Mikulka: Stručné dějiny Hnutí (Komedie + Schauspiel Norimberk)

Martin Švejda tu nedávno v několika bodech shrnul, co očekává od politického divadla. Vzpomněl jsem si na to v Komedii při sledování Stručných dějin Hnutí, a zkusil jsem zahánět nudu přemítáním o tom, co očekávám od divadelní adaptace prózy – a od divadelního představení vůbec. K žádným rozumným obecným závěrům jsem nedošel, nicméně jedna věc se zdá být jistá: při podobných úvahách může tahle inscenace sloužit jako odstrašující příklad.

Švejda: Zdání klame (Studio Hrdinů)

Horákovo a Pěchoučkovo nastudování hry Thomase Bernharda (založené na notně úpraveném textu) je rozlomeno do dvou částí. Ta prvá je monologem hlavní postavy Karla - bývalého artisty, ale především sebestředného, intelektuálně povýšeneckého machistického muže, který nemůže pochopit, že jeho manželka, pro níž "tolik udělal", odkázala svůj majetek - venkovský domek - nikoli jemu, ale jeho bratrovi.

Dubský: Lakomec (Klicperovo divadlo Hradec Králové

Hábův Lakomec není nic pro diváky libující si v pietním nastudování klasiky, přesto bych řekl, že se režisér velmi přiblížil Molièrově skeptickému náhledu na lidské charaktery.

Švejda: Co očekávám od politického divadla

Řekněme, že politické divadlo je něčím specifické. Pro mě snad nikoli až tolik jako u "užšího" pohledu Patrica Pavise ("společenou charakteristikou /.../ je snaha prosadit vítězství určité teorie, společenského přesvědčení, filosofického záměru. Estetika je v těchto případech podřízena politickému boji, a to natolik, že divadelní forma téměř zaniká v ideologické debatě"), ale v tom, že se prostě jaksi více zabývá stávající realitou - tou politickou.
Co dnes od politického divadla očekávám?

Mikulka: Vladař (Divadlo Komedie)

Směšná hrůza, hrůzná směšnost

Už dlouho jsem neměl tak silnou chuť zastat se tvůrců, jako když jsem včera dopoledne viděl v Komedii první reprízu Vladaře - a pak jsem si ještě jednou nevěřícně přečetl, co o inscenaci Anny Klimešové napsal po premiéře Martin Švejda (tady). Kdyby nic jiného, tak přinejmenším Martinova věta „mělo by to být divadelně aspoň trochu zajímavé“ mi přijde téměř nepochopitelná. Troufnu si naopak tvrdit, že takhle „divadelně zajímavá“ podívaná bývá k vidění jen výjimečně. Ani nemluvě o tom, že to - konečně! - bylo zas jednou politické divadlo, které přišlo s něčím nápaditějším a hlubším, než s obvyklou banální ilustrací sdělení, které by stejně tak mohlo tvořit obsah jednoho novinového komentáře.

Mikulka: Předávání Cen divadelní kritiky (Divadlo Pod Palmovkou)

Vivat ceremoniál

S hanbou přiznávám, že jsem doběhl pozdě, takže mi utekl úplný začátek. Stejně tak přiznávám, že jsem malounko ve střetu zájmů, protože se jedná o anketu vyhlašovanou časopisem, jehož jsem redaktorem. Ale stejně mi to nedá: bylo to nejpovedenější předávání cen tohoto typu, kam až mi paměť sahá. (Jasně, uznávám, neviděl jsem všechna).

Švejda: Vladař (MDP - Komedie)

Inscenace Anny Klimešové má dvě symptomatické scény.
Ta prvá proběhne krátce před závěrem. Herci předvedou zhudebněné výňatky z Machiavelliho Vladaře, z tohoto "manuálu" politiky, ze kterých zaznívá charakteristický pragmatický ráz autorových rad vladařům, jak si udržet moc.

Mikulka: Ladies No Gentlemen (Divadlo Na zábradlí)

David Jařab měl evidentně vznešený záměr udělat inscenaci na téma násilí na ženách. Výsledkem je útvar, který se beznadějně zamotává do myšlenkových i divadelních klišé a nic nezachrání ani to, že v něm hrají dobří herci (respektive hlavně herečky).

Mikulka: Berlín Alexanderplatz (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Berlín Alexanderplatz je v Česku známý spíš v podobě televizního seriálu, Marie Nováková s Ivo Kristiánem Kubákem však pracovali (pokud to správně odhaduji) především s původní románovou předlohou. Výsledkem je divadelní adaptace, která skrze příběh z berlínského polosvěta přelomu dvacátých a třicátých let rozehrává hemžení na blíže neurčeném společenském dně.

Švejda: Ladies No Gentlemen (Divadlo Na zábradlí)

Jařabovu hru a la these o domácím násilí páchaném na ženách, o tom, že je třeba, aby se ženy proti mužům vychovaným v rigidním patriarchálním modelu postavily, sebeuvědomily se a získaly sebevědomí, pozvedá nad tuto tezi její lehké absurdní vychýlení; to, jakým způsobem autor pracuje s různými klišé a banalitami (například konverzačními), jak tyto prefabrikáty decentně humoristicky pozvedá.