Mikulka: Kuřačky (Národní divadlo moravskoslezské)

OST-RA-VAR, den druhý

 

Zajímavostí druhého dnu OST-RA-VARu bylo čechovovské derby v rámci Národního divadla moravskoslezského. Festivaloví bookmakeři to sice odhadovali jinak, ale v přímém souboji těsně zvítězila Ryšánkové komorní variace na Tři sestry nad Páclovým herecky i režijně nevýrazným Ivanovem.

Švejda: Sedm psychopatů

Nový film Martina McDonagha

Martin McDonagh, ikona světového dramatu přelomu tisíciletí, v posledních letech pravidelně střídá práci v divadle a ve filmu. Po divadelní hře Ujetá ruka ve Spokane (2010) přišel letos v říjnu, jako scénárista i jako režisér, s novým filmem Sedm psychopatů, který se od tohoto čtvrtka promítá i v českých kinech.

Mikulka: Sajns fikšn (Národní divadlo moravskoslezské)

Začal OST-RA-VAR...

Minimálně v jednom ohledu je Sajns fikšn mimořádná inscenace: tak zbytečné, marné a nejapné divadlo se hned tak nevidí. Chvíli se hraje televizně banální komedie typů (pitomá modelka, vyčůraný podnikatel, rozevlátý umělec, úplatný a hloupý policajt), pak snaživě absurdní sci-fi, potom zas cosi všeobecně politicko-sociálně kritického (k tomu pro jistotu zabliká mapa Česka a portrét Václava Klause) a na konci se pro větší legraci objeví tři kosmonauti v žertovných nafukovacích skafandrech. Tempo vázne, děj se neděje, ale podivně bují (jenže Twin Peaks to nejsou, to tedy opravdu ne), režijní nápady se ztrácejí v nedohlednu, herci bez valného zájmu předvádějí nízkoenergetický derivát rutinní konverzačky, publikum pospává.

Ostravar začal zostra. Jedinou výhodou je, že dál už se to tu může jen zlepšovat.

 

oficiální info zde

 

Mikulka: Pestré vrstvy (Divadlo Petra Bezruče)

Pokud se na divadle některé pravdy řeknou moc natvrdo, může to být horší, než kdyby se neřekly vůbec. A pokud se navíc ony pravdy vyřknou v poslední scéně, po dvou hodinách hraní, které k jejich sdělení nijak zvlášť nesměřovalo, je to ještě horší. Nepomůže ani to, že to mohou být pravdy samy sobě veskrze schváleníhodné.

Mikulka: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Pokud se vám v divadle přihodí, že se nejdřív podvědomě a pak už i úplně přiznaně těšíte, kdy už konečně dojde na nějaký řachavě laciný výstup, je cosi v nepořádku. Mně se to stalo na Pánovi z Prasečkova. Inscenace se sice vytrvale tváří, jako že si bude s ironickým nadhledem pohrávat s pokleslou fraškou, jenže pohrávat si vlastně není s čím.

Kyselová: „K metodologii divadelního výzkumu: analýzy inscenací malých scén“

No tak sme sa sekli, no! A čo ako?!

To tak človek ide  na teatrologický (teda vedecký) seminár o výskume českého divadla a zistí, že skoro prázdny Malý sál IDU okupuje nejaká prednáška o ázijskom divadle. Presunie sa teda do knižnice IDU - áno, tam, kde sa požičiavajú knižky, tam kde je zima a málo miesta a áno, tam sa nasúkalo asi 20 stoličiek, pult s občerstvením a kolovala prezenčka. A tu prichádza rozuzlenie - zo semináru sa stala vlastne PR akcia DiFa JAMU. Kde Josef Kovalčuk priniesol mikulášske dárky (nesúvisí to s jeho bradkou) v podobe všetkých titulov, ktoré im nedávno vyšli a že ich nebolo málo.

Švejda: Ke grafické podobě Amatérské scény

Již bezmála dva roky funguje Amatérská scéna pod novým vedením Michala Drtiny, který časopis převzal po Milanu Strotzerovi (osobě, která Amatérskou scénu v polistopadových časech de facto nově konstituovala). Drtina pozměnil jak obsahovou, tak grafickou podobu časopisu. Zatímco v prvém případě by pořád, myslím, bylo ještě unáhlené nějak zásadně hodnotit její současný stav, v druhém případě není proč čekat.

Šotkovský: Škola pro ženy (Teatr Stary Kraków)

Molièrova Škola pro ženy se hraje v krakovském Teatru Starym již desátou sezonu a je to na ní poněkud znát. Bylo to vidět nejen na evidentní laxní rutině, s níž byly sehrány vedlejší role Chrysalda a Oronta, která slouží jen uvedení do příběhu a značně nevěrohodnému happyendu (který režisérka Ewa Kutryš nechal jak leží a běží, bez snahy o zřetelnější parodickou nadsázku nebo naopak důkladnější rozehrání, které by nás přimělo jej vzít alespoň z části vážně) – i ten, za nímž jsem vyrazil především, jedna z hvězd „Starego“ Krzysztof Globisz, zpočátku vypadal, že se na cestě za nadšením publika (které se nakonec dostavilo) nehodlá a ani nebude muset předřít. 

Zahálka: Chudí v Lodži (Činoherní studio)

Příjemný večer v ghettu

"Vážení diváci, vítám vás v Činoherním studiu. Prosím, abyste si vypnuli své mobilní telefony, a přeji příjemný večer," pravila bezelstně slečna uvaděčka. Jezdím do Činoherního studia rád (a rád ho navštěvuji na hostovačkách v Celetné) a většina z toho, co jsem z jeho repertoáru viděl, by se dala za příjemný večer označit jen s notnou dávkou ironie - to je asi taky důvod, proč ho mám tak rád. Ani Chudí v Lodži nejsou vskutku nijak příjemnou zábavou, ale o to ani nešlo: inscenace, na níž s protagonistou Jaroslavem Achabem Haidlerem spolupracoval dramaturg a režisér Vojtěch Bárta, vychází ze stejnojmenného románu Stevea Sam-Sandberga a nahrazuje Haidlerovo čerstvě odderniérovaného Pana Theodora Mundstocka coby monodrama nahlížející holokaust.

Kyselová: Error (A studio Rubín)

No tak kancelária no, a čo teraz?

Jednoducho "klasika" - officovské prostredie musí byť nesmierne príťažlivé pre divadlo, keď sa okolo neho točí alebo sa do neho (niekedy nevedome) naváža súčasné divadlo možno až zbytočne často. Error v Rubíne napĺňa túto líniu takmer ideálne. Dve ženy v kostýmčekoch, dvaja muži v oblekoch, ako inak v šedej farbe. Každý a každá so svojím vlastným komplexom, ktorý nemá na svedomí nič iné ako nezdravé pracovné prostredie, komunikácia s klávesnicou a sluchátkom. Neprítomné výbušné monológy sa striedajú s modelovými dialógmi o pauzičke, obedíku, teambuildingoch, centrále, ktorej identitu nikto nepozná.