Voska: JIRÁSEQ za 3600 sec (Divadlo D21)

Jirásek vesele, Jirásek vážně

Paměť je neúprosná: jakmile do podtitulu inscenace napíšete Souborné dílo Aloise Jiráska v 60 minutách, asi nejen mně se automaticky vybaví kultovní inscenace Jana Borny Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, který pod tímto názvem v Divadle v Dlouhé inscenoval text Jesse Borgesona, Adama Longa a Daniela Singera v kolektivní úpravě. Divadlo D21 teď pod názvem JIRÁSEQ za 3600 sec nabízí jakousi pomyslnou českou odpověď na americký kasaštyk a dokazuje, že zdánlivě přímočaré zadání komediálního přiblížení slavného jména není vždycky tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.

Text režisérky Jolanty Lipkové je zasazen do neurčitého provinčního souboru tvořeného třemi herci (Hasan Zahirović, Petr Pochop, Michal Kraus). Vracejí se právě z pohřbu jejich bývalého ředitele Aloise, shodou okolností milovníka Jiráskova díla. Jeho posledním přáním bylo, aby se herci pokusili sehrát kompletní literátovo dílo – a pánové brzy zjišťují, že pokud tak neučiní, z ředitelovy pracovny, kde se nacházejí, je temné síly nepustí.

Lipková ve svém proslovu před začátkem premiérového představení deklarovala snahu přiblížit Jiráska generaci Z, která vlivem rychlého scrollování na TikToku neudrží pozornost příliš dlouho. Inscenace však zvláštním způsobem spojuje dvě roviny. Na jedné straně jsou komediální scény tří nešťastných herců snažících se uniknout ze zakleté pracovny (tento humor mi moc nesedl), a na straně druhé stručné přehrávání nejvýznamnějších Jiráskových titulů.

A v tom tkví největší paradox poslední premiéry Divadla D21 v této sezóně. Čím více se totiž tvůrčí tým drží Jiráskových textů a s čím větší vážností je zpracovává (nepřetržitou dryáčnickou komiku jako v Dlouhé tu spíš nehledejme), tedy vlastně tak úplně nenaplňuje vytčený cíl, tím je inscenace působivější. Vrcholem je scéna výslechu Jana Sladkého Koziny z Psohlavců, během níž Pochop coby soudce a Kraus jako Lomikar vstoupí do hledištní elevace a odtamtud shlížejí na bránícího se Choda v Zahirovićově podání. Herec bosenského původu v jednu chvíli přepne do své mateřštiny a odbojně se hájí jazykem, jemuž samozřejmě příliš nerozumíme, ale z některých slov (a znalosti Psohlavců) si odvodíme, o co zrovna jde. Místo komediálního shození tak nejsilněji účinkuje výstup zcela neironizovaného a zároveň nepřepjatého souboje dobra a zla, čistého vlastenectví (bez náckovských nánosů) a zkorumpované autoritativní moci.

VOJTĚCH VOSKA

více zde
foto Michaela Škvrňáková