem. Když ale divák tuhle zvláštnost Pintérovy hry přijme, má tenhle černohumorný kus s nejednoznačným vyzněním co nabídnout.
V SND hře ponechali maďarské reálie a inscenovali ji naturalističtěji, ve Zlíně se režisér Patrik Lančarič vyhnul psychologickému rozehrávání jednotlivých postav a využil ke stylizaci folklorní motivy – a to jak v hudební rovině, tak i přímo na jevišti, kde jakýsi chór tvoří masopustní maškary. Vychází to docela dobře, s výjimkou úvodních scén, kde na mě třeba primář v masce laufra působil dost nepatřičně.
Ve hře se objevuje hodně motivů a aktuálních témat, jako nejpalčivější se zdá to, jak pár špatných životních rozhodnutí a nějaká ta křivda můžou radikalizovat člověka, u něhož by nikdo neočekával, že se stane hlasatelem extremistických názorů. Byť třeba rovina antisemitismu, jež se ve hře objevuje, mi přišla naroubovaná do celku poněkud násilně, je možné, že je to jen mou neznalostí maďarského kontextu.
LUKÁŠ DUBSKÝ
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme