Škorpil: Tango (Činoherní klub)

Tango v Činoherním klubu lze nejspíš číst jako podobenství o tom, jak zmatení hodnot vede k nástupu neokonzervatismu, na jehož zádech se vyveze již nefalšovaný totalitarismus bez přívlastků. (Že by pak v logice Mrożkova textu bylo původcem všeho přepálené volnomyšlenkářství, respektující přání a tužby každého, nechme stranou.). Jde však ode mne o konstrukt ryze rozumový a zpětný, protože z inscenace Gabriely Gabašové se cokoli napřímo odečítá jen těžko. Klopýtá od scéně ke scéně, zaplavuje jeviště bizarními učesy, líčením, kostýmy i stylizací podle pomýlené představy, že groteska, natožpak absurdní, dovoluje mnohé a lépe jí pod kotel ještě tu a tam přitopit. Příznačně nejlépe vycházejí ty scény, kdy režie nic nevymýšlí a dá prostor hercům tlumočícím autorský text. Což se daří zejména Janu Hájkovi, Prokopu Zachovi a místy i Vasilu Fridrichovi. Jde však o tak zřídkavé momenty, že mají až charakter výměn bonmotů bez výraznější vazby k celku.

foto Martin Špelda

více o inscenaci