Voska: Bratrstvo kočičí pracky (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Dobře uleželá pracka

Zde i na jiných divadelněkritických platformách bývá zvykem referovat o inscenacích čerstvě po premiéře. Některé jsou ale s úspěchem dlouhá léta součástí repertoáru, aniž by o nich vyšel byť jen jediný kritický text – jednou z nich je rodinný titul ústeckého Činoherního studia Bratrstvo kočičí pracky, poprvé uvedený pod širým nebem za hlubokého covidu, v červnu 2020. A protože na sklonku letošního léta hostoval na pražské Kampě v rámci skautských oslav Vyplutí, a jedná se o dílo docela pozoruhodné, dovolím si zastavit se u něj i přes jeho archivnost.

Tvůrčí tým pod vedením Jana Plouhara přivádí na scénu Dlouhé Bidlo (Jan Hušek), Štětináče (Lukáš Černoch, původně Adam Trnka Ernest) a Bohouše (Petr Uhlík), tedy známou záporáckou trojici z Foglarova komiksu Rychlé šípy. Ústecká hříčka však obrací perspektivu. O hodných rychlošípáckých hoších se tu povětšinou jen mluví, a z těch promluv vysvítá jejich nepěkný obraz coby téměř mafiánských povýšenců, kteří se tváří jako správňáci, a přitom sypou závodníkům špendlíky pod nohy a pořádají denunciační kampaně v časopise TAM-TAM.

Zato Bratrstvo kočičí pracky je partičkou sice nešikovných a lehce asociálních, ale vlastně celkem sympatických loserů. Bohouš se stylizuje do komunistického revolucionáře a moralizuje ostatní za požívání návykových látek; Štětináč je milovníkem přírody, vášnivým zahradníkem a zachráncem zvířat; a Dlouhé Bidlo představuje spojení ezoterika a byrokrata, trpícího nutkavou potřebou zapisovat docházku. To všechno zavání nebezpečím laciného pitvoření nebo jiné podbízivosti, tomu se nicméně ústřední herecké trio úspěšně vyhýbá. Trochu jinak je tomu u krátkého a poněkud nadbytečného vstupu Červenáčka (putovní role, kterou na Kampě odehrál jevištní mistr Michal Kraus), nicméně ten má v inscenaci opravdu jen pár minut.

Naprostá většina času je věnována třem kamarádům, jejichž představitelé zvládnou veškerá dobrodružství doslova ztělesnit – protože rekvizit i scénografie je úplné minimum – a ještě je opatřit celou řadou aktuálních i nadčasových hlášek a narážek, povětšinou velmi vtipných. Inscenace se přitom nebojí ani příjemně morbidního humoru, třeba když vznik názvu tříčlenného spolku demonstruje na napínavé snaze kluků zachránit kočku z železničních kolejí, aby nakonec těsně před úspěchem bylo nebohé zvíře rozšmelcováno projíždějícím vlakem a zbyla z něj jen packa. (Proto se také pánové rozhodnou pro jméno Bratrstvo kočičí packy, což ovšem TAM-TAM zákeřně zkomolí na pracku.)

I přes absenci jakékoli reprodukované zvukové stopy zazní dokonce protestsong, při němž se herci doprovázejí na hřeben s novinami a improvizovaný vozembouch; světla Bratrstvo kočičí pracky také nepotřebuje a všechno se stihne za pětašedesát minut. A přesto tahle komorní dětská ústecká trvalka umí pobavit – a ano, vlastně spíš starší než mladší publikum.

VOJTĚCH VOSKA

více o inscenaci zde
foto Martin Špelda