Před očima se mi rozehrává několik obrazů se vztahovou tématikou. Repliky, které pronášejí čtyři herci (Alžběta Malá, Marie Machová, Antonín Brukner a Daniel Pavlis) jsou trhané, nedořečené. Jako by se to, co opravdu chtějí říct, topilo v odmlkách, jež vyplňuje živý hudební doprovod. Na jevišti jsou totiž po celou dobu přítomní i tři houslisté (Anna Romanovská, Jana Havláková a Milan Jakeš), kteří jednotlivým obrazům dodávají patřičný podkres. Popravdě, nebýt živé hudby, celé by mě to asi omrzelo rychleji. Jednou táhlé tóny smyčců, jindy napínavé brnkání na struny vytváří působivou atmosféru a doplňuje jinak trochu monotónně se opakující dialogy.
Postavy se pohybují v podivné galaxii nerozhodnosti a stále dokola probírají podobné problémy. Středem této galaxie je Anna, kolem níž obíhají její tři méně či více vážné známosti. Anna (A. Malá) je přitahuje nevysvětlitelnou silou. Přes její přelétavost i zvláštně pohrdavý výraz, který nasadí kdykoliv jí někdo projevuje hlubší city, jsou k ní všichni tři stále přitahováni. Brzy se to pro mě stává nepochopitelným, záhy iritujícím svou jednotvárností. Nepomáhají ani stereotypní kostýmy – flitrované minišaty pro nestálou, drzou Annu nebo oversized svetr a velké brýle pro její uťáplejší přítelkyni (M. Machová).
Možná se jedná o pravdivou sondu do (ne)funkčnosti dnešních vztahů. Rozhodně nejde o první ani poslední dílo, jenž odtažitost dnešní společnosti tematizuje. Jenže v prázdném prostoru, kde se čtyři herci neustále podivně míjejí a přesouvají (v rozvláčném tempu a bez výraznějších citových proměn), se to všechno zdá ploché a nucené. Naštěstí mají všichni čtyři aktéři talent pro nevtíravý, minimalistický, ale jistý projev. Zvláště Marie Machová mi opět (dříve třeba v Rusalce Daniely Špinar) potvrdila, že stojí za to její další divadelní dráhu sledovat. Navzdory tomu jsem měla po hodině dojem, že na rozvinutí myšlenky o vyprázdněnosti vztahů i předvedení naší sobeckosti by stačila poloviční stopáž.
Odcházela jsem z divadla ve zvláštním rozpoložení. Ani rozčarovaná, ale ani ne nadšená. Jako bych se na Echodrama dívala zpoza tlustého plexiskla. Doléhaly ke mně tóny i slova, ale (možná věrně samotnému názvu) v podivné ozvěně, která zašimrala v uších a pak se vytratila. Možná jde o zajímavý umělecký záměr, ale rozhodně ne takový, který by zanechal trvalejší otisk.
ELIŠKA HANKOVCOVÁ
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme