Švejda: Dopis poslaný poštou (Divadlo Kámen)

Divadlo Kámen ve své nejnovější inscenaci jako by dekonstruovalo nějaké americké (levicové) společensko - kritické drama třicátých let. Detektivní příběh o ženě, která se svým dopisem, že zavraždila manžela, (omylem?) udá policii, nese, zdá se mi, jako hlavní téma privátních osudů lidí, vykořeněných/rozvrácených fungováním nelítostného (kapitalistického) systému.

Švejda: K situaci Divadla v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé se nachází ve stejné situaci jako několik dalších pražských scén: jeho profil je dlouhodobě ustálený. Pokud se ale například u takového Činoherního klubu v poslední době začala vést diskuse nad mírou "živosti" jeho organismu, v případě Divadla v Dlouhé je zatím klid.

Brederová: Marbot (Studio Hrdinů)

Po viacerých premiérach Studia Hrdinů, ktoré sa vyznačovali viac či menej opulentnou estetikou, poteší najnovšia inscenácia Pěchoučka a Horáka obzvlášť to publikum, ktoré na tejto scéne vyhľadáva sústredené a filozoficky hlboké divadlo.

Musilová: Audience + Katastrofa (Divadlo U stolu)

Každý je prezident, každý je disident. – To jsou paradoxy, pane Havel!

V březnu tohoto roku uvedlo brněnské Divadlo U stolu inscenaci složenou ze dvou aktovek – Havlovy Audience a Beckettovy Katastrofy. Nechci se zde zabývat celou inscenací, ráda bych pouze poukázala na pojetí postav Ferdinanda Vaňka a Sládka v první z aktovek. Režisér Ivo Krobot (případně dramaturg Petr Oslzlý) aktualizuje tyto postavy způsobem, jenž je hodný pozornosti a diskuse.

Mikulka: Lidská tragikomedie (Divadlo v Dlouhé)

S Klímou v bezpečí

S Klímou a jeho Lidskou tragikomedií to mají inscenátoří těžké. Ústřední sebezbožšťující filosofická teze dnes působí spíš jako kuriozita (ani nemluvě o tom, do jak hrůzných praktických konců tento způsob uvažování dovedli nejrůznější fanatici) a navzdory řadě obdivných citací v programu ji viditelně neberou moc vážně ani v Dlouhé. Z dnešního pohledu se tak hra zdá být živější coby divoká groteskní komedie typů, jenže tady zas Hana Burešová a její spolupracovníci dost tvrdě narážejí na limity vlastní rozumnosti.

Škorpil: Mikulka 50

Inu pěkné. To si člověk tak zrovna rozmýšlí supertajnou psací akci - rovnou celý seriál jubilejních zdravic okruhu NaDivadla - a potutelně se těší, jak se bude oslavenec křenit. Když tu - Švejda. (No pochopitelně, kdo také jiný, že.)
Co tedy zbývá, než se přidat, jaksi připodepsat, k tomu co už je napsáno.

A ještě říct, že stýkat se víc jak dvacet let s někým jako Vladimír je škola. Tvrdá, často protivná, ale snad i něco platná. Může si o něm jistě někdo myslet, že je pedant a - ano, vím, že opakuji to slovo - protiva, a že je vůbec bůhvíjaký. Ale dosvědčuji, že až na velice málo výjimek jsem u něj nezažil předpojatost (to spíš nechuť zbytečně opakovat některé věci potisící), že jsem ho neviděl cokoli odfláknout či vypustit a že mne dosud nepřestává fascinovat jeho otevřenost vůči všemu novému a zajímavému (nezaměňovat prosím s podléháním módním vlnám, tady naopak funguje jeho rezervovanost jako kompas, podle nějž není chybou se orientovat).
A na osobnější rovině je třeba dodat, že Vladimírovi vděčím vpravdě za mnohé: za Puchmajera, za kroket a v neposlední řadě i za profesi. Protože člověku, který vám ještě jako studentu zprostředkuje první psaní v novinách, se to zkrátka nezapomíná. (A neodpouští.)

Švejda: Mikulka 50

Je mi jasné, že kdyby o tom byl Vladimír předem zpraven, DŮRAZNĚ by protestoval – nemá rád žádné oficiality a obecně vůbec jaksi to, když „forma vítězí nad obsahem“ – ale považuji za vhodné to napsat a chci to napsat: Mikulka slaví padesátiny.
Dneska už je to řídký jev, aby se lidem k padesátinám psaly veřejné zdravice (z poslední doby si vzpomínám, že takto byla připomenuta padesátka Jáchyma Topola a Petra Placáka), přeci jenom se od nich jaksi očekává, že se dožijí vyššího věku než jejich předchůdci, já si ale myslím, že Vladimír si ji zaslouží. Protože prostě v naší generaci kritiků hraje (spolu s Terezií Pokornou) prim. A nejen v ní.

Kyselová: Ceny divadelní kritiky

Ceny ze zábradlí aĺebo niet malých divadiel alebo alebo dobrých ľudí sa všade veľa zmestí...

Síce bez Radoka ale nemenej seriózne sa redakcia časopisu SAD znova odhodlala s pravdou von. A síce, ako je to so stavom českého divadla za rok 2014, teda českej kritiky??

Mikulka: Den bez Rusáka (Strašnické divadlo - X10)

Román Doroty Masłowské Válka červené a bílé nepatří ke zvlášť přehledným a snadno srozumitelným knihám - a totéž platí i pro divadelní adaptaci Den bez Rusáka, kterou uvádí ve Strašnicích divadlo X10. Divadlo je ovšem z podstaty věci konkrétnější a tak se tu ten podivný příběh-nepříběh přece jen předvádí poněkud názorněji, když už ne přehledně. Do značné míry přitom zůstává zachována zálibně trashová estetika se záplavou ironických popkulturních a dobových odkazů, o něco méně kobercová slovní palba, kterou Masłowská čtenáře své prvotiny zahrnula.

Mikulka: Marbot (Studio Hrdinů)

Bylo by bláhové chtít od tandemu Pěchouček - Horák divadlo postavené na příběhu a s nějakým racionálně uchopitelným vyzněním. Očekávat se naopak dá výtvarně pojatá inscenace, která bude opatrně, neuchopitelně a nejspíš i trochu ironicky kolem svého tématu kroužit. Přesně to také platí pro jejich Marbota. I když vizuálno je tentokrát hodně minimalistické (což ostatně naznačí hned úvodní projekce titulků, pojednávajících o tom, jak lze vnímat šedou barvu). Na olbřímí scéně Studia hrdinů je umístěn pouze velký kovový rám, který se může otáčet jako obrovské křídlo dveří v pantech. Nebo stránka knihy, pokud bychom chtěli být poetičtější a držet se blíže námětu.